Ilustrační foto: archiv JL
Polistopadový vysočinský poslanec Čestmír Hofhanzl prožil obsazení Československa napříč republikou.
Srpnovou okupaci doslova „na vlastní kůži“ prožil bývalý poslanec za stranu ODA Čestmír Hofhanzl. Letos pětasedmdesátiletý exposlanec žije v obci Třeštice, nedaleko Telče.
Když začala okupace, bydlel Čestmír Hofhanzl, spolu s manželkou, ve Vysokých Tatrách. Na jaře 1968 se účastnil několika demonstrací podporujících demokratizaci země. Říká, že v srpnu 1968 tušil, že k okupaci země dojde.
„V noci z 20. na 21. srpna jsem viděl letecký most, kterým Rusové v koridoru mezi Vysokými a Nízkými Tatrami obsazovali Československo,“ vzpomíná Hofhanzl.
Neprodleně se rozhodl, že se vypraví do Prahy. „Ráno jsem se rozloučil se ženou, a autostopem jsem se, kolem ruských kolon, dostal do Prahy. Viděl jsem obsazování Československa napříč téměř celou zemí,“ vypráví.
Lidé byli šokovaní. Jak Češi, tak i Slováci se nechtěli s invazí smířit. „Viděl jsem spontánní, symbolický odpor velké části obyvatelstva naší země,“ potvrzuje Hofhanzl.
V Praze nějakou dobu pobyl a zažil tam atmosféru strachu, kterou vytvářely okupační armády na konci srpna a v září 1968.
„Přelety letek letadel těsně nad městem, noční střelba z různých stran města. Sovětští budovatelé komunismu měli hlubokou historickou zkušenost s tím, jak se budovalo a udržuje ruské impérium,“ dokresluje s ironií.
Sám Hofhanzl v Praze prožil dramatický okamžik – když se snažil mezi sovětskými vojáky zjistit, co tam vlastně dělají.
„Málem mne zastřelili. Absolutně nikdo z nich se nechtěl se mnou bavit. Měli své rozkazy,“ popisuje situaci v hlavním městě. Nakonec mu odpověděl jeden starší sovětský záložník slovy: „Víš, jak je to u nás.“
Po osmašedesátém byl Roštejn takový „malý vnitřní exil“, říká jeho bývalá kastelánka Jitka Hošková.
Specificky, vytvořením malého „vnitřního exilu“, se například s dobou po osmašedesátém vypořádala někdejší kastelánka hradu Roštejna (od roku 1975) Jitka Hošková. V roce 1968 studovala na vysoké škole v Praze. Osudného 21. srpna byla v Kutné Hoře a pak jela do Prahy.
„Takže nic zajímavého, ale samozřejmě jsem to vnímala, vždyť mi bylo 19,“ vzpomíná, „chodila jsem tehdy s mým prvním mužem, Láďou Kantorem, a od něho jsem měla pěknou školu...“
Vysokoškolská studia končila v roce 1972: „To už Husák nastoupil tu tvrdou normalizaci, a tím, že jsem holt nebyla straník, tak jsem nenašla žádné odpovídající místo. Dva roky jsem se plácala v okresním kulturním středisku, pak jsem šla dělat správce tenisových kurtů a potom přišel Roštejn.“
Její druhý manžel Antonín Hošek chtěl tehdy emigrovat, ona ne: „A tak jsme si řekli - musíme být pokud možno co nejméně závislí na téhle komunistické civilizaci. Půl roku jsme sháněli, telefonovali a jezdili - hledali jsme něco, kam bychom utekli. Buď na nějakou horskou boudu, nebo nějaký takovýto objekt...“
Když poprvé přijeli na Roštejn, řekli si - tady a nikde jinde. Jistým způsobem tu vytvořili svět relativní svobody: „Jasně, že jsme byli sledováni tím režimem, protože tam pořád jezdily ruské zájezdy, museli jsme dodržovat průvodcovské slovo, dělaly se jeho náslechy a nesměli jsme se od toho odchýlit,“ popisuje bývalá kastelánka.
Musela např. podepisovat papír, že nebude komentovat prostory hradní kaple, protože to byla sakrální záležitost. „Jistá omezení tedy byla, ale taková osobní svoboda nám zůstala,“ vzpomíná Hošková. A protože její manžel pracoval deset let v Divadle Na zábradlí, na hrad poté v 80. letech jezdíval okruh lidí jako Andrej Krob, Václav Havel, z Telče Egon Bondy, Ivan Martin Jirous či Věra Jirousová.
Diskuze k článku
VZPOMÍNÁ HOŠKOVÁ
„Musela např. podepisovat papír, že nebude komentovat prostory hradní kaple, protože to byla sakrální záležitost. „Jistá omezení tedy byla, ale taková osobní svoboda nám zůstala,“ vzpomíná Hošková. A protože její manžel pracoval deset let v Divadle Na zábradlí, na hrad poté v 80. letech jezdíval okruh lidí jako Andrej Krob, Václav Havel, z Telče Egon Bondy, Ivan Martin Jirous či Věra Jirousová.“
Atmosféra na Roštejně byla zajímavou oázou, často jsem tam zastavil na kus řeči a podívat, co je nového v instalaci hradu. Původní instalaci interiéru, mi zadal ředitel jihlavského musea PhDr. František Hoffmann. Na spolupráci s jeho osobností rád vzpomínám. V rámci aktuálního výročí okupace v roce 1968 bychom si měli připomínat Hoffmannovu, v Jihlavě ojedinělou, statečnost a vyhnanství.
Zdeněk Gryc
A co soudruh Rozehnal? Ten tam nebyl? Takové nedopatření !
No nazdar. Když tam jezdily takové "osobnosti", tam muselo být potom nablito.
To se nedivím, že tam soudruh Rozehnal nejezdil. On byl totiž estét !
Jaromír John Večery na slamníku Tetička Lála
Dobré čtení Zdeňkovi a čtenáři (i ostatním) přeje fotrák
Muselo být potom nablito.
No nazdar. Když tam jezdily takové "osobnosti", tam muselo být potom nablito.
To se nedivím, že tam soudruh Rozehnal nejezdil. On byl totiž estét !
čtenář | 2016-08-23 18:25:05 | Reagovat
-------------------------------------------------
Na hradě Roštejně byl kastelánský byt Hoškových.
Paní Hošková byla také jako F. Hoffmann, ředitelkou jihlavského musea. Psát o interiéru podobných osobností: „tam muselo být potom nablito, “
Ukazuje morálně-psychickou úroveň anonymního psychopata.
Motivace anonyma „čtenář“ je taková, že se pod tyto adresné sprostoty a rafinované jízlivosti nemůže podepsat, natož, aby se jako občan Jihlavy s někým setkal.
Stud mu chybí, zbabělost nikoli.
Nejde o sprostá slova, ale o sprosté pomluvy.
Zdeněk Gryc
I těm nejslušnějším lidem, třeba i v kastelánském bytě
se může stát, že jim tam nějaká lidská spodina nableje. To je osud, jak říkal Erbenův kapitán Exner.
ZAJÍMAVOST !!!
Jak může někdo v 18:14:47 reagovat na něco, co bylo napsáno až v 18:25:05 ? Že by někdo vynalezl stroj času ?
Sprostá, ničím nepodložená lživá a opakovaná pomluva nechutného anonyma:"tam muselo být potom nablito."
V roce2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.
Působení v disentu je uvedeno ve Wikipedii:
"Po potlačení Pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970).[13] To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.
K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Spolu s ostatními prominentními signatáři byl policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.[14]
V roce 1972 podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V následujícím roce založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe.[15] V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.[16]
„
V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978.[17]
V dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety.[18] V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupaVáclava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny.[19] Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen,[20]poté byl ještě v domácím vězení.[21]
Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí.
V době normalizace nepřestával psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří napříkladHorský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.[23]
V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. Dne 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy na to však byl propuštěn na svobodu.[24]
Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.
Na podzim 1989 se na oslavách 30. výročí divadla Semafor seznámil s Dagmar Veškrnovou, svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je Jiří Suchý.[25]"
----------------------------------------------------
Ocenění:
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam ocenění Václava Havla.
Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.[48] 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.[49][50]
Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci návrh zákona schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.
Václav Havel byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.[51] Byl také čestným členem Římského klubu.[35]
vložil:Zdeněk Gryc
Jéje, kámo, ty už ses vrátil z vítání soudružky neomarxistky z Práglu?
Ještě, že jsi tam nechyběl, vždyť vás vítačů tam bylo tak do mariáše. To ti z opačného tábora prokazovali daleko lepší nápady. Ale ze všeho nejlepší byla ta leklá makrela na udici. To jsem se s chutí zasmál.
Ale měl bys zanechat toho mlácení prázdné slámy. Pořád mi vrtá hlavou daleko důležitější věc, jak je možné, že můžeš odpovídat na něco, co bude napsáno až za 10 minut. Konkrétně jak můžeš odpovídat v 18:14:47 na příspěvek napsaný v 18:25:05. Nikdy jsem příliš nevěřil na telepatii, telekinezi, hypnotickou regresi a podobné rekvizity parapsychologů, ale teď mi připadá, že jsi skvělý telepat a máš doma křišťálovou kouli. Nebo je tu druhá možnost, že čas je skutečně proměnlivá veličina. Někteří vědci dokonce považují čas za čtvrtou dimenzi.
Tak se nestyď a prozraď nám to. Předem děkuji a čusík.
Teď se tak koukám, milý kemo, jen tak náhodou jsem nahlédl do tvého nesouvislého projevu
a co vidím ? Ty jsi úplně zapomněl za nejslavnější čin Vaška Notorika a sice to, jak strhnul Luciferovi váhu jako Dorota Máchalová. Příště na to nesmíš zapomenout !
jen tak náhodou jsem nahlédl do tvého nesouvislého projevu
Ne-vážený anonyme,
proč tak blbě lžeš?
Ale ze všeho nejlepší byla ta leklá makrela na udici. To jsem se s chutí zasmál.
Na kolik Kč přišel ten smích?
kdo Vám zaplatil cestu a diety?
Ale kemo ! Ty jsi snad zastydl v době krále Klacka, respektive Vency Kulisáka.
Kam bych jezdil? Od čeho mám internet. Tam se dozvíš věcí, že bys koukal, jen umět hledat ! Podívej, na fotbale taky nejsem a díky internetové televizi ho mohu sledovat, je poločas a stav nula:nula.
To víš, já se netrmácím na rozdíl od tebe do Práglu. Odpůrců soudružky říšské protektorky tam bylo dost, zato vás její příznivce museli hodně obtížně shánět. A tak se ptám já: kolik tě platí Dvořák, co se s ním stále oháníš? A nelžu. Tvoje pindy by nestrávil ani žralok, to se prostě nějak soustavně číst nedá.
A ten čas? Totéž. Jen si ty časy zkontroluj. Čus, já jdu na druhý poločas.
Že já na to vůbec koukal !
Ti tomu dali na zadek jako Venca Přikulovač prezidentování.Ještě že mne trochu rozveselil jistý nejmenovaný diskutující svými klaunskými výstupy. Díky za ně !
Teď čtu na Novinkách.cz, že požár zničil na Barrandově filmové městečko. Chudák Venca Přikulovač, z toho pojistného už nic mít nebude.