Ne „klasičtí“ sexuální predátoři, ale mnohem častěji vrstevníci jsou pachateli takzvané sextortion, vydírání na základě intimních fotografií či videí. 
Podle nejnovějších poznatků jde nejčastěji o dospívající a mladé dospělé ve věku mezi 17 až 23 lety, existují však i případy mnohem mladších – dětí kolem 10 nebo 12 let.

Patnáctiletá Klára si začala přes internet psát s o dva roky starším klukem, kterého znala od vidění. Komunikovali spolu prakticky neustále a mladá dívka, která právě dokončovala devátou třídu, byla zamilovaná až po uši.

„Viděla jsem, že pořád visí na telefonu, ale to je u ní v tomhle věku normální,“ říká její matka, která si přála zůstat v anonymitě. Vztah její dcery trval přes léto, kdy se kvůli dovoleným osobně příliš stýkat nemohli. Na podzim, když Klára nastoupila na střední školu, začala matka pozorovat dceřino zvláštní chování – dívka byla nervózní, podrážděná, nechtělo se jí nikam chodit.

„Nakonec z ní vypadlo, že ji přítel požádal o nějakou odvážnější fotku... Psal jí, že se mu stýská, že ji dlouho neviděl... Klára mu posílala nejprve selfie, ale on chtěl pořád víc. Až mu poslala takovou, kde byla skoro nahá,“ popisuje matka. 
Jenže brzy poté se mladý pár začal hádat a chlapec Kláře vyhrožoval, že všechno zveřejní na Instagramu. Matka s dcerou sice měla dobrý vztah, přesto se dívka odhodlávala svěřit několik týdnů.

Nejčastější predátoři? Děti a dospívající
Takový scénář je podle vedoucí Linky bezpečí na čísle 116 111 Kateřiny Liškové poměrně běžný. „Z dětí, které uvedou svůj věk, se na nás nejčastěji obracejí ty mezi čtrnáctým až sedmnáctým rokem, tedy v období, kdy začínají mít první vztahy,“ popsala s upozorněním, že nezřídka pracovníci a pracovnice linky věk dětí nebo jejich partnerů neznají, neboť telefonáty jsou anonymní.

Dospívající v tomto věku často navazují vztahy, které nejsou tak docela na bázi fyzických intimností, a i proto jsou pro ně lechtivé fotky lákavé. Nezřídka se také stává, že se dotyční ani fyzicky neviděli – vztah často vzniká přes sítě.
„Nejčastějšími predátory na internetu nejsou starší pánové, ale děti,“ varoval Martin Kožíšek z organizace Safer Internet Centrum (SIC). Nejčastěji jde o dospívající a mladé dospělé ve věku 17 až 23 let, ale podle dat se odborníci setkávají také s dětmi mnohem mladšími, ve věku 10 nebo 12 let.

Případů, kdy na dítě přes internet útočí predátoři, kteří je pak chtějí někam vylákat a zneužít, je podle Kožíška proti tomu relativně málo. Větší problém jsou lidé, kteří se z dětí snaží vylákat fotky buď pro vlastní potřebu, nebo proto, aby je mohli šířit dále.
Podle statistik přitom své intimní fotografie někomu poslalo každé sedmé dítě a pořizují je i velmi malé děti – ty nejmladší klidně už sedmi – nebo osmileté.
Jedním z nejčastějších scénářů pak je, že dospívající dávají takovouto důvěru partnerovi, aby podpořili či udrželi vztah. Poté, když se rozejdou, je partner vydírá buď proto, aby s ním zůstali, nebo třeba žárlí a touto formou se chce mstít.

Policejní metodik prevence kriminality Jaroslav Hrabálek potvrzuje, že revenge porn je typickým příkladem. „Je tu určitá naivita dětí, které svému partnerovi důvěřují, myslí si, že by to nikdy neudělal, že budou spolu navždycky,“ uvádí. Je přitom těžké až nemožné fotografie odstranit a celá situace může ústit v sebepoškozování nebo pokusy o sebevraždu.

Píší i zoufalí rodiče
Nárůst problémů v online prostředí eviduje Linka bezpečí zhruba od roku 2017, jedním z vrcholů byl rok 2020, kdy řádila první vlna pandemie, a vůbec nejvyšší čísla zaznamenala linka v roce 2021. „Tehdy jsme měli přes 1400 kontaktů o pomoc kvůli online prostředí, v předloňském roce jich bylo 1100,“ uvedla. Nejčastějším tématem zůstávají dlouhodobě psychické potíže – sebevražedné myšlenky a poškozování.

Podle Zory Duškové z Dětského krizového centra dětem často chybí stud, případně jsou ovlivněné pornografií nebo hledají uznání. Sociální sítě jsou podle ní také velmi falešná reklama, kde nikdo nesdílí své neúspěchy. 

„Děti pak mají pocit, že ony jsou ty jediné, kterým se něco nepovedlo, jsou neúspěšné... To deformuje jejich sebeobraz. Některé tak svou hodnotu najdou pouze ve fyzickém těle, což je jediný způsob, díky kterému mají pocit, že získaly pozornost a došly ocenění,“ doplnila.

Neposílat, uschovat, oznámit
A jak se podobné situace řeší? „Když to vezmu zeširoka, hodně záleží na tom, co konkrétní dítě potřebuje. Někdo s námi řeší sebevražedné myšlenky, protože už se to dostalo tak daleko, že se ten člověk stydí přijít do třídy. Nebo potřebuje novou identitu na sociálních sítích, protože se materiál šíří tam,“ popisuje Lišková. 

U dalších dětí se pak řeší prevence, tedy aby žádný další takový materiál nevytvářely a neposílaly a aby si schovávaly důkazy.
Tento postup doporučuje také Policie ČR či Europol. „Už nic dalšího nesdílej, nic neplať. Vyhledej pomoc. Uschovej si důkazy. Přestaň komunikovat a odstav dotyčnou osobu. Oznam to na policii,“ zní pět nejdůležitějších rad.

Lišková doplňuje, že vyhledat pomoc dospělých pracovníci a pracovnice velmi podporují, ačkoli je to pro děti velice těžké. „Pracujeme s pocity viny a studu, ale je důležité, aby se dítě svěřilo svým blízkým. Aby věděli, co prožívá a v jak těžké situaci se nachází,“ dodává s upozorněním, že když dospělí o příčině nevědí, často si mohou myslet, že se dospívající pouze chová divně. Vůbec jim tedy nemusí dojít, co se děje.

„Hodně podporujeme, aby děti vyhledaly psychologickou péči. Pomůže jim zvládnout zátěž, aby to pak nepokračovalo a nerozvíjelo se v sebepoškozování nebo sebevražedné myšlenky,“ dodává Lišková.