Jak se dá rozpoznat, že má dítě poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), či je jen o trochu víc „živějším darebou“?
Lze to určit okolo čtyř, pěti let věku dítěte. Když je nesoustředěné, neklidné, hodně hyperaktivní. V první řadě je to ale lékařská diagnóza. Dítě tedy musí vždy vyšetřit psychiatr.
ADHD nevznikne z ničeho nic. Vždy je tam nějaká příčina.  Problematické těhotenství, komplikovaný porod nebo může vzniknout v tom nejnižším věku, kdy dítě onemocní například meningitidou nebo encefalitidou či prodělá horečnatá onemocnění. 

Když se bavíme o příčinách, v poslední době se velmi často řeší očkování, jako spouštěč ADHD. Má to opravdu vliv?
Očkování může mít určitý vliv, ale pouze v případě, kdy tam skutečně proběhne nějaká těžká reakce. Třeba opět vysoké horečky.

Může to být dané také geneticky?
Ano, i genetická zátěž tam může hrát svoji roli.

Kdy by měli rodiče zbystřit?
V okamžiku, kdy dítě nevydrží u žádné činnosti delší dobu. Je na něm vidět velká nesoustředěnost. Může se vyskytnout i motorická neobratnost.

Dá se „hyperaktivita“ léčit?
Pokud je dítě lékařem včas medikováno a má dobré vedení v rodině, tak se to dá do jisté míry korigovat a dítě se velmi dobře začlení do kolektivu. Ale řekl bych, že úplně vyléčit nejde. Vždy to v člověku nějakým způsobem bude. Ať už formou zhoršené pozornosti, či nějaké vývojové poruchy učení.

Projevuje se ADHD nějakou agresí u dítěte?
Tady už je otázkou, co je vlastně ADHD a co je následkem. Například, když dítě nemá dobrý přístup od okolí nebo k tomu dítěti není přistupováno tak, jak by mělo, potom se tam opravdu může vyvíjet agrese. Je to pak jakýsi ochranný mechanismus, kdy už dítě vlastně neví, co si s tou poruchou počít.

Takže asi není úplně nejlepší tyto děti okřikovat či trestat.
Křik, nátlak, bití ani trestání nevyřeší vůbec nic. Dítě musí být naopak chváleno za sebemenší úspěch. Když se mu cokoliv povede, tak ho za to výrazně pochválit. Pozitivní motivace je velmi důležitá.

Jak funguje například příprava na vyučování ve škole?
Už pan profesor Matějíček říkával, že u těchto dětí méně a častěji, znamená více. Nemůžeme tak chtít, aby tyto děti seděly pozorně 45 minut, je potřeba jim ten čas jaksi rozkouskovat. Nemá cenu je dřít a do něčeho je nutit, když se nesoustředí.
Rozhodně se škola nesmí stát hlavním kritériem při hodnocení takového dítěte.

Je dítě něčím omezeno? 
Není to úplně typické omezení. Spíše má zhoršené podmínky ke vzdělání. Je rozdíl mezi dítětem, které vydrží sedět 45 minut a v rámci svých možností se dokáže soustředit a mezi dítětem, které jeho tělo žene někam dopředu a pořád se musí vrtět. 
Nicméně děti s ADHD jsou chytré, nadané. Ale jejich porucha je omezuje tím, že nemohou prodat to, co by za normálních okolností mohly.

Co je pro dítě školou povinné nejtěžší?
Projít základní školou. Ony, když si pak už dál najdou obor, který je baví, který je zajímá, tak jsou naprosto bez problému.

Jak by se měli rodiče a celkově okolí k dítěti s poruchou pozornosti chovat?
Dítě musí mít odmalička naprosto pevný režim, pevné vedení, musí zde být jasná důslednost, a hlavně je důležité, aby oba rodiče byli ve výchově za jedno. Pokud tomu tak není, dítě to vnímá a ta hyperaktivita a nepozornost ještě více narůstá.
Další důležitá věc je klidný a vstřícný přístup. Neustále trestat dítě za něco, za co nemůže, je cesta do pekel.

Jaký je váš názor na současný trend „nevýchovy“, tedy nechat děti volně růst a nějak zvlášť je nelimitovat.
Pokud v životě nebudete mít žádné hranice a budete v té nevýchově, tak co budete prožívat? Šílenou nejistotu. A každá nejistota vzbuzuje hyperaktivitu a agresi. 
Já rodičům, co takto své potomky vychovávají, říkám, že ho vychovávají tak, jako když nedáte řece koryto. Když řeka nemá koryto, tak se rozlévá a ničí tak dlouho, dokud jí někdo to koryto nedá. 
Když má dítě hranice, má zároveň i jistotu. Ví, co se smí a co ne. Pokud tohle dítě od rodičů neví, žije dál v nejistotě. Nezaměňujme ADHD za hyperaktivitu způsobenou zanedbáním důsledné výchovy.

Pokud rodič zjistí, že někde něco ve výchově zanedbal, dá se to ještě nějak zachránit?
Lze to dohnat, dle mé zkušenosti, zhruba do osmi let věku dítěte. Pak už velmi těžko. Tady se rád řídím jedním slovenským příslovím: Ohýbaj ma mamko, pokiaľ som já Janko, keď ja budem Jano, neohneš ma mamo.

Když dítě něco provede, co na něj tedy „zabírá“?
Dítě hlavně vždy musí vědět, za co je trestáno. Aby si uvědomilo, že to, co provedlo, má nějaký následek, ale v žádném případě netrestat za špatné známky. Klasické zákazy bych moc nepoužíval. Spíše bych třeba řekl: Něco jsi provedl, nebudeš mít na jeden den počítač. 
Dlouhodobé tresty u všech dětí, nejen u těch s ADHD, nevedou k ničemu. Dítě pak ztrácí motivaci. 

Jaký sport je vhodný při tomto onemocnění?
Tyto děti se občas v kolektivu špatně začleňují, tudíž příliš nedoporučuji kolektivní sporty. Nejsou to úplně týmoví hráči, jelikož jsou zbrklí a chtějí vše hned. Tím občas spoluhráče mohou provokovat. Ideální je individuální sport, kde mohou vybít svou energii. Například tenis, stolní tenis, výborná je atletika a plavání.

Co byste vzkázal rodičům a lidem, kteří mají doma nebo ve svém okolí dítě s ADHD?
Je důležité dávat najevo jednu věc: Ať jsi, jaký jsi, tak já tě mám pořád rád a jsi můj. Vždycky rodičům říkám, že děti jsou od toho, aby s nimi měli nějaké starosti, bez nich by ani nevěděli, že nějaké dítě mají.