Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

Pavel Bajer
komunální politika
tel.:+420 567 578 036
mobil:+420 736 194 030
bajer@jihlavske-listy.cz

  Polistopadový vysočinský poslanec Čestmír Hofhanzl prožil obsazení Československa napříč republikou.

   Srpnovou okupaci doslova „na vlastní kůži“ prožil bývalý poslanec za stranu ODA Čestmír Hofhanzl. Letos pětasedmdesátiletý exposlanec žije v obci Třeštice, nedaleko Telče.

   Když začala okupace, bydlel Čestmír Hofhanzl, spolu s manželkou, ve Vysokých Tatrách. Na jaře 1968 se účastnil několika demonstrací podporujících demokratizaci země. Říká, že v srpnu 1968 tušil, že k okupaci země dojde. 

   „V noci z 20. na 21. srpna jsem viděl letecký most, kterým Rusové v koridoru mezi Vysokými a Nízkými Tatrami obsazovali Československo,“ vzpomíná Hofhanzl.  

   Neprodleně se rozhodl, že se vypraví do Prahy. „Ráno jsem se rozloučil se ženou, a autostopem jsem se, kolem ruských kolon, dostal do Prahy. Viděl jsem obsazování Československa napříč téměř celou zemí,“ vypráví.

   Lidé byli šokovaní. Jak Češi, tak i Slováci se nechtěli s invazí smířit. „Viděl jsem spontánní, symbolický odpor velké části obyvatelstva naší země,“ potvrzuje Hofhanzl.  

   V Praze nějakou dobu pobyl a zažil tam atmosféru strachu, kterou vytvářely okupační armády na konci srpna a v září 1968.
„Přelety letek letadel těsně nad městem, noční střelba z různých stran města. Sovětští budovatelé komunismu měli hlubokou historickou zkušenost s tím, jak se budovalo a udržuje ruské impérium,“ dokresluje s ironií.  

   Sám Hofhanzl v Praze prožil dramatický okamžik – když se snažil mezi sovětskými vojáky zjistit, co tam vlastně dělají.

    „Málem mne zastřelili. Absolutně nikdo z nich se nechtěl se mnou bavit. Měli své rozkazy,“ popisuje situaci v hlavním městě. Nakonec mu odpověděl jeden starší sovětský záložník slovy: „Víš, jak je to u nás.“

    Po osmašedesátém byl Roštejn takový „malý vnitřní exil“, říká jeho bývalá kastelánka Jitka Hošková.

    Specificky, vytvořením malého „vnitřního exilu“, se například s dobou po osmašedesátém vypořádala někdejší kastelánka hradu Roštejna (od roku 1975) Jitka Hošková. V roce 1968 studovala na vysoké škole v Praze. Osudného 21. srpna byla v Kutné Hoře a pak jela do Prahy.
„Takže nic zajímavého, ale samozřejmě jsem to vnímala, vždyť mi bylo 19,“ vzpomíná, „chodila jsem tehdy s mým prvním mužem, Láďou Kantorem, a od něho jsem měla pěknou školu...“

    Vysokoškolská studia končila v roce 1972: „To už Husák nastoupil tu tvrdou normalizaci, a tím, že jsem holt nebyla straník, tak jsem nenašla žádné odpovídající místo. Dva roky jsem se plácala v okresním kulturním středisku, pak jsem šla dělat správce tenisových kurtů a potom přišel Roštejn.“  

    Její druhý manžel Antonín Hošek chtěl tehdy emigrovat, ona ne: „A tak jsme si řekli - musíme být pokud možno co nejméně závislí na téhle komunistické civilizaci. Půl roku jsme sháněli, telefonovali a jezdili - hledali jsme něco, kam bychom utekli. Buď na nějakou horskou boudu, nebo nějaký takovýto objekt...“

   Když poprvé přijeli na Roštejn, řekli si - tady a nikde jinde. Jistým způsobem tu vytvořili svět relativní svobody: „Jasně, že jsme byli sledováni tím režimem, protože tam pořád jezdily ruské zájezdy,  museli jsme dodržovat průvodcovské slovo, dělaly se jeho náslechy a nesměli jsme se od toho odchýlit,“ popisuje bývalá kastelánka.  

    Musela např. podepisovat papír, že nebude komentovat prostory hradní kaple, protože to byla sakrální záležitost. „Jistá omezení tedy byla, ale taková osobní svoboda nám zůstala,“ vzpomíná  Hošková. A protože její manžel pracoval deset let v Divadle Na zábradlí, na hrad poté v 80. letech jezdíval okruh lidí jako Andrej Krob, Václav Havel, z Telče Egon Bondy, Ivan Martin Jirous či Věra Jirousová.

Diskuze k článku