Rok 2020 věnujeme v magazínu pro ženy známým dámám z našeho regionu. Rozhovor pro tento měsíc je jako stvořený pro Veroniku Vošickou Buráňovou - krajskou koordinátorku dopravní prevence BESIP pro Kraj Vysočina.

Co vy a měsíc říjen?

Říjen je pro mě měsícem, který jeden den milujete a druhý nenávidíte. Příroda se krásně vybarvuje a má svoji specifickou vůni, ale zároveň slunce už nemá tu sílu a velmi často dostáváme jasné signály o tom, že se zima nezadržitelně blíží.

Z pozice pracovní je to čas, kdy administrativně i fyzicky běží podzimní část dopravní výchovy a postupně opadá i velmi náročný program, který je spojen se začátkem školního roku, týdnem mobility a jinými akcemi.

Od října je ten správný čas, kdy se více zaměřujeme například na viditelnost chodců v silničním provozu.

Jak jste se dostala ke své práci?

Je to velmi častá otázka, která ve mně vyvolává vzpomínky na dětství. Od malé holky jsem byla s taťkou v garáži, kde to vždy vonělo benzínem, ale pro mě také „tempem“, myslím tu tradiční hrubou pastu na leštění auta.

Postupem času jsem zjistila, že se to se mnou veze a můj vztah k motorismu opravdu přechází do fáze životního stylu. Přes práci u aut jsem se dostala až k tehdejšímu koordinátorovi BESIP. Realizovali jsme spolu několik akcí a práce mě opravdu bavila.

Po nějakém čase se objevila příležitost, abych se sama osobně ucházela o pozici „besipáka“. Klaplo to a doslova se dá říct, že se věnuji něčemu, kde není prostor pro stereotyp.

Řídí lépe muži nebo ženy?

Já tuto otázku, stejně jako stavění nějakých hranic ženy vs. muži, nemám moc ráda. Statisticky bych ji nejraději hodila do koše, protože je nevypovídající… Museli bychom měřit počty nehod na najeté kilometry obou skupin, nejenom vytahovat celkové počty.

Každý má nějakou svoji společenskou roli, nějak je vychováván, a to dnes vnímám jako zásadní.

Když to vezmu z pohledu biologicko – sociálního – historického kontextu, byly jsme to my ženy, které až na pár ojedinělých případů (se smíchem řečeno), dostávaly na hraní panenky, kuchyňky a domečky... A naopak pánové se většinu svého dětského věku věnovali nějakému opravování a řídili ty tříkolky a motokáry. S důrazem dodávám, že zažili vojenskou službu, což mělo na vliv výchovy řidičů naprosto zásadní vliv.

To vše mělo logicky za následek, že „přirozenější“ byl volant a pedály pro muže. Nám naštěstí nahrávalo a pořád nahrává naše ženská opatrnost, rozvážnost a urputnost. Pokud se rozhodneme, že budeme v něčem dobré, máme v tom obvykle větší výdrž, než naše protějšky.

Až do této chvíle jsem hovořila v minulém čase. Jako ročník 1991 dobře vím, že automobil pro mě nebyl samozřejmostí a nebylo ani úplnou samozřejmostí, že seberu klíče rodičům a někam pojedu.

Současná generace řidičů je v tomto naprosto odlišná, rozdíl ženy vs. muži mi přijde nepodstatný k přirovnání k tomu, že mám obavu z toho, jak mentálně vyspělí lidé se dnes pouští do provozu. Z autoškol se stává služba, kdy si žák klient platí za to, že dostane řidičák.

Jako sociální pedagog se nemohu se zbavit pocitu, že rychlost doby, dostupnost všeho, konzumnost aj. v dětech maří hodnotový systém, což se následně prolíná i na silnice.

Určitě jste se za svou kariéru setkala s ryze mužskými větami: „Ženská patří k plotně, ne za volant“, nebo „Ženská za volantem, auto bez řidiče“. Co s vámi takové „hlášky“ dělají?

Už vůbec nic. Jako žena v ryze mužské práci jsem čas od času zažila nějaký ten předsudek a naučila jsem se to házet za hlavu. Mám to štěstí, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří věří tomu, co dělám, a podporují mě, a to bez ohledu na mé i jejich pohlaví :).

Patří k bezpečnému řízení boty na podpatcích?

Podpatky, těžké zimní boty, ale i žabky. To vše jsou druhy obuvi, které nám za volantem nikdo zakázat nemůže, ale rozhodně mohou být příčinou nějaké té nepříjemné situace. Jako žena zároveň vím, že to hlavně není moc pohodlné.

Máte oblíbenou značku vozu?

Nikdy bych neřekla, že mě může zaskočit tak banální otázka.

Mám ráda mojí „sneženku“ - bílou Škodu Octavii, protože je to takové moje první opravdu pěknější auto. Je to tedy spíše o citové vazbě, kterou si my ženy umíme k vozu vytvořit.

Páchá se mnou BESIP, dostává zabrat od věčného převážení materiálu a v neposlední řadě taky od dvou malých dětí.
Mám vtah k hlavně ke starším vozům, které dnes už řadíme spíše k veteránům.

Lze říct jeden konkrétní nešvar motoristů v Česku? Jsou přímo na Vysočině řidiči v něčem nejhorší?

Začnu od konce… a zde mohu použít ony statistiky. Na Vysočině nás dlouhodobě trápí dopravní nehody způsobené vysokou rychlostí, nízkým věkem viníků, ale i dopravní nehody způsobené nejstarší skupinou účastníků silničního provozu.

Zároveň již několik let stojíme v popředí z hlediska míry alkoholu u dopravních nehod. Velké množství DN nám zaviní řidiči s hladinou alkoholu nad 1,5 promile.
Jako národ českých motoristů jsme „všetečkové“. Jak jde o to něco vymyslet, jak to obejít, nebo aspoň ohnout ke svému prospěchu, jsme v tom jedničky. Zároveň jsme však národem technicky zdatných lidí, úspěšných vědců i sportovců.

Paušálně se u nás zatím nedá moc vsázet na přenechání zodpovědnosti na našem uvážení. Je to dáno i historicky, ale jak nemáme něco striktně nastavené, nevidíme hranice a mantinely, moc se nám pravidla nechtějí dodržovat. Zářným příkladem jsou různě typy měření rychlosti… pokud víme, že nás může čekat pokuta, umíme nohu sundat z plynu.

Ve chvíli, kdy zjistíme, že je rychlost měřena pouze orientačně, už takový respekt nemáme. To stejné platí o telefonování za jízdy, dodržování bezpečné vzdálenosti…

Co vy a dálnice D1 – jak se vám líbí?

Zeptejte se mě ve chvíli, kdy bude její modernizace dokončená. Dálnice D1 je nejvytíženější tepnou naší země a Kraji Vysočina to kromě výhod, přináší i obrovskou dopravní zátěž. Ve chvíli problému na dálnici jsou přetěžovány silnice I. i II. tříd, ucpávají se centra měst. Nesrovnatelně s ostatními kategoriemi silnic zaměstnává dálnice i policisty. Výrazně se podílí na statistikách dopravních nehod.