Víc než linkovat našim dětem život, bychom se jich měly ptát, co by chtěly a co by je bavilo. To je podle jihlavské psychoterapeutky Andrey Štanclové cesta, jak mít mezi sebou pozitivní vztah.

  Zanedlouho začnou letní prázdniny. Skončí škola a děti přinesou domů své roční zúčtování – vysvědčení. Jak se na ně mají rodiče připravit?
   Nejdříve bylo by dobré, kdybychom se, jako rodiče, sami a poté i společně zamysleli, jaký význam pro nás známky mají. Z mého pohledu je to hlavně hodnocení dítěte „zvenčí“, tedy někým jiným.
Myslím, že potom, co si uspořádáme priority, budeme se lépe na toto zúčtování  připravovat, třeba i umět říci svému dítěti: „I když přineseš trojku, tak tě mám rád.“

  Známky na vysvědčení by ale asi pro rodiče neměly být překvapením?
  Jistě, je to svým způsobem vysvědčení i naše, o tom, jak jsme se ptali svých dětí po celý rok. Jaké jsme dostávali informace, a jak jsme uměli o známkách komunikovat.
Pak se, myslím, nemůže stát, že bychom žili v mylné představě, že je ve škole vše v pořádku, a nakonec byli nepříjemně překvapeni ze špatného vysvědčení.

  Takže: čím méně se rodič ptá, tím méně se dozví?
  No ano. Komunikace by ale měla být oboustranná – dítě by mělo mít zkušenost, že když náhodou přijde špatná známka, tak se nemusí bát o ní mluvit. Může se cítit sice nepříjemně, ale zároveň vědět, že ho nečeká nic zlého. A jak to zjistíme? Z toho, jak se cítí. To jsou právě ty otázky, kterými je důležité se ptát, a nejen ohledně vysvědčení.

   Otázka: Tak na co se máme připravit? - může být stejně tak bezpečná, třeba i s nádechem humoru, ale i vyvolávající strach. Záleží na emoci, jakou do ní vložíme… a závěr, tedy to, jak se všichni v té situaci cítíme, může být úplně jiný, přestože obsah zůstává stejný.

    Vzhledem k tomu, že „nic“ bývá nejčastější odpovědí na otázku, co bylo ve škole, by třeba stačilo se pravidelně ptát: „Hele, jsem trochu v napětí z toho, co se děje u tebe ve škole, nic o tom nevím, můžeš mi s tím pomoct?“
Za špatnou známku nikdy nemůže jen dítě. Třeba jsme jen neudělali to, co by k dobré známce pomohlo.

  Jak vidíte vztahy dnešních rodičů a dětí?
   Zdá se mi, že po dětech víc chceme výkony. Chceme, aby byly nejlepší. Když pak dojde k nějakému problému – tedy když dostanou špatnou známku, nehledáme chybu v sobě, ale v nich.
      Myslím, že by se nám nemělo stávat, že o svém dítěti řekneme, že je hloupé. To už ho hodnotíme i my, tedy potvrdíme ještě jednou dané negativní hodnocení. A tady už bych měla velký otazník…
Je důležité zmínit, že nakonec i kladné hodnocení nemusí vést k dobrému pocitu dítěte. A to jsou pro mě úskalí hodnocení.

    Chtít po dítěti výkon přece není nic špatného?
   Není nic špatného… Tady už jsme zase v rovině hodnocení. Ptala bych se asi takto: Můžu se na dítě zlobit, když přinese trojku z matematiky, když jsem tu trojku, ne-li horší známku, měl/a také?

  

  Jako rodič ale chci, aby se dítěti ve škole dařilo lépe jak mě…
   V tomto případě je dobré si uvědomit, čí je to potřeba, mít jedničku z matematiky. Zda jako rodič teď neuskutečňuji něco „mého“.
Ve své praxi se setkávám i s klienty, kteří v dospělosti mají potíže ve vztazích, pocházející z rozporu mezi tím, co po nich vyžadovali už jejich rodiče, a co doopravdy chtěli sami. No, děti jim nakonec chtěly vyhovět.
A to může být celkem nebezpečná, naučená strategie, protože na druhé straně stejně, jako je možné osvojit si toto, je možné se také vymezit a dělat pravý opak.

 

  Takže nešťastné lidi kolikrát nevědomky dělají jejich rodiče?
  Nevím, jestli nešťastné... Je dobré si uvědomit, že jako rodiče obecně hodně předpokládáme a málo se ptáme. Mnohdy do dětí vkládáme naše významy a stavíme je do nějaké role, linkujeme jim život. Neptáme se, co by chtěly, co by je bavilo. A pak mohou nastat potíže. Třeba když se nedostanou na střední nebo vysokou školu, nebo nebudou nosit jen dobré známky.

   Poradíte nějaký „fígl“, jak pracovat na vztahu rodič – dítě?
   Určitě je dobré nedělat se v očích dítěte hezčí, vymýšlet si o sobě.
Třeba schovávat svá ne moc úspěšná vysvědčení . Nepravdivý obraz nemůže pomoci dobrému vztahu.
Rozhodně mám dobré zkušenosti, pokud se jako rodič umím podělit o moc, kterou mám. Dát najevo a přiznat, že dítě může umět něco lépe než vy. Třeba to, že se podíváte na jeho písemku a řeknete: Jo, tak takhle bych to já nezvládl!

  Takový přístup nemůže uškodit…
   Víte, když slyším: Moje dítě není schopné udělat si v deseti letech samo večeři, ptám se: A mohlo by, když jste ho nikdy nepustili do kuchyně? Schopnost dítěte jde, podle mého, ruku v ruce s tím, jakou šanci mu dám něco udělat, něco ovlivnit, jinými slovy - jak ho zplnomocním.
I malým dětem lze svěřit nějaké úkoly – dáte jim třeba dvacetikorunu, ať jdou samy do sousední samoobsluhy koupit šest rohlíků. A dítě má zážitek: Někdo, kdo má moc, mi dal důvěru a řekl: Ano, jsi schopen.
Je dobré mít vědomí vlastní zodpovědnosti, a v deseti letech, myslím, už je to nezbytné.

   Pojďme k vašemu povolání – když byste měla říct, kdy přesně člověk pozná, že má jít k psychoterapeutovi?
   Možná v momentě, kdy má pocit, že už na to sám nestačí a je ochoten říci si o pomoc. Když cítí prázdno, smutek, nesmyslnost života, a chtěl by to změnit. Často slýchám: Já si vlastně nemám na co stěžovat, mám všechno, a přesto se necítím šťastný.

  

  Převažují ve vaší ordinaci nějaké příběhy?
    Nemůžu říci, že nějaké převažují; důvody, proč mně, jako terapeutku, člověk vyhledá, jsou hodně rozdílné. Ale na to je psychoterapie připravená.
Může to být v krizových situacích, jako je odchod blízkého člověka, rozvod, ztráta zaměstnání, ale také potíže ve vztazích, nebo s projevováním svých opravdových emocí. Také když chce člověk poznat lépe sám sebe, podívat se blíže, kdo je a jaký by chtěl být, aby vedl naplněný a spokojený život.