Houpací kohouty, plechové hračky na klíček, Rubikova kostka, různě náročné stavebnice, kubusy, panenky s výbavou či řady autíček. To jsou Retrohrátky, výstava hraček éry socialismu. Potrvá až do 23. dubna. Pro dnešní děti zajímavá změna a pro dospělé nostalgie, když poznají hračku, kterou kdysi sami měli.
Regionální muzeum na Tvrzi pořádá občasné výstavy historických hraček ze svých zdrojů. „Tentokrát jsme dali celý prostor zlínské sběratelce Věře Stojar. Má obrovskou sbírku hlavolamů, deskových her, stavebnic, skládaček, postaviček či mechanických hraček. Mnoho let provozuje společnost Inspirace Zlín a organizuje Festival retrohraček,“ informuje historik Miloslav Lopaur.
Je pravda, že některé z těchto socialistických hraček se v retru vyrábí dodnes. Třeba plechové berušky na klíček. Ovšem i jejich cena je dnes sběratelská.
Ve Žďáře si mohou děti hračky vyzkoušet v interaktivních hernách.
A vůbec k nim nepotřebujeme dnes již nepostradatelné baterie. Jak říká historik pro zajímavost, natahovací mechanismus hraček je znám již od 16. století, kdy se objevil princip pružiny a natahování primitivního hodinového strojku.
Výstavou poutavě provází Kamila Dvořáková. Zejména dospělí jsou nadšeni z informací kolem historie hraček, které dává k dobrému. Vidíme, že některé dnešní hračky vlastně provází lidstvo od starověku.
Kdo by třeba neznal pohyblivá tahací zvířátka. Zatímco my drželi na provázku kačenku nebo bubeníka, děti ve starém Egyptě za sebou tahaly pejska nebo vlnícího se krokodýla.
Hry ze starověku
„Je doloženo, že již v roce 969 čínský císař hrával na Nový rok se svými manželkami domino,“ komentuje průvodkyně zastavení u známých hracích kamenů s puntíky. Do Evropy tuto hru, cvičící paměť a logiku, zřejmě dovezl Marco Polo na konci 13. století.
Také hra v kostky je starobylá, již ve starověkém Římě prý byla mánií. „Slavný císař Claudius napsal pojednání o této hře. Existovalo zde první casino, kde se hrálo v kostky,“ říká Dvořáková. Po celý středověk byly kostky hrou všech. Chudí hráli s kameny ze zvířecích kostí či dřeva, bohatí s kameny ze zlata nebo nefritu. „Lidé v kostkách prohrávali své majetky, až byla hra označena za hazard a církev proti kostkám brojila,“ dodává průvodkyně.
Historik Miloslav Lopaur připomíná, že jednou z nejstarších deskových her lidstva jsou vrhcáby. Znali je již v Sumeru (4000–2000 př. n. l.) „Je to opravdu nejméně pět tisíc let stará hra. Podle vyobrazení a archeologických nálezů je doloženo, že se hrála ve starověkém Egyptě, Sumeru, Mezopotámii i Persii,“ informuje historik. Na Vyšehradě se vrhcáby hrály již na přelomu 10. a 11. století a v Evropě byly ve 13. – 15. století oblíbenou rytířskou hrou.
Neméně zajímavou taktickou hrou jsou šachy. Ve své kolébce - Indii - se v 6. století nazývaly čaturanga, podle čtyř součástí vojska - pěchoty, jízdy, slonů a válečných vozů. To byly předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží.
„Zatímco v Indii se hrají šachy, jejichž název je od slova šáh – panovník, v Číně se hraje Go. Obě verze hry ukazují jinou mentalitu národů. Evropan je přímočarý, partie končí porážkou krále. Čínská hra je pomalejší a hráč se snaží zcela obsadit území protivníka,“ vysvětluje Kamila Dvořáková.
Přes Persii hra doputovala k nám do Evropy. „Pravidla šachové hry jak ji známe dnes, jsou z 15. století. A pro zajímavost, za mlada hrával rád šachy i mistr Jan Hus. Ale později zmoudřel a snažil se od hry odrazovat. Podle něho odvádí od modliteb, bere čas a svádí k hazardu,“ usmívá se Kamila Dvořáková.
Panenky a autíčka
Typickou hračkou dívek byla vždy panenka. Zatímco ve starověkém Egyptě měla tvar pádla s namalovaným obličejem, bohaté římské dívenky si již hrály s vlasatými panenkami, které měly veškerou výbavu, včetně make-upu, zrcadel a vlastních hraček.
Naše prababičky znaly ha-drové panenky s porcelánovou hlavou. Novinkou „sedmdesátek“ byly chodičky a miminka v životní velikosti, v „osmdesátkách“ panenky získaly různé dovednosti.
Páni kluci by se neobešli bez autíček a různých strojů. „Hračky z plechu se objevují již za první republiky. Lokomotivy, traktory, buldozery, u nichž bylo možné nastavit rychlosti i např. couvat. Byly to vlastně edukační hračky, díky nimž se kluci učili dovednosti a představili si, jak systém strojů funguje,“ vysvětluje Miloslav Lopaur.
Tento trend však nástupem plastů v sedmdesátých letech začal upadat. Kluci v „osmdesátkách“ museli mít pořádnou tatru, na které se dalo jezdit. Typickou oranžovou z plastu.
Céčka, v tom je ta léčka
Fenoménem „osmdesátek“ v Československu byla céčka. Kdo s tehdejších školáků by je neznal, zvlášť když ještě z rádií pěl Michal David, že jeho milá sbírá céčka - a v tom je ta léčka...
Řetěz céček zavěšený na opasku vyjadřoval, jak si kdo stojí. „Kdo měl i céčka fosforeskující, byl ,in’. Žáci si mezi sebou céčka vyměňovali. To fosforeskující mělo cenu řady obyčejných,“ připomíná průvodkyně.
Dnes již dospěláci jen s nostalgií vzpomínají jak o přestávkách hráli čáru. Byla to vlastně hazardní hra. Půlkroužky, nebo i zřetězené svazky céček se házely k označené čáře a ten, kdo k ní dohodil nejblíže, vyhrál céčka všech.
„Céčkové šílenství propuklo kolem roku 1984. Vzácná byla i éčka, paragrafy a eska. Dodnes céčka vyrábí Rudolf Chmela v Hradci Králové a jdou na odbyt,“ dodává Kamila Dvořáková.
Oba průvodci se loučí pozvánkou na Retrohrátky. Slibují, že nebudeme jen koukat, a kdo je hravý, bude ve svém živlu. Můžeme vyzkoušet mozaiky, stavebnice, na pohrání čekají doboví igráčci, stolní hokej, fotbal a spousta dalšího.
Takže fajn tip na rodinný výlet. Výstava je otevřená od úterý do neděle (9-12/12.30-17).
