„Dej Bože, abych taky mohl něco říct, to mám pořád slyšet jen dvě malé bejby," tak tahle slova písně skupiny Rangers člověku vytanou na mysl, pokud stráví dopoledne se dvěma malými holčičkami předškolního věku. Opravdu, pusy se jim nezastaví. Jedna přijela do dvoupokojového panelákového bytu z Prahy, druhá z venkova. Venkovská v sobě nezapře dvorkový temperament, Pražanda zvídavost. 

 Všetečné proč

 Vůbec se nedivíme, že Jaroslav Hašek zavedl ve své povídce malého Mílu do maďarské pusty, jen aby se zbavil jeho všetečného proč. Ale to my jsme dobráci, a proto přemýšlíme, kam dvě malé bejby odpoledne vyvezeme, abychom jejich dušičkám dodali další vjemy. Včera jsme se byli koupat v krytém bazénu v Hrotovicích, inu tam se projevila nejvíc rozdílnost povah. Zatímco Pražanda drkotala zuby i ve vodě 28 stupňů teplé, venkovanka řádila, že jí byl plný celý bazén.

 Zvlášť když tam k sobě měla svoji sestřenici a o zhruba dva roky mladšího brášku. Ještě jen tak na okraj, když máte o prázdninách k dispozici čtveřici dětí, trojici psů a jednoho koně, není divu, že se vám jména občas pletou. Pak na Vilíka voláte psím jménem Karčo a děvčata častujete koňským jménem Whisky a psy na oplátku titulujete dětskými jmény Emčo či Pájo nebo taky Anežko.

 Ale už se blíží poledne a ještě jsme žádný odpolední program nevymysleli. Už to máme! Co když je vezmeme do budišovského zámku, kde si mohou prohlédnout spoustu vycpaných a ulihovaných zvířat. Trošku jiný zážitek než zoologická zahrada. Ujednáno, domluveno. V dětských očičkách svítí nadšení, to je to, co jsme potřebovali.

 Pouze sousedovic Natálka má v očích slzy, nemáme ji kam v autě uložit a maminka zavařuje okurky a na cestování nemá čas. Někdy příště, těšíme ji katapultovsky. V kolik tak mohou v takovém muzeu, odborně se tomu říká depozitář, odpoledne otevírat? Odhadujeme to na druhou hodinu a přizpůsobujeme tomu denní režim. 

 Nemohou se dočkat

 Ema a Anežka se nemohou dočkat. Konečně se blíží ta správná hodina, ten správný čas, a my se vydáváme na cestu. Obě děti vzorně přikurtované na zadním sedadle. Cestu poněkud komplikuje objížďka, inu co se dnes neobejde bez komplikací. Ani cesta z Třebíče do Velkého Meziříčí. Na této trase poněkud odlehle stojí Budišov pyšnící se nejen muzeem, ale kostelem svatého Gottharda. Když se blížíme k městysu, hovor za námi poněkud ustává.

 Ema k sobě klíží víčka a i Anežka už do nás nevtírá to neustálé proč. Na věži kostela svatého Gottharda chybí vršek, znak viditelný z dalekého okolí a snad i zapsaný do celosvětové knihy rekordů jako největší. Inu, každá věc se přece jednou musí opravit. Blížíme se k muzeu. Sláva, železná zdobená vrata jsou dokořán.

 Vystupujeme, Ema se probouzí a zase začíná jevit zájem o okolní svět.„Odpoledne je zavřeno," kalí naši radost paní postávající před zámkem. No nazdar! Co teď? Musíme urychleně vymyslet náhradní program. První myšlenka nás zavede do nedalekého zahradnictví. Prohlížíme si kytičky a obě dívky se zhoupnou na houpačce určené k prodeji. Že bychom zajeli do Tasova, prohlédnout si muzeum básníka a spisovatele Jakuba Demla? „To obě předškolačky určitě zaujme," slyšíme opozici. 

 Ale přece v této vesnici můžeme navštívit cukrárnu! Kdysi ve stejném domě chovali pštrosy, a protože jsme majitele tenkrát navštívili a už víme, že se s tímto druhem podnikání rozloučili, proč se neoptat na důvod. Obě dívenky opět kurtujeme a vydáváme se na cestu na sousední Žďársko. Projíždíme vesnicí spojenou se jménem kontroverzního faráře Demla. 

 Přijdu hned

 Na okraji se před námi konečně vynoří cukrárna. Hrneme se ke dveřím s nadějí, že si dáme něco na občerstvení. Ouha! Na dveřích nás vítá nápis: Přijdu hned! Což nebude naší smůle konec? Naštěstí nápis dští pravdu, majitelka a provozovatelka Jiřina Burianová opravdu přijde za chvilenku. Dáváme si zmrzlinu, pokocháme se pohledem na vycpané pštrosí mládě, aspoň něco, a vyzvídáme, jak to tehdy s těmi pštrosy bylo. 

 „Nechali jsme toho asi před osmi lety," svěřuje se paní Jiřina. Netají, že jí i manželovi tenkrát spadl obrovský kámen ze srdce. „Šli jsme do toho s ohromným nadšením, ale netušili jsme, co to obnáší. Nehledě na to, že v se v těch ptácích skrývalo obrovské nebezpečí," pokračuje provozovatelka cukrárny. Vzpomíná na chvíli, kdy jí pštros pařátem protrhl oblečení. „Naštěstí to bylo v zimě, kdy jsem na sobě měla víc hadrů. Jinak nevím," říká.

 Ostatně i my jsme se s pštrosy v tomto domě setkali. Velice je zaujal mobil ukrytý v tričku v náprsní kapse. Chvíli tvor okouněl, pak jeho zobák prudce vystřelil do těchto míst. Člověk málem upadl po té ráně naznak. Před cukrárnou se fotíme pod tou naší starou lípou, řečeno slovy národní písničky. Ale co dál? Jedno vycpané pštrose, to dívenkám sotva postačí. Ale vždyť nedaleko leží dědina Vaneč a tam soukromý majitel chová spoustu roztodivných vodních ptáků.

 To bude možná větší zážitek než vycpaniny. Míříme tedy autem vstříc dalšímu dobrodružství. Zastavujeme, řekněme na návsi, a zkoumáme, zda nám majitelé umožní vstup. První zazvonění v sobě skrývá neúspěch. Dcera majitele nás upozorňuje, že si sice můžeme ptáky prohlédnout, ale bez doprovodu, protože jí pláče malé dítě. Toto respektujeme, ovšem má to jeden zádrhel. 

 Zákeřní jeřábi

 Dveře umožňující prohlídku neskutečné zahrady jsou uzamčené. Ještě předtím se nám dostává varování, abychom se nepřibližovali k zákeřným jeřábům, kteří rádi nepředpokládaně na návštěvu zaútočí.Teď se toho nemusíme bát. Rezignovaně odcházíme, ale patrně manželka chovatele se objevuje na dvorku a ochotně nám návštěvu umožňuje. Zvlášť když nás poznává, vždyť tady nejsme poprvé. Do rukou nám dává dlouhou hůl, co kdyby ten nebezpečný pták přece jen zaútočil. Děvenkám klademe na srdce, aby se držely za námi.

 Uhlídat je během návštěvy znamená několikrát zvýšit hlas, ale nakonec se vše obejde bez komplikací. I když jeřábi se na nás dívají potměšile a z očí jim srší nejedna lumpárna. Začíná pršet, a tak odjíždíme směrem k domovu. Cestou se setkáváme s kombajny, stojícími jakoby bezradně uprostřed polí, opět je zastavil déšť. Ale jinak to bylo celkem pěkné odpoledne. Improvizované, a proto nezapomenutelné. Dívkám ho budou nějaký čas připomínat i ptačí pírka, která si ve Vanči nasbíraly.