Autobus je svým způsobem specifický. Nastane situace, kdy nelétají letadla? Vyšlou se náhradní autobusy. Napadl sníh, přišla vichřice, na železnici popadaly stromy? Přijedou náhradní autobusy.

 Jejich revírem jsou silnice, jejich tempo je rozvážné, jejich protivníkem je náledí… Jejich úkolem je dovézt vás z práce domů, vaše děti do školy, prarodiče k lékaři… Řeč je o řidičích autobusu.

 Pasažéři se na ně spoléhají, věří jim, ať už s nimi jedou dálkovou cestu k moři, či jen pár kilometrů do vedlejší vesnice.

 Své o tom ví Roman Kalynyuk, který už s autobusem jihlavské „modrobílé“ dopravní společnosti jezdí čtvrtým rokem. Jak jeho příjmení napovídá, jeho domov je na Ukrajině. K nám do Česka přišel, jak už to tak bývá, za lepším výdělkem.

 Svůj život za volantem tráví už šestadvacet let, těžko prý spočítá, kolik kilometrů má za sebou.

 Na postu profesionálního řidiče začal u nás působit už v roce 2007. Rok pracoval jako řidič kamionu. „Chtěl jsem nejprve poznat vaši zem, proto jsem začal prvně s kamionem,“ přibližuje s tím, že jeho působištěm byl především Karlovarský kraj, kde rozvážel hlavně náklady minerálek.

 Po roce přestoupil na autobusovou dopravu a zakotvil na lince Arnolec – Jihlava. Tu bez přestávky jezdí až do dnešního dne.

 Rozdíl mezi ježděním u nás a na Ukrajině? Podle R. Kalynyuka je nejmarkantnější ve stavu silnic. „V Česku jsou silnice lepší, ale užší. U nás jsou sice široké, ale vypadají jako tankodrom,“ přibližuje.

 Od toho se prý odvíjí si styl jízdy a četnost dopravních přestupků. „Tady jezdí řidiči lépe, to je pochopitelné. Silnice jsou užší, a proto si každý musí dávat pozor a navzájem se vyhnout. Což u nás není, tam lidé víc hazardují,“ hodnotí.

 Chválí si i českou, respektive vysočinskou dopravní policii. Příklad uvádí na nehodě před dvěma lety. „V zatáčce ze Žďáru do odpoledního spoje narazila dodávka. Byl led, sníh, její řidič to nezvládl. Ozvala se rána a byli jsme v sobě. Hned jsme volali policisty, ti za chvíli přijeli, pomohli nám,“ uvádí.

 V této souvislosti stojí za to se zeptat, zda jako řidič profesionál necítí, že by si v našem regionu zasloužila opravit nějaká silnice či upravit nebezpečný úsek. „Špatná komunikace? Vidím, že se silničáři snaží. Ale jde to těžko, nikde nejsou peníze nazbyt,“ reaguje s tím, že pochvalu by určitě udělil nové cestě z Polné směrem k jihlavské průmyslové zóně a také opravené silnici z Rytířska na kozlovské rozcestí.

 Jak R. Kalynyuk přiznává, řidič autobusu musí být svým způsobem psycholog. Musí umět odhadnout cestující a nebýt odměřený. „Snažím se vždy dělat s lidmi srandu, zlepšit jim náladu, aby nebyli naštvaní. A myslím, že jsou se mnou spokojení,“ předesílá.

 To, že by měl někdy problém s tím, že je cizinec, odmítá. „Je jedno, jestli jste Čech nebo člověk z ciziny, nezáleží na tom, odkud jste. Každý řidič má svůj styl jízdy, svůj charakter a lidé si na to musí zvyknout,“ poznamenává s tím, že jeho domovská obec je od hranic se Slovenskem vzdálená jen 30 kilometrů.

 „Vždyť kdysi dávno jsme bývali jeden stát – Podkarpatská československá Rus,“ zmiňuje s tím,  že fakt, že je cizinec, nikdy neměl vliv ani na jeho vztahy v práci. „Určitě bych rád poděkoval všem kolegům i lidem z dispečinku. Máme tu opravdu dobrou partu lidí. Za autobus bych už jinou práci nevyměnil,“ prohlašuje.