Už Jaroslav Hašek si uvědomoval, že bez pokroku není života. Preferoval pokrok mírný, ale to bylo na počátku minulého století, nyní lidstvo kráčí kupředu mílovými kroky a ne jak tenkrát šoupáním papučí.
Jedno je jisté, určitou revizí by měly v dnešní době projít i oblíbené pohádky. Není možné, aby například Karkulka poslušně poslechla maminku a vydala se s košíčkem přes les za babičkou. Jejich dialog by dnes vypadal takto:
Máma: „Karkulko, oblékni si červenou jupku, červený čepeček…“
Karkulka: „Ani náhodou, už když jsem to nosila v mateřské škole, tam se mně děti posmívaly a přezdívaly mi Lenin“.
Máma: „Slušně oblíct se musíš. Aby nám pak babička neříkala, že se strojíš jak hastroš. A nech mě domluvit, když s tebou mluvím. Do košíčku ti dám bábovku a láhev vína a zajdeš to přes les babičce donést.“
Karkulka: „Ani mě nenapadne, přes les! Proč tam nezajedete autem?“
Maminka: „Víš, že babička žije na samotě a žádná pořádná cesta tam nevede a tatínek má strach, že si poškodí auto.“
Karkulka: „No to je výborný, vy se bojíte o auto a já abych tam šla pěšky.“
Maminka: „Ale babička má narozeniny a určitě tě ráda uvidí.“
Karkulka: „Pošlu ji smsku a to jí musí stačit. A pro to víno a bábovku si může dojít, nohy snad má. A pak, proč se nepřestěhuje do města, proč pořád žije někde, kde dávají vlci dobrou noc?“
Maminka: „Tak půjdeš, nebo nepůjdeš?“
Karkulka: „Nepůjdu, ona mi taky nic k narozeninám nedonesla.“ A jde si hrát s mobilem.
Babička mezitím nakupuje v supermarketu: „No samozřejmě, kdybych se měla spolíhat na Karkulku, tak bych se toho vína nedočkala. Už ji slyším, jak říká, bába, ať si dojde nakoupit sama. A že to mám do města dva kilometry lesem, to jí je jedno. Hlavně že si doma hraje s mobilem. Jo, říkaj mně, ať se k nim přestěhuju, ale nejsem blbá, budu jim zadarmo dělat služku.“
Takhle nějak by vypadal začátek a vlastně už i konec pohádky o Červené Karkulce. Ale vezměme si jinou pohádku, která si zaslouží inovaci.
Tu O té veliké řepě. No o té, jak ji zasadil dědeček a vyrostla veliká, převeliká. Táhne, táhne, ale nevytahuje, a tak jde pro pomoc k babičce.
„Já ti říkala, ať tu řepu tolik nehnojíš. Ale to ty ne, pán si myslí, co má rozumu, a najednou jsem mu dobrá. Kdybys ty mě alespoň jednou poslechl. Ale to ty ne, ty podle sebe, a teď si s řípou nevíš rady. A najednou jsem ti dobrá. Tak s tím se rozluč, že ti půjdu pomoct. Ty mně doma taky s ničím nepomůžeš. Sám sis zasadil, sám si vytáhni. Nebo běž za vnučkou, ta si hraje na tabletu, třeba ji přemluvíš,“ říká babička.
A co vnučka? „Dědo, ty jsi se zbláznil. Já na pole, jo? Do toho marastu s čerstvě nalakovanýma nehtama půjdu tahat řepu. Ty snad nemáš rozum. Večer jdu na mejdan a to bych se musela zase osprchovat a večírek bych nestihla. Proč neřekneš babičce? Na tý už tolik nezáleží. Jó ták, ona nepůjde a já to mám vytrhnout. Tak to mi věř, že já žádnou řepu trhat nepůjdu. Trhni si nohou,“ říká rázná vnučka.
A konec pohádky? Řepa zůstala na poli a během zimy ji sežrala myška a ještě se v pelíšku smála a děkovala babičce a vnučce, že dědečkovi nešly pomoci.
Nebo si vezměte takového ptáka Ohniváka. Copak on by dnes mohl běhat po ulici? Určitě by ho někdo nahlásil hasičům a ti by mu dali co proto, zvláště pokud by to byl kohout.
Mnoho pohádek není genderově vyvážených a třeba u dvanácti měsíčků není zcela jasné, kdo je gay. I když vlastně někteří z nich jsou teplí, takže ano, tady se pokrok na pohádce už podepsal. Ale z předešlých ukázek jasně vidíte, že novodobí tvůrci pohádek se mají co činit.
