Barbora Hadrous je 38letá žena, z níž vyzařuje pokora, ale i rozhodnost. Se zodpovědností vrchní sestry domácí zdravotní péče a vedoucí domácí hospicové péče řídí 40 lidí ve dvou zařízeních Oblastní charity na Žďársku. Ví, že úsměv je pro lidi v nesnázích pohlazením.
Na otázku, proč úplně otočila věkovou kategorii svých pacientů, prostě říká, že v Motole bývala u narození, zde vidí umírání. „Stále jde o život, jen z opačného konce,“ připomíná. „Maminka je už třicet let pečovatelkou ve žďárském domově seniorů a já od dětství její práci obdivovala,“ říká. Přirozeně se vydala podobnou cestou. 

Barbora Hadrous připouští, že práce s umírajícími není lehká. „Ale narodili jsme se, a musíme ze života odejít. Nezastírám, že pokud máme v péči mladšího člověka, je to psychicky náročné pro celý tým,“ dodává.
Sama je matkou dvanáctiletého syna a desetileté dcery. Nesnadné povolání nejde jen tak nechat za domovními dveřmi. „Děti mě už někdy se smíchem upozorňují, ať položím mobil a zavřu notebook,“ přiznává. Ale mají prý pro její povolání pochopení a jsou na mámu pyšné. 

Práce v domácí zdravotnické a hospicové péči není pro každého a nelze ji vzít jen kvůli penězům. Je o lásce k bližnímu. „V obou péčích mám fajn týmy, na které se mohu plně spolehnout. Tato služba by bez tak ochotných lidí nefungovala,“ chválí kolegy.

Úleva pacientům i rodinám 
Jak Barbora Hadrous vysvětluje, domácí zdravotní péče a domácí hospicová péče bývají někdy vykonávány samostatně, jindy se proplétají. „Pokud se stav pacienta v domácí zdravotní péči zhorší, tak si jej přebíráme do domácí hospicové péče, která je již zajištěna lékařem a sestřičkami. K dispozici jsou i duchovní, psycholog, sociální pracovníci a pečovatelky,“ vyjmenovává.

Pro sestry v terénu je vždy radostné, když se podaří člověka ještě zmobilizovat k soběstačnosti, aby si mohl dál svůj život prožívat. To jsou případy po mrtvičkách, delší hospitalizaci či úrazech. Terénní sestřičky také přijíždějí k pacientům provádět převazy dlouhodobě se hojících a chronických ran či ošetřovat proleženiny. Často nabírají krve a aplikují předepsané injekce. 

Oficiální domácí zdravotní péče (DZP) má v Čechách dlouholetou tradici. Veškeré výkony, které pacientovi v rámci DZP naordinuje lékař, plně hradí pojišťovna. 
Domácí hospicová péče (DHP) není službou plně hrazenou a pacient platí denní paušál. Zdravotní pojišťovny pokryjí zhruba necelé dvě třetiny nákladů na péči, zbytek jde z dotací, úhrad od pacientů, darů a sbírek. Lékař a sestra jsou k dispozici nonstop. Na zavolání vyjíždí sestra a dle situace přivolá lékaře. 

Chtějí důstojně dožít doma
Přístup společnosti se mění a domácí péče zažívá boom. Před revolucí běžně staří a nemocní lidé končívali v ústavech. Dnes rodiny stále častěji chtějí nechat svého nemocného dožít doma, byť přijdou o příjmy a čeká je jen sociální příspěvek na péči. 
Jak zdravotnice uvádí, obě domácí péče jsou hodně o komunikaci s rodinou. „Ideální je, když se nastavíme na stejnou vlnu a vzájemnou důvěru. Pro nás je odměnou, když je rodina šťastná,“ vyznává se Barbora Hadrous.

Domácí hospicové péči by podle ní prospěla větší propagace. Rodiny totiž často shánějí informace, až když se ocitnou v nesnázích. Příbuzní prý většinou ošetřovatelskou péči zvládají dobře, ale bojí se zhoršování příznaků, které provází terminální stádium. 
„Když se stav hospicových pacientů v noci zhorší, vyjíždíme. To do rána nepočká. Musíme zajistit pacienta, píchnout mu naordinované léky, uklidnit rodinu,“ popisuje Barbora praxi.

Sestra vyjíždí co nejdřív, ale když míří až na konec okresu, rodinu informuje, že dojezd bude delší „Vím, že ve strachu se čas velmi vleče. Máme vozy vybavené handsfree a rodina může popř. komunikovat i během cesty,“ říká zdravotnice. 
Rodiny, které terminální fázi svého člena zvládnou doma, si podle ní zaslouží obdiv. „Vždy je pro člověka lepší, když odchází doma mezi svými. Tahle služba mě nutí pravidelně se zamýšlet nad životem, a i já bych jednou ráda zemřela doma,“ vyznává se Barbora Hadrous.

Sestra v terénu? To je řidič, odborník, optimista
O práci v terénu ví své, roky ji vykonávala. Nyní ve vedoucí pozici tráví dost času administrativou a řízením z kanceláře.
„Když to jde, snažím se do terénu dostat, abych neztrácela přehled,“ usmívá se. Sestřička domácí péče musí být optimistou, řidičem, telefonní ústřednou a odborníkem téměř na všechno. Často je na situaci sama a musí umět správně rozhodnout. Zodpovědnost sester je veliká.

„Praktik často ordinuje od 7 do 13 hodin, pak již nikoho nezastihneme, a tak musíme vyhodnotit, co počká do zítra a co se musí vyřešit hned,“ poukazuje vrchní. Sestra DZP také bývá mnohdy jediným spojením osamělých pacientů. Když najde člověka v nečekaném stavu, musí jednat. 

Pro profesní postup sester jsou přínosné praxe a sdílení zkušeností s dalšími oblastními charitami. V naší oblasti pracují pod Diecézní charitou Brno a každá má služby rozvinuté jinak. 
„My na Žďársku máme od ledna dvě proškolené sestřičky na výměnu močových katetrů u mužů. To je v případě mužů lékařský úkon a pacienti by jinak museli kvůli výměně cestovat na urologii. Tam dříve často hodiny čekali a prochladli,“ poukazuje Barbora Hadrous. 

Vyloženě osobní krédo prý nemá, ale řídí se citem. Vykonává tuto práci srdcem. „Dnes také platí, že naše největší devíza, kterou můžeme někomu dát, je čas. Stává se velmi vzácným a je mnohdy těžké rozhodnout jak čas správně rozdělit,“ říká.

V covidovém ohrožení
V době covidové nákazy musí sestry domácí péče počítat s rizikem nákazy. „Zajištěny jsme jednorázovými rouškami, dezinfekcí, rukavicemi. K prvním návštěvám, než se doptáme na rodinnou anamnézu, si bereme respirátory. Snažíme se eliminovat možnost nákazy,“ uvádí. Po letním uvolnění se nákazová situace horší a sestry vědí, že pokud onemocní jedna z týmu, hrozí všem karanténa. To by pak neměl kdo domácí péči obstarávat.

Barbora Hadrous je velmi skromná a svou pomoc a lásku ostatním předává bez fanfár. Kolega ji přihlásil do národní soutěže Žena regionu. „Nikdy jsem se takové soutěže nezúčastnila, a byla jsem velmi zaskočena a zároveň překvapena, od kolika lidí mi chodí zpětné ohlasy. Beru to jako ocenění práce celého týmu. To není jen o tom, že sedím v čele,“ míní zdravotní sestřička. 

V době našeho rozhovoru již bylo hlasování ukončeno. Kolik získala hlasů, se Barbora Hadrous dozví koncem září při krajském vyhodnocení. Pražské celostátní finále se koná v říjnu.