Obrazy různých žánrů, kresby či fotografie vystavují na kolektivní výstavě ženy z okruhu jihlavské malířky Vladislavy Dayaram Štanclové. Výstava začala za značného zájmu publika v podvečer 13. ledna ve foyer divadelního sálu DKO Jihlava.
Hlavní organizátorka a její kolegyně daly výstavě titul Síla ženy – jen to, co živíš, roste, vzkvétá. Některé z autorek jdou se svojí tvorbou na veřejnost poprvé.
„Vítám vás v lese radosti, moudrosti, lásky a krásy,“ přivítala Štanclová účastníky vernisáže a za zvuku didgeridoo jim jako dárek rozdávala do dlaní semena jabloní: „Ta jabloň vyrostla na Vysočině a její jablka jsou úplně nejchutnější, která jsem kdy jedla. Je z Větrného Jeníkova, to znamená, že má odolnost vůči počasí, je ošlehaná větrem, a přesto je tak dobrá.“
Další čas věnovala tématu naštvání a městského prostoru: „Když k vám přichází naštvání, je to pro vás signál, že s tím máte něco udělat a tu situaci změnit,“ dodala s tím, že ji osobně štve např. málo zeleně v městě Jihlavě.
„Když jsem zkoušela zasázet růže, tak jsem pochopila, že možná ta naděje tu je, ale museli by se ty lidi domluvit,“ argumentovala Štanclová, že se pokusila domluvit skoro čtyřicet žen, aby se při společné výtvarné akci potkaly a vytvořily něco spolu, nad čím drží vesmír ochrannou ruku.
Tvorba versus čísla
Dayaram Štanclová poté ze svého pohledu dokladovala konkrétními čísly nedoceněnost tvorby a obecně pozice žen v současném světě. Zamýšlela se nad obsahem pojmu svědomí a nad důsledky toho, když jsme nuceni dělat věci, s nimiž nesouhlasíme, pro naši psychiku.
„Před šesti lety jsem se rozhodla, že budu malířka, protože jsem vychovala děti a najednou jsem jako nevěděla, co se svým životem. Tak jsem postupně hledala, dneska bych řekla způsob sebevyjádření. Tenkrát jsem nevěděla, co hledám, jenom jsem prostě hledala, co mi dělá radost, a začala jsem malovat barvy,“ popisovala malířka.
Za šest let podle svých slov vytvořila 80 obrazů: „Nevěděla jsem, co mě čeká, takže jsem se do toho vrhla se svojí naivitou a šest let jsem se snažila prosadit jako malířka. A teď jsem došla do fáze, kdy jsem to zhodnotila a říkám si - musíš přejít na něco jinýho, protože takhle chcípneš hlady.“
Malířka podle svých slov spočítala, co stojí jednoho člověka tzv. „nedělat nic“. „Dvanáct tisíc měsíčně na jídlo, dvacet tisíc na nájem, šest tisíc zdravotní a sociální pojištění…,“ vypočítávala při vernisáži náklady, které by malíř musel promítnout do ceny obrazu, aby se tvorbou uživil. Dospěla k sumě 38 tisíc Kč měsíčně: „To znamená, že jeden obraz by měl stát 34 tisíc korun, abych mohla žít jako člověk.“
Když děláte radost, to podle Dayaram Štanclové lidé úplně neuznávají: „Protože musíš chodit do té práce a mít to jako toho koníčka. A když to chceš mít obráceně, tak si to musíš jako prosadit. A to bylo vlastně to nejdůležitější, co se mi dělo těch šest let. Já jsem prošla nějakou cestu a tím jsem zjistila možnosti toho prostředí, a na některé právě nemám to svědomí, takže budu muset svoji malířskou cestu zřejmě ukončit…“
V další části vernisáže pak performerka Michaela von Pacher s ironií citovala pasáže ze sexuální příručky pro ženy z roku 1894, která popisovala „hrůzný úděl ženy“ v podobě manželského sexu: „Ačkoli je sex v tom nejlepším případě odporný a v nejhorším případě bezbožný, bolestivý a ponižující záležitost, musí se přetrpěti a ženy tak činí od počátku věků. Odměnou budiž jim svátost monogamního domova a dětí, jež touto cestou vznikají.“
Šaty Šárky Moravové
V souvislosti s kolektivní formou výstavy uvedla Štanclová, že má kolem sebe hodně žen, které tvoří: „Každá do toho dává to nejlepší, co v ní je. Teď to chtějí ukázat to světu, některé úplně poprvé.“
Vernisáž doprovodila přehlídka šatů z tvůrčí dílny návrhářky Šárky Moravové.
„Uvědomila jsem si, že mám kolem sebe spoustu žen, které vědí, že ty jejich věci mají na tom trhu jakoby podhodnocenou hodnotu. Hodně jsem si to uvědomila přes šaty, protože moje mamka byla švadlena a nechtěla na mě šít, protože jsem byla podle ní tlustý dítě, na který se šilo blbě, a tak mi nešila to, co jsem chtěla. Když jsem potkala Šárku Moravovou, tak jsem si na ní obrovsky vážila toho, že ona to na tom člověku dokáže vytvarovat jako na soše,“ komentovala Štanclová tvorbu Moravové.
