Na „Barumce“ jsme si dali zmrzlinu

NAVIGÁTORKA Eva Čiháková se hned v první sezoně dočkala odměny v podobě poháru za celkové druhé místo. Foto: Michal Boček

Vyplnilo se jí velké přání odjet v roli navigátorky celou sezonu. Eva Čiháková z Jihlavy závodila po boku Jaromíra Kovandy v Rally historických automobilů. Nově složená posádka si vedla nad očekávání, a vybojovala celkové druhé místo v kategorii V. „Můžeme být maximálně spokojeni. Jenom škoda toho titulu…,“ řekla Čiháková.

O titulu se rozhodovalo na posledním podniku ve Vsetíně, kde jste nestartovali.

Vzdali jsme to bez boje. Na druhou stranu by se nám jeden závod škrtal, takže kdo ví, jestli by nám získané body stačily. Ve Vsetíně jsme mohli naše hlavní konkurenty trochu pozlobit, že by případně dojeli za námi, což by nás zachránilo.

Truchlit nemusíte. Kdo před sezonou řekl, že skončíte druzí?

Takový cíl jsme neměli. Jako nová posádka jsme se chtěli především sehrát. To, že jsme v každém závodě dojeli „na bedně“, je úžasné.

Je vidět, že vám to jako posádce klape.

Ano. Občas mě Jaromír i poslechne (úsměv).

Říká se, že spolupráce muže a ženy v tomto směru moc nefunguje.

Vidíte, a mně bylo řečeno, že žena má výraznější hlas, a tak ji řidič poslouchá více než muže. Jezdci si nyní hodně berou do auta ženy.

Opravdu?

Ano. Nyní si jezdci berou ženy jako spolujezdce poměrně často.

Vaše spolupráce s Jaromírem Kovandou bude pokračovat?

Zatím jsme se o tom nebavili. Nyní řešíme s manželem (mechanik – pozn. red.) vůz, a hlavně finance, protože od těch se všechno odvíjí.

Prozradíte, kolik vás stojí jeden závod?

Přibližně osmdesát tisíc korun. Proto děkujeme všem sponzorům, kteří nás podpořili. Najdou-li se další, budeme jenom rádi.

Nejnáročnější podnik sezony z vašeho pohledu?

Říká se, že „Barumka“, a já souhlasím. Tamní rychlé a úzké tratě jsou hodně „na srdce“. Abyste dosáhli dobrého času, musíte jet -  jak se říká – „přes hranu“. Naopak nejkrásnější je pro mě Český Krumlov.

Na „Barumce“ bylo obrovské teplo…

…a my byli dehydrovaní. Chladili jsme se, jak to šlo. Dokonce jsme si při čekání v jedné časovce koupili zmrzlinu. Vedro bylo obrovské. Někteří jezdci málem zkolabovali.

Vadí vám na trati výkyvy počasí?

Nás, jako posádky, se až tolik nedotknou, protože sedíme v autě. Mechanici jsou na tom hůře. Když je venku zima, kolikrát mrznou.

Zmínila jste mechaniky. Na jejich adresu jste během sezony pěla chválu.

Protože odvádějí výbornou práci. Auto nám pokaždé fungovalo na sto procent. Jenom ta komunikace nám občas drhla.

Drhla v jakém smyslu?

Například tak, že se Jaromír zeptal mechanika, co má obout, jestli suché nebo mokré gumy, což se mi zdá být špatně. On, jako řidič, by měl mít hlavní slovo. Na Rally Bohemia jsme jeli „erzetu“ přibližně padesát kilometrů. Já říkala, že nahoře bude pršet, a mechanik odpověděl, že to zvládneme a projedeme na suchým gumách. Přijeli jsme tam, a nastala maximální průtrž mračen.

Zrovna v tu chvíli by nám nepomohly ani mokré pneumatiky, protože jsme jeli doslova v potoce, ale je potřeba, abychom si jako posádka prosadili svůj názor.

Závodní ročník skončil, máte pauzu. Koukáte na Dakar?

Ano. Dakar mě opravdu hodně zajímá. Letos ho jede hodně českých posádek, a dvě ženy, jedna na čtyřkolce, druhá na motorce, což je super. Klobouk dolů před nimi.

Třeba se tam jako navigátorka také jednou podíváte…

(úsměv) Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ovšem je pravda, že mě hodně lákaly kamiony. Ale abych vyloženě dělala spolujezdce, to nevím, jestli se mi tento sen někdy splní…