Žena mnoha zájmů. Tak se dá charakterizovat Jana Báňová ze Štěměch na Třebíčsku, povoláním ředitelka mateřské školy v Římově. K jejím velkým zálibám patří i troubení na lovecký roh zvaný lesnice. 

„Manžel Martin je myslivec a naše rodina myslivostí žije. Pro pedagogy z Vysočiny byl vyhlášený myslivecký kurz. Aby učitelé mohli děti seznámit, co to obnáší,“ začíná vyprávění paní Jana. 

Přiznává, že ihned věděla, že nikdy nebude střílet. Společně s dalšími absolventkami přemýšlely, jak kurz využít. Zaujala je možnost troubení při různých příležitostech. 
Jana věděla, že trubačů zase až tolik není. Nakonec zjistila, že na Vysočině učitelé nejsou, a rok se nic nedělo. Nakonec se seznámili s Mirkem Nováčkem, vedoucím souboru Babylónští trubači, který hodlal zdokonalovat současné muzikanty. 

Přihlásilo se mu ovšem osm začínajících trubačů, a proto otevřel kroužek pro začátečníky. Učitel měl podmínku, nejdříve pojedou na kurz trubačů. 
„Tak jsem se dostala na kurz do Chlumu u Třeboně. Letos tam pojedu po páté. Mám to tam moc ráda, je tam skvělý kolektiv, kteří každého rádi přijmou mezi sebe,“ říká paní Jana. 

Nejprve měla zájem učit se hrát na nástroj borlice, ale to jí Mirek Nováček rozmluvil. Důvod? Žena jej často neufoukne. Nakonec si koupila lesnici, na kterou hraje dodnes. 

Paní Jana netají, že měla určité základní hudební vzdělání jako každá učitelka v mateřské škole. Umí zahrát základy na klavír, na flétnu či kytaru. 
Ovšem troubení považuje za náročnou disciplínu a mrzí ji, že se jí dostatečně nevěnuje. „Nejde mi to tak, jak bych si představovala, přece jen tolik talentu nemám,“ říká skromně paní Jana.

Troubí každé ráno, to je určitá podmínka každého trubače, troubit denně. Zkoušela to i večer, ale to podle jejích slov „sousedé příliš rádi nebyli“. 
Každých čtrnáct dní jezdí na soukromou hodinu do Náměště nad Oslavou a jednou za čtrnáct dní na Bažantnici u Třebíče, kde hraje celý soubor pod vedením zmiňovaného Mirka Nováčka. 

„Za nejkrásnější považuji koncerty v rámci programu slavností Myslivecká Třeboň. Týden trénujeme, pak vystupujeme. Velice si cením, že jsem mohla troubit v chrámu sv. Víta v Praze či v Rudolfinu. To byl zážitek,“ přiznává paní Jana.  

Kůň běhání
Mezi koníčky Jany Báňové patří i běhání. „Kdybych měla natroubeno tolik, kolik naběháno, tak je ze mě virtuos,“ směje se. Běhání považuje za svoji největší zálibu a je opět spojená s myslivostí. 

„Máme doma dva lovecké psy a musela jsem je dost často venčit. Tím, jak jsem s nimi byla dvakrát třikrát denně venku, říkala jsem si, že když poběžím, zvládnu to za kratší čas,“ usmívá se paní Jana. 

Připouští, že po náročné práci s dětmi, je pohyb neskutečný relax. A samozřejmě běhá hlavně v přírodě a nevyhýbá se ani překážkovým závodům. 
Postupně se přidala do skupiny Rozběháme Třebíč a Krotitelé dechů - tam se seznámila i s během, který je doplněný i o určité překážky. 

„To se mně líbí, člověk nezapojuje jenom nohy, ale i horní část těla,“ přemítá paní Jana. Týdně uběhne minimálně 50 kilometrů.
A nejdelší trasa? Pětačtyřicet kilometrů v den jejích nedávných pětačtyřicátých narozenin, kdy vybíhala z Jihlavy a díky odbočce přesně uběhla stanovenou trasu.

Postupné otužování 
Paní Jana se také koupe celoročně pod širým nebem, kdy ji inspirovali například Markéta Zušťáková či pisatel těchto řádků. Poprvé se zkusila ponořit do studené vody ihned, ale to ji odradilo. 

Nakonec se ukázalo, že nejlepší způsob je ten, chodit se koupat každý den od léta, aby si tělo postupně zvyklo. Dnes už jí něco takového nečiní žádné potíže.
„Zjistila jsem, že koupání ve studené vodě mi pomáhá s během, s unavenýma nohama,“ naznačuje paní Jana. A dalším koníčkem je divadlo, které paní Jana podle svých slov doslova miluje. 

Dlouhá léta je členkou Štěměšské divadelní společnosti. S kamarádkami nacvičily úspěšné představení Královny, se kterým vystupovaly po celé Vysočině. 
Ve vlastní režii také připravuje různá předtančení například na plesy. I to jí velice baví, připravuje například i program na vítání občánků či pásmo pro seniory.  

  
Pokud jde o předtančení na Hasičském plese ve Štěměchách, už jí nyní pomáhá dcera Adélka, která dlouhá léta tančila v třebíčském souboru Arabes.      
„Moc mi pomáhá s choreografií a s hudbou. Vždy se jedná o tematické vystoupení a ona mi sestříhá hudbu. Ovšem někdy jsme dvě vedoucí, a to pak nedělá dobrotu,“ směje se paní Jana.

Poslední otázka, kdy spí? Přiznává, že potřebuje minimálně šest až sedm hodin spánku. A vyznává se, že ji sport neskutečně nabíjí. 
„Pak mám energii i na další věci. Nechci zlenivět, ani fyzicky, ani psychicky. Vždycky hledám cestu, abych našla tu rovinu, která mně bude vyhovovat. A mohu všem jen doporučit,“ uzavírá své vyprávění Jana Báňová.