Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Profesní život Mgr. Hany Zudové je spojen s tancem a jihlavskou ZUŠ. „Taťka byl velice muzikální a babička z maminčiny strany moc ráda tancovala,“ vzpomíná. K jejím dětským touhám ale paradoxně tanec zpočátku vůbec nepatřil. 
Zlomový okamžik nastal ve druhé třídě, když za dětmi na „základku“ přišli pedagogové z tehdejší „lidušky“. Z lístečků se seznamy oborů si malá Hanka vybrala rytmiku a s maminkou vyrazily do školy. 
„Když jsme tehdy přišly do hudebky, maminka zaťukala na dveře tanečního oboru - a v nich se objevil anděl. Já jsem mohla na paní učitelce oči nechat,“ usmívá se H. Zudová při vzpomínce na první setkání s učitelkou Helenou Navrátilovou, tehdejší čerstvou absolventkou brněnské konzervatoře, „už při prvním setkání z ní šla obrovská laskavost a vstřícnost. Byl to úžasný člověk, měla na mě veliký vliv.“   

Taneční obor tehdejší Lidové školy umění mimo jiné úzce spolupracoval s folklorním souborem Vysočan. Už tehdy na představeních participovaly různé obory školy. 
V roce 1972 pak na dvanáct let přibyl na jihlavskou „lidovku“ taneční pedagog Miloš Šimsa. 

„Naprosto rozvířil jihlavské taneční vody – my jsme se u něj poprvé setkali s pojmem výrazový tanec, se jmény významných osobností novodobého tance. Pocházel z Brna, byl profesionálním tanečníkem a pedagogem. Tu profesionalitu a disciplinovanost vyžadoval i od nás, dal nám řád a vybavil nás do tanečního světa. Měl přirozený respekt, který si získal svou osobností a schopnostmi“ oceňuje z pohledu pedagoga H. Zudová.   
K tanci si tehdy coby žákyně přibrala i klavír, a tak v hudebce trávila odpoledne prakticky každý den: „Vlastně se opravdu stala mým druhým domovem, byla to krásná léta.“ 

Kantorské začátky
Po absolvování jihlavského gymnázia rok dojížděla vyučovat taneční obor na „lidovku“ do Telče. Posléze byla přijata na studium kulturologie na filozofickou fakultu v Olomouci. 
„Nepředpokládala jsem, že budu po vysoké škole učit, o tom jsem vůbec neuvažovala,“ popisuje. Když jí ale na mateřskou dovolenou zavolal tehdejší ředitel školy Josef Zeman, že pedagog M. Šimsa odchází a že ji škola potřebuje, kývla. 
Dálkově vystudovala taneční pedagogiku na pražské konzervatoři Duncan Centre, kterou založila Eva Blažíčková: „A to byla další osobnost, která mi v mých pedagogických začátcích ukázala cestu, podobně jako František Bonuš a Živana Vajsarová,“ vzpomíná. Kantorské začátky pak byly náročné: „Člověk chtěl dělat svoji práci dobře, ale chyběly zkušenosti.“  

Z tanečních žánrů je jí nejbližší současný tanec. Jak vysvětluje, obsahuje nejrůznější techniky založené na přirozeném pohybu a jeho opravdovém prožívání, současně ale dává možnost tančit téměř každému bez ohledu na fyzické proporce: 
„Není spoutaný přísnou estetikou klasického tance, umožňuje celostní rozvoj osobnosti – tedy nejen stránky fyzické, ale i smyslové, emocionální, rozumové. Je pravdivý – jde v něm o to, aby byl pohyb přirozený, aby se děti naučily pracovat se svým tělem optimálně, neničily si ho, ale opravdu se rozvíjely do ušlechtilosti. Důležitou součástí taneční tvorby je improvizace - vlastně jakýkoli pohyb, do kterého vložíš nějaký prožitek, se stává tanečním.“    
Tanec podle zkušenosti H. Zudové rozvíjí vlastnosti obecně potřebné pro život – pravdivost, spolehlivost, odpovědnost za druhého: „To je velice důležité pro naši kulturnost. Pro to, aby byl člověk citlivý, empatický, zdravě sebevědomý, schopný stát si za svým názorem i umět naslouchat - člověk vzdělaný s kulturním a společenským přehledem. O tom jsem přesvědčená.“  

Věci si mě najdou 
Na začátku letošního roku oslavila Hana Zudová významné životní výročí. Působí jako vedoucí tanečního oboru ZUŠ Jihlava, je předsedkyní umělecké rady školy. 
Do loňska předsedala řadu let také krajské umělecké radě, která koordinuje práci tanečních oborů ZUŠ na Vysočině. Je také členkou odborné rady ministerské organizace NIPOS ARTAMA pro taneční oblast.
Spolu s kolegy a žáky z jihlavské ZUŠky každoročně spoluvytváří rozsáhlé mezioborové projekty. V posledních třech letech to byly např. Andersenův Příběh Gerdy a Káje, Vánoční povídka na motivy CH. Dickense či Legenda o sv. Dorotě podle Bohuslava Martinů. 
Se svými žákyněmi spolupracovala se swingovou Tančírnou Třešť, každoročně se účastní Slavností jeřabin ve Žďáru nad Sázavou, získávají ocenění v tanečních soutěžích ZUŠ, reprezentují školu a Jihlavu po celé republice. 
„Já jsem kozoroh, a někde jsem si přečetla – ač se nikam nehrneš, stejně si tě určité věci najdou. A to pro mě platí,“ usmívá se pedagožka. Význam její dlouholeté práce aktuálně stvrdila i prestižní profesní ocenění, byla mimo jiné navržena na udělení Ceny města Jihlavy.

 
„V některých věcech jsem asi konzervativní,“ směje se nad řádkou pětatřiceti let, po které je profesně věrná „své“ škole, „ale to, co dělám, zase člověku dodává touhu po dalším vzdělání, po hledání nových cest a směrů. Nevyhýbám se novým impulzům, přijímám je, pro tuhle práci jsou nesmírně důležité.“  
Pokud jde o samotné děti, převažují dnes, stejně jako dřív, v tanečních sálech dívky. Kluci prý často „utečou“ ke sportu, k tanci se pak někteří vracejí v pozdějším věku.  
„Dnešní děti jsou určitě svobodnější, anebo sebevědomější, než jak tomu bylo dřív,“ zamýšlí se H. Zudová. U dětí při společné tvorbě v taneční práci oceňuje vlastnosti, jako jsou kreativita, ale také vnímavost, otevřenost, čistá duše: „Děti mě obohacují svojí spontánností, neotřelými nápady. To je na té práci úžasné, že jsme vlastně partnery, ale se vzájemným respektem.“ 

Vysoko řadí skvělou tvůrčí spolupráci s vedením školy a s kolegy napříč všemi obory: „Mám obrovské štěstí na spolupracovníky. V prvé řadě jsou to Dita Zahálková - velice invenční, empatický člověk a profesionál na svém místě, a pak korepetitor Ivan Kremlička, jehož improvizátorské umění na klavír je obdivuhodné.“ 

Šance se zastavit 
Jako tanečnici mohli Jihlavané vídat Hanu Zudovou na přelomu milénia coby členku souboru renesančních tanců L´Eredita, ale také třeba v někdejším jihlavském nastudování muzikálu Ježíš. 
„Byla to krásná etapa. Poznala jsem díky tomu jiný styl práce na divadle a hlavně spoustu zajímavých lidí. Mnozí z nich mi zůstali jako přátelé, kteří mě opět někam posunuli, až dodnes,“ ohlíží se tanečnice za touhle rockovou zkušeností. 
Inspiraci nachází i v řadě dalších zdrojů. „Jsem takový věčný student,“ komentuje své vzdělávání v tanečních seminářích, tvůrčích dílnách a setkáních.  

Kulturnost Jihlavy podle ní obecně v posledních letech roste a stoupá, vytváří ji řada kreativních lidí. Ona sama kromě tance miluje muziku, literaturu – poezii, výtvarné umění, ale také cestování, turistiku – túry po horách i procházky po Vysočině: 
„Protože příroda člověka dokáže naplnit a povzbudit. Ale na druhé straně teď vidíme všude kolem chřadnoucí lesy, nekonečné lány řepky, pole udusaná těžkou technikou. Je balzám na duši, když pak procházíte mezi Čeřínkem a Křemešníkem – tam se ještě zachovala ta stará krajina s remízky a mezemi, a to je jako když se člověk ocitne v ráji.“  

Také práci jihlavské ZUŠky v současné době zásadně ovlivňují důsledky koronavirové epidemie: „Možná, že je tahle situace také možností k tomu, abychom se zastavili, abychom si uvědomili, co se děje kolem nás s přírodou, abychom k ní opravdu získali mnohem větší respekt a pokoru,“ zamýšlí se H. Zudová. 

Založit společnost a hodnoty pouze na nekonečném ekonomickém růstu totiž považuje za naprosto zcestné: „Je to stejné, jako když Ikaros letěl k nebesům - byl varován, ale letěl. Nakonec se mu křídla rozpustila slunečním žárem a on se zřítil. To mi přijde jako úžasný příměr k tomu, co se dnes s naší společností děje.“ 

Diskuze k článku