Patří mezi nejnadanější mladé české herečky, svojí „rodnou hroudu“ – Havlíčkův Brod, opustila už v šestnácti letech. Když se řekne Marika Šoposká, divákům se jistě vybaví film Lidice, Jan Hus, Micimutr.

V Havlíčkově Brodě jste chodila na uměleckou školu, kde jste se učila balet, zpěv a hru na piano. Navštěvovala jste také dramaťák. Co vás vedlo k tomu jít studovat hudebně-dramatický obor na Pražskou konzervatoř? Nechtěla jste se stát třeba baletkou?

 Tím, že jsem se od dětství pohybovala v umělecké škole mojí mámy, tak jsem k tomu měla blízko. Baletkou jsem možná být chvilku chtěla, ale je to strašná dřina, a na to já jsem moc líná.

Chtěla jsem jít i studovat klavír, ale tam se později ukázalo, že jsem spíš průměr, než výjimečný talent. Tak na mě zbylo herectví.
 
Jak vzpomínáte na studia? Co vás nejvíce bavilo?

Moje studium bylo pro mě nejkrásnější období. Daly mi několik dobrých přátel, které mám už na celý život. Když přijdete ze základky na školu, kde máte předměty jako tai-chi, step, herectví, zpěv, různé druhy tanců…, připadáte si jak v exotické zemi.
Mě to strašně bavilo a bylo to určitě i zásluhou skvělých profesorů Jaroslava Satoranského a Jany Preissové.

Nechtěla jste se po dokončení konzervatoře vrátit zpět na Vysočinu a hrát třeba v Horáckém divadle Jihlava?

Tenkrát ani ne. Měla jsem dost nabídek v Praze. Ale vidíte, teď když nad tím přemýšlím, tak bych si v Horáckém divadle v nějaké hezké roli ráda zahostovala.

Vracíte se často a ráda na Vysočinu?

Tak často, jak mi to práce umožní. Ale od té doby, co mám syna, chci aby byl s babičkou a dědou z Vysočiny co nejčastěji. Takže aspoň jednou za měsíc to vždycky nějak zorganizujeme.

Hrajete v divadlech, filmech a televizních seriálech. Mluví se o vás jako o jedné z nejnadanějších mladých hereček. Máte „návod“ jak dosáhnout takových úspěchů?
Návod na štěstí asi neexistuje. Potřeba je i určitá dávka talentu, to se asi taky nedá moc ovlivnit. Ale každý, kdo má nějaký sen, by si za ním měl jít. I když to občas znamená tvrdě dřít a překonávat překážky.

Spolu s kamarádkami píšete blog Sedmilhářky. Právě na blogu jste nedávno zveřejnila, že už jste začala hrát v divadle. Jde tedy skloubit umělecká práce s dítětem?

 No, právě na blogu jsem taky psala, že jde, ale neužijete si ve výsledku ani jedno, a může vás z toho taky „trefit šlak“.

I když já pracuji už od šestinedělí, ale přiměřeně. Tolik, na kolik se cítím. Aby mi to dělalo radost.

Vracíte se také k filmu. Jakou roli si zahrajete v připravovaném snímku Decibely lásky, třetím dílu legendárního Discopříběhu? Už se natáčí?

 Už máme dotočeno. Já tam hraju dceru Rudolfa Hrušinského nejmladšího, který se od těch prvních Discopříběhů snad vůbec nezměnil. Říkala jsem mu, že vypadáme spíš jak pár, než otec s dcerou, jak výborně vypadá.