Rok 2020 věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Rozhovor pro tento měsíc je jako stvořený pro Lenku Mončekovou, ředitelku Mateřské školy Mozaika Jihlava.
 

Co vy a prosinec? 
Prosinec mám spojený jako asi mnoho žen s přípravou Vánoc, tedy s vánočním úklidem, nákupem dárků, pečením cukroví, chystáním vánoční výzdoby, ale zároveň s vánočními koncerty, akcemi, vůní punče na jihlavském náměstí atd. 
Co se týče pracovních povinností, tak jako ředitelku MŠ Mozaika mě čeká mnoho administrativních a organizačních úkolů, spojených s ukončením kalendářního roku. K těm příjemnějším pracovním záležitostem patří pro mě například příprava vánoční nadílky pro děti mateřské školy, nebo zdobení vánočního stromečku společně s dětmi. Na všech školkách Mozaiky se snažíme s kolegyněmi a dětmi vytvářet tu nejhezčí vánoční atmosféru, spojenou s českými tradicemi, zpěvem vánočních koled, a hlavně užít si s dětmi ty krásné chvilky očekávání, jestli letos zase přijde Ježíšek. 

Letošní prosinec je a bude kvůli současné situaci pro všechny trochu jiný… 
Nemůžeme do školek, tak jako to bylo vždy zvykem, pozvat rodiče a prarodiče dětí, aby si ten vánoční čas užili s námi. Nebudu moct ani uspořádat společné vánoční posezení pro své kolegyně, zástupkyně, abychom zrekapitulovaly uplynulý rok – a že by letos toho bylo opravdu mnoho, co se za ten rok událo! Chybí mi to předvánoční setkávání s kamarádkami, kolegyněmi, sousedy… 
Jsem člověk, který má rád hudbu, takže je mi líto, že nemůžu navštívit žádný vánoční koncert nebo jiné adventní vystoupení. 
Chci jen dodat, že i když je prosinec obvykle evidentně velmi akční až hektický měsíc, je to pro mě to nejkrásnější období, na které se každým rokem moc těším.

Ten, kdo pracuje s malými dětmi, je vlastně jakýmsi pomocníkem pohádkových postav a nadpřirozených bytostí. Musíte kamarádit s princeznami, vodníky, čarodějnicemi a draky, čerty, Mikuláši… Kdo z nich je vám osobně nejbližší?
Označit jednu postavu za nejoblíbenější, nejbližší, to je těžké. V dětství jsem měla nejraději princezny, které měly krásné šaty a dlouhé vlasy. Koho jsem se bála, tak to byli čerti. 
Dnes mám ráda pohádkové postavy, které jsou svým vzhledem i chováním prostě roztomilé a vtipné. Líbí se mi, když tyto bytosti mají dětem co říct a zobrazují určitou lidskou moudrost, zkušenost a životní pokoru.

Jak dlouho jste vy sama věřila na Ježíška?
Já vlastně na Ježíška věřím stále… Když chcete, aby děti ve školce věřily na Ježíška, tak musíte věřit s nimi. Děti jsou nesmírně vnímavé. 
Kdyby na mě viděly, že na Ježíška nevěřím, začaly by pochybovat a kouzlo Vánoc by se ztratilo. A to bych nikdy nechtěla.

Máte nějakou pěknou vzpomínku z dětství spojenou s Vánocemi?
Na každé Vánoce z dětství mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Štědrý večer vždycky pro mě byl a dodnes je ten nejkrásnější den v roce. 
Od rána jsme sledovali pohádky a večer jsme se celá rodina sešla u mé babičky na štědrovečerní večeři. Nemohla jsem se dočkat, až Ježíšek zazvoní a všichni společně se půjdeme podívat, jestli nám donesl dárky. První dárky jsme dostali u babičky, ale tím to nekončilo... Pak jsme šli všichni společně ještě k mé tetě a strýci, kteří bydleli nedaleko. Ani tam na nás nikdy Ježíšek nezapomněl. 
Poslední štědrovečerní vycházka po Jihlavě směřovala k nám domů. Už po cestě jsem byla nedočkavá, jestli pod vánočním stromečkem u nás doma najdu všechno, co jsem si přála. Našla jsem tam vždycky hodně dárků. Ježíšek byl ke mně štědrý. A protože jsme hudební rodina, tak se u nás vždycky až do noci hrály na klavír a zpívaly vánoční koledy.

Pečete vánoční cukroví? 
Samozřejmě. Peču perníčky, vanilkové rohlíčky, linecké cukroví na různé způsoby, rumové kuličky, vánočku a každý rok zkusím nějaký nový recept na cukroví. 
Ještě peču ořechové řezy se žloutkovou polevou, které máme všichni moc rádi. Recept na tyto výborné řezy mám ze Slovenska. Svojí otázkou jste mi připomněla, že už bych s pečením cukroví měla začít. Mám ráda, když je byt provoněný vanilkou a skořicí.  

Dodržujete vánoční tradici, kterou byste třeba chtěla doporučit našim čtenářům?
Vánoční tradice dodržujeme. Prostě to patří k Vánocům. Každou adventní neděli zapalujeme svíčku na adventním věnci. Na Štědrý den až do večeře moc nejíme, abychom viděli zlaté prasátko. 
K štědrovečerní večeři usedáme při východu první hvězdy. K večeři máme rybí polévku a smaženého kapra. Rozkrajujeme jablko, abychom se podívali, jestli má hvězdičku, a každý z rodiny sní kousek tohoto jablíčka, abychom se za rok zase všichni sešli. Pouštíme lodičky ze skořápek ořechů a zpíváme společně vánoční koledy. Jednou jsem četla o staré české vánoční tradici, která se mi moc líbí, že „pán domu“ dělal všem dětem u štědrovečerní večeře prstem namočeném v medu křížek na čelo, aby k dětem v noci přiletěl andělíček, slízal jim z čela med a pak je celý rok ochraňoval.

Kdy jste přišla na to, že budete učitelkou ve školce? 
Asi už ve školce. Od malinka jsem si hrála na učitelku ve školce, vždycky jsem všem říkala, že budu učitelkou ve školce, a opravdu jsem se jí stala.
Že jednou budu ředitelkou mateřské školy Mozaika, budu mít na starost 17 školek, to znamená 220 zaměstnanců, tak o tom jsem začala přemýšlet až asi před dvěma lety – a stalo se.

Vryly se vám za dobu vaší kariéry některé děti do paměti tak, že na ně vzpomínáte i po letech?
Takových dětí je hodně. Některé tyto „děti“ už mají svoje děti a vodí je k nám do školky. S některými se občas potkávám, z některých se staly kolegyně – učitelky...
K těmto dětem se vždycky váže nějaký nezapomenutelný příběh, a to v dobrém i špatném slova smyslu.
Než se rozloučíme, dovolte mi prosím, abych touto cestou poděkovala všem svým kolegyním učitelkám a zaměstnancům MŠ Mozaika za jejich práci, která v letošním roce kvůli koronaviru nebyla a není vůbec jednoduchá. 
Ráda bych jim a také vašim čtenářům Jihlavských listů popřála hezké Vánoce a hlavně pevné zdraví. Do roku 2021 přeji nám všem optimistický přístup k životu, pozitivní náladu a ať se můžeme zase společně setkávat.