Chtěla lidem přinášet emoce, a tak si z Třebíče Vilma Frantová vyšlápla na trasu vedoucí k herectví. Povedlo se, a nyní rodačku z Vysočiny můžete vidět nejen na televizních obrazovkách, ale i na filmových plátnech.
Jaká byla vaše cesta k herectví?
Moje cesta k herectví začala už v útlém věku. Od čtyř let jsem zpívala ve sboru Slunko, kterému jsem zůstala věrná dlouhých 17 let, chodila jsem na rytmiku, od šesti let hrála na klavír, věnovala se recitačním soutěžím a dramatickým kroužkům...
Také jsem, díky naší sbormistryni Heleně Noskové, dostala příležitost moderovat nejen naše koncerty, ale i pořad Julie v třebíčské televizi, a zkusila jsem si i práci moderátora v rádiu.
Ale to všechno mi tak nějak nestačilo, chtěla jsem něco víc, a tak mi mamka řekla, abych si založila divadlo, a tak vznikla Ampulka. (Amatersky přechodně umělecký kabaret), který pod jiným vedením funguje dodnes. Bylo mi tehdy patnáct let, a jako první kus jsme hráli od F. R. Čecha Dívčí válku. Já se obsadila do role Vlasty, a další role dostali původně spolužáci z gymnázia, a když se neosvědčili, tak jsem je přeobsadila kamarády ze sboru.
Dívčí válka i v našem podání měla úspěch, byli jsme s ní i na festivalech. Divadlo, monology, to už pro mě bylo to pravé.
Takže impulzů, proč se dát na cestu herectví bylo opravdu dost.
Takový ten pravý impulz přišel, až když jsem shlédla muzikálové představení West Side Story v Městském divadle v Brně. Když jsem viděla, jak Alena Antalová alias Maria pláče nad Petrem Gazdíkem – mrtvým Tonym, tak mě to úplně dostalo, a řekla jsem si: Tohle chci dělat. Chci lidem přinášet emoce. Aby diváci v divadle plakali, smáli se, měli stejně krásný zážitek jako já teď tady…
Vzpomínáte na svoji první roli?
Byla ve školním představení Betlém aneb Putování za hvězdou, které jsme hráli v Divadle Bez zábradlí a já měla roli čerta. Ta mě moc bavila, protože i já jsem takový čertík. Hrála jsem se spolužáky o rok staršími. Herectví, tanec, zpěv - vše, co mě baví. Moc jsem si to užívala.
Po škole jsem nechtěla jít na oblast do angažmá, i když jsem měla možnost jít na konkurz do Jihlavy, ale Prahu jsem si zamilovala. Měla jsem pocit, že kdybych odešla, byla bych daleko od filmů a seriálů. A tak jsem hostovala v Divadle Semafor, Divadle Pavla Trávníčka a Černém divadle Jiřího Srnce, se kterým jsme jezdili i po světě, a dalších.
Je nějaká role, do které jste obsazovaná nejčastěji?
Nemůžu říct, že by byl nějaký typ rolí, který by se mi neustále opakoval. Hraji různé typy, hrála jsem týrané ženy i mrchy, alkoholičku i cikánku, vesnickou puťku. Ale je pravda, že méně často dostávám takové ty puťky.
Snažíte se vždy do své postavy vžít?
Ano, vždy. I když je mi ta role proti srsti. Jinak by to nebylo věrohodné.
Co byste poradila člověku, který se chce stát hercem?
Ať o tom hodně sní, a za svými sny si jde. Aby herectví dělal jako srdeční záležitost, protože ho to baví a ne z jiných důvodů, např. že chce někomu něco dokazovat nebo si myslí, že bude něco víc, když bude herec. Aby na sobě neustále pracoval a šel si za svými sny, ať už mu okolí říká cokoli. A rozhodně, aby měl cíl, věděl, co vlastně chce, věděl, kam jde a proč.
Myslíte, že v dnešní době je těžké se prosadit?
Není to jednoduché, ale zase není to nemožné. Herecké školy chrlí spousty herců každý rok a konkurence je vysoká, ale já věřím tomu, že člověk dokáže cokoli, čemu věří, a co chce a za čím si jde.
Vracíte se často „domů“, na rodnou Vysočinu?
Já jsem na Vysočině poměrně často - jezdím tak jednou za dva měsíce, většinou na nějaké narozeniny. Mám tam rodiče, bratra se synovcem a jeho ženou, dědečka. Doma se ale cítím už v Praze.
Přesto, co vysočinského vám ve „světě“ schází?
V Praze mi schází klid, příroda. To, že vyjdete z domu a jste za pět minut v lese a jestli tam někoho potkáte, tak máte štěstí. V Praze jsem si sice pořídila byt v přírodě, u rybníka, ale stejně když vyjdu ven, tak tady chodí „davy lidí“. Kolikrát říkám, že je to tu jako na Václaváku.
Kde vás mohou diváci zrovna vidět?
Aktuálně v kinech v americkém filmu Zookeeper´s wife, který je přeložen jako Úkryt v ZOO. Hraji roli Zofie Kossak, což byla zakladatelka Zegoty – organizace pomáhající za druhé světové války Židům.
Od roku 2009 se soustředím hlavně na seriály a americký film – neustále pracuji na své angličtině. Zmíněný Úkryt v zoo byla úžasná zkušenost. Štáb měl 200 lidí, všechno bylo velmi profesionální, na úžasné úrovni. Od scénáře přes štáb, režisérku a herce a i o to, jak bylo o nás postaráno.
Američani vše dělají s pečlivostí a detailností a já jsem podobná, takže mi to velmi vyhovovalo.
V televizi jsem se objevila v oceňovaném seriálu Pustina. Měla jsem roli matky sígra Baloga. Pustina vyhrála Českého lva za nejlepší dramatický seriál a já jsem velmi šťastná, že jsem toho byla součástí.
Stejně tak jsem ráda, za roli učitelky Hájkové v seriálu České televize Trpaslík. Byl to superseriál.
Ze seriálů, které jsou nyní na obrazovkách, je to Modrý kód na televizi Prima.
Vilma Frantová
1981 v Třebíči
Herečka, moderátorka
Aktuálně působí v Praze
Hrála v televizních seriálech Náměstíčko, Ordinace v růžové zahradě, Horákovi, Ošklivka Katka, Svatby v Benátkách, Soudkyně Barbara, Trpaslík, Pustina, Modrý kód, Případy 1. oddělení, Expozitura, Atentát, Až po uši, ve filmech Poslední cyklista, Zodiac 2, Úkryt v Zoo, My sweetheart, The Pagan Queen, atd.
