Sedmačtyřicetiletý Zdeněk Málek je žďárským entomologem, cestovatelem, fotografem a v současné době působí jako ředitel Regionálního muzea na Tvrzi ve Žďáře nad Sázavou. Má osobitý humor a na mnoho věcí jasný názor.
Stíháte všechny vyjmenované záliby a funkce - čím se cítíte nejvíce?
Tolik funkcí zase nemám a těch několik málo mi slouží, alespoň, jak doufám, dobře (smích). Tou otázkou jste mne trochu vyděsila, vším, čím jsem byl, jsem byl rád, ale rozhodně nechci být funkcionářem.
U těch zálib je to tak - pro mě je všechno, co dělám, tak nějak kontinuální proces a nikdy bych jednotlivosti od sebe neodlučoval. Ostatně mé záliby nejsou tak daleko od sebe a nepřekážejí si. Dám vám příklad: mám zahradu a výborně si vyčistím hlavu, když mám ruce až po lokty v hlíně, špinavá kolena a okolo mne poskakuje pes. Když uvidím třeba mšice, co si ustlaly na "mých" růžích a je přitom pěkné světlo, umyju si ruce, vezmu foťák a strávím s nimi při focení příjemnou půlhodinku. No a teď zkuste rozhodnout, čeho je v tom víc. Zkrátka to není rozpor, ale jedno obohacuje druhé a to mě uspokojuje.
Kdo ve vás v dětství probudil zapálení pro přírodu a byl vaším příkladem?
Úplně první byl samozřejmě můj táta - rybář, a později myslivec. Co ten si se mnou užil, já musel být dítě na zabití. U vody jsem dupal a házel do ní kamínky, v lese při čekané jsem měl neustále něco na srdci a akutní potřebu mu sdělovat své dojmy. Nejčastěji to dopadlo tak, že vyděšené zvířátko pod tíhou mých filosofických disputací uprchlo, a my šli domů. A otec mě bral trpělivě znovu a znovu s sebou, byl jsem snad v lese víc než doma.
Druhý člověk, který mě silně ovlivnil, byl můj učitel a později přítel a kolega Ing. Stanislav Nenadál. To byl a stále je v mých očích PAN učitel. Ten si se mnou taky užil své. Otázka za otázkou, kdykoli, kdekoli, stále. V té době jsme jezdili jako mladí ochránci přírody na třítýdenní putovní tábory, takže si neoddechl ani o prázdninách.
Váš nejživější zážitek z této doby mladých ochránců přírody?
Možná to ani není konkrétní zážitek, ale spíš pocit. Jezdili jsme na různá místa - Vihorlat na východním Slovensku, Lužnice, Bulharsko, Rumunsko a byly v tom "dálky". Vařili jsme si sami (první akce byla v šesté třídě), spali ve stanech a každé to místo mělo jinou zvláštní vůni, jinou kulturu, jiné světlo. Dychtivost a touha po dálkách byla úplně hmatatelná.
Nedávno jsme v médiích sledovali případ českých entomologů obviněných v Indii ze sběru vzácného hmyzu v národním parku, a záhadně podepsané jejich přiznání. Co si o tomto případu myslíte - i na základě vlastních zkušeností?
Rozdělím odpověď na dvě části. Co o tom případu opravdu víme - tedy, myslím, věrohodné, ověřené informace? Nic, nebo téměř nic. Média o případu informovala spíše na základě domněnek, případně s trochou sympatie ke krajanům. Já na základě těchto chabých informací nemohu ukázat prstem a vyřknout soud o vině či nevině. To by bylo nesolidní k oběma stranám.
Mám však určité povědomí či zkušenost s indickými úřady. Je to docela jiný svět, na jehož mravy a způsoby není Evropan zvyklý. Vůbec posuzování jevů a dějů v tak odlišných kulturách našimi měřítky je vždycky zavádějící.
V obecné rovině je ale terénní práce každého entomologa prospěšná a důležitá. Přináší cenné informace pro vědu a jenom "oficiální" pracoviště nemají šanci vše obsáhnout. V žádném případě nejsem příznivcem plundrování vzácných lokalit, ale trošku mne zlobí hysterie okolo sběru hmyzu. Prostým uměřeným sběrem, tedy ne s motorovou pilou, nikdo žádný druh hmyzu nevyhubí. Jedno vypálení hektaru pralesa udělá mnohonásobně větší škodu než armáda sběruchtivých entomologů.
Jak je to vůbec se sběrem rostlin a živočichů při podobných výpravách a jak to chodí při povolování?
V každé zemi je to jiné a navíc se zákony zpřísňují. Pro expedici při dnešním stavu věcí a rozdílnosti národních zvyklostí jsou například pro muzeum regionálního typu takové oficiální expedice neřešitelné.
Patří exponáty z vašich entomologických výprav Regionálnímu muzeu a slouží nějakým způsobem např. žákům či studentům?
Ano, všechny sběry z malajského Bornea a Indonésie jsou uloženy v Regionálním muzeu. Je to něco okolo 4 500 kusů hmyzu z oblastí, kde je již původní prales vykácen a na jeho místě jsou buď plantáže kávy a banánů, případně velmi ochuzený druhotný les. Pro badatele je tento materiál za určitých podmínek přístupný. Byl také několikrát vystaven, ale každá manipulace s sebou nese riziko poškození, a tak jsme při jeho zpřístupnění vždy "velmi obezřetní".
Jaký neopakovatelný zážitek ve vás zanechaly cesty do exotických zemí?
Je docela těžké vybrat. Čtenář většinou žádá něco veselého, případně pikantního a entomolog je z tohoto pohledu v podstatě dosti nudná profese.
Snad tedy tohle: na Borneu jsem bydlel na hoře, která se jmenovala Gunug Emas (kopec jídla), a to zhruba 1 600 m.n.m. Jednou jsem brzy ráno sešel pralesem po blátivé strmé a neobyčejně kluzké pěšince do nížiny asi o 1100 metrů níž a najednou jsem si uvědomil, že s sebou nemám žádné potřebné vybavení, a bylo by "mimořádně užitečné" se do večera vrátit.
Slunce zapadá asi v 19 hodin a mně zbývalo tak pět hodin světla. Dolů se šlo snadno a rychle, ale nahoru to bylo utrpení. Pády do bláta, strmé stoupání, trnitá vegetace, pijavice, mlha a času míň a míň. Mám hodinky s výškoměrem, a tak jsem alespoň věděl, kolik ještě zbývá. Ke konci to už bylo jen čiré trápení a najednou, jak slunce zapadalo, prozářilo oranžovým světlem mlhu. Byl jsem pár metrů od cíle, nepopsatelná éterická krása kolem. Jen pár okamžiků, slunce zapadlo a už jsem tam stál opět v původním balení - zpocený, špinavý, k smrti unavený, ale doma.
A z Indie jeden pikantnější zážitek. Na slavnostech často předvádějí jogíni své umění a jeden z nich si na přirození uvázal opravdu veliký a těžký kámen. Kolem něho jsme s pocitem mrazení v zádech stáli tři bílí nejogíni a česky vtipně komentovali děj. Komentář pro jistotu neuvádím.
Žije na Žďársku nějaký vzácný hmyz nebo živočich typický pro tuto oblast?
Vzácnost hmyzu je dosti obtížně uchopitelný pojem. Celá řada druhů žije skrytě, mnoho se o nich neví, a tak vzniká dojem vzácnosti. Pak někdo přijde na to, kde a jak jej najít a mystérium zmizí. Krásným příkladem je docela maličký brouček jménem Phytobaenus amabilis. Kolegové z entomologického oddělení Národního muzea měli ve svých sbírkách jen pár kousků z velmi starých sběrů, někdy z počátku století. Když se dozvěděli, že jsme se je u nás naučili hledat, museli jsme jim pár kousků darovat.
Známějším příkladem je krásný brouk tesařík alpský. Sem tam se najde kousek v nejvyšších partiích Žďárských vrchů, a přece musí vytvářet nějakou populaci. Jen zatím nevíme kde.
Má Regionální muzeum nějakou speciální sbírku živočichů či rostlin z Vysočiny?
Ano, má. Naše entomologická sbírka zahrnuje kolem 15 000 kusů preparovaného hmyzu a minimálně tolik ještě nezpracovaného, uloženého v benzinu a čekajícího na preparaci a determinaci. U toho se ještě nasmějeme. Taky je tu taková libůstka, téměř kompletní sbírka mravenců z ČR. Tu jsme vyměnili za nějaké tropické "přebytky". Další je třeba sbírka pavouků - ta by se jistě líbila zejména ženám (smích).
Chystáte se na další přírodovědnou výpravu do zahraničí?
Jak jsem říkal, se zpřísněním zákonů o sběru hmyzu do těchto sfér už naše muzeum asi nedosáhne, a tak se budeme věnovat našim "breberkám". Zahraniční expedice byly jednou etapou naší práce a přinesly zajímavé exempláře do sbírek, užitečné výměny materiálu a velký zájem veřejnosti o výstavy s touto tematikou. Všechno se ale vyvíjí.
Co vaše fotografické sny?
Konkrétní asi nemám. Možná to bude znít obyčejně, ale přál bych si dobré světlo a krásné věci kolem. To je přece přebohatě dost.
Lenka KOPČÁKOVÁ
Zdeněk Málek (47 let)
Žďárský entomolog, cestovatel, fotograf a ředitel Regionálního muzea na Tvrzi.
Účastník řady exotických expedic a následně autor stejnojmenných výstav: Expedice "Čína 91" (fotografická), Lidé od Žluté řeky 1992 (foto), Borneo perla tropické Asie 1995 (přírodovědná), Neznámá Indonésie 1996 (přírodovědná foto) Mystická Indie 1999 (foto), RAJASTHAN země rádžů 2000 (foto).
Na 50 českých měst již mohlo vidět jeho výstavy s názvy Makrofotografie hmyzu a krajinný detail; Barvy, světlo a vůbec; Partnerská města ve fotografiích Z. Málka; Tváře světa; In vino veritas.
Poslední dobou se Zdeněk Málek fotograf soustředil na jižní Francii a Vysočinu.
Diskuze k článku