Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Srpen patří tiskové mluvčí Nemocnice Jihlava Monice Zachrlové.

Co vy a měsíc srpen?

Srpen pro mě vždycky znamenal prázdniny, ale taky jejich druhá polovina a pomalu se blížící škola a povinnosti.

Když se řekne srpen, vybaví se mi dětství, léto u babičky a vůně pole.

A teď je to pro mě hlavně měsíc dcery Loty, která slaví na jeho konci narozeniny.

Za poslední rok je celý svět kvůli koronavirové pandemii doslova vzhůru nohama… I vy jste nasazená v první linii. Jako tisková mluvčí nemocnice musíte denně reagovat na požadavky médií, prezentovat lidem situaci ve zdravotnickém zařízení, které zastupujete… Asi to není jednoduché, že?

Určitě bych neřekla, že jsem nasazená v první linii. To jsou ti, kteří pečují o pacienty, já sedím v pohodlí kanceláře J

V jihlavské nemocnici jsem devět let a covid doba byla určitě pracovně nejnáročnější. Desítky telefonátů denně, dotazů nejenom od novinářů, ale také od lidí, kteří měli třeba strach. Každý den natáčení, domlouvání focení a rozhovorů.

Od rána do večera, soboty i neděle. Ale já mám ráda, když je živo a nabírám zkušenosti, takže po pracovní stránce mi to nevadilo. Ale nemocnice není jen o covidu. Máme nové přístroje, nové metody. Snažím se, aby bylo vidět i to, co nemá s covidem nic společného, a přitom pomáhá dalším stovkám lidí.

Právě zdravotnictvím to všechno covidové šílenství otřáslo nejvíce. Co bylo nejhorší?

Osobně z mého pohledu asi určitá bezmoc. Snažíte se zprostředkovat dění v nemocnici, vidíte zdravotníky na pokraji sil, kteří se denně potýkají se smrtí. Vidíte je plačící, protože jim na covid zemřela kolegyně. U nás zemřely na covid dvě sestřičky.

Zkoušíte se obléct do ochranných prostředků, udělat záběry na infekční JIP a obdivujete, jak v tom mohou zdravotníci vydržet. Nemůžete si dojít na záchod, napít se, najíst. Přes ochranný overal špatně slyšíte a přes štít vidíte.

Po dvaceti minutách jsem toho měla dost, a oni tak pracují hodiny. A do toho slyšíte a čtete reakce některých lidí, že si vše jenom vymýšlíme, že covid neexistuje.

To je ta bezmoc z pohledu mé práce. Konkrétně, když jedna paní sdílela na sociální síti, že se byla přihlásit jako dobrovolník do nemocnice, že na chodbách byl klid a nikdo nikde. Fotky prázdné chodby a text, že potkala jen zdravotníky a žádné pacienty a covid je nesmysl.

A vnitřně mě dere, jak může někdo uvěřit takovému příspěvku. A může, dokazují to desítky komentářů. Lidé čekají scény jako z filmu, nejspíš pacienty na plicní ventilaci na chodbě… To mě nenechává chladnou, přestože bych si to mnohdy přála. A samozřejmě, asi nejenom mnou, otřáslo, když jsem viděla, že v blízkém okolí umírají lidé. Měla jsem strach, hlavně o rodiče.

Příští rok „oslavíte“ v pozici mluvčí největšího zdravotnického zařízení na Vysočině desetileté výročí. Co vám ty roky daly, a je třeba něco, co vám vzaly?

To číslo mě úplně vyděsilo J

Rozhodně není nic, co by mi roky v nemocnici vzaly. Je to práce, která mě pořád baví a opravdu naplňuje. Mnozí si myslí, že mluvčí jen mluví do médií, ale většinu času dělám úplně jiné věci. Organizujeme akce pro zaměstnance, spravuji web a sociální sítě, řeším PR nemocnice a marketing, vyřizuji množství různých dotazů, spolupráci se sponzory.

Baví mě chodit na operační sál a o nové metodě nebo přístroji dát vědět. A dělá mě šťastnou, když vidím, že to má smysl a práce je vidět. Třeba když se dostaneme na titulní stránku nejčtenějšího deníku, nebo když se charitativní akce naplní a máme dárce, díky kterým opravíme pokoj, pořídíme nový přístroj nebo vybavení.

Moje práce je o tom, že má být vidět nemocnice, kterou zastupuji, ne já osobně.

Čím jste chtěla být jako „malá“ – zkuste to vzít třeba od školky, pak ZŠ a SŠ?

Na školku si nepamatuji, na základní škole jsem chtěla být rozhodně tanečnicí a měla ambice jít na taneční konzervatoř, což se trochu tlouklo s tím, že jsem začala chodit na keramiku a po prvním vytvoření hrníčku mě zase lákal výtvarný obor.

Gymnázium mi to rozhodování rozseklo a chtěla jsem být spisovatelkou. Táta ze mě chtěl mít ekonomku, ale moje znalosti matematiky naštěstí ukázaly, že schůdná varianta je studium publicistiky. Takže vlastě dělám to, co jsem chtěla J.

Rozlišujete ve svém životě, co je ještě práce a co vás prostě hlavně baví?

Vlastně to asi nedokážu. Nevím, jestli bohužel, nebo bohudík. Moje práce mě prostě baví a nemám problém s tím, když po mně chce někdo něco v sobotu ráno.

I ve volném čase ráda sleduji dokumenty z nemocnic, čtu články, tematické knihy. Obecně myslím, že na práci je nejdůležitější, aby vás bavila. Jedině tak ji můžete dělat dobře.

Vaše rada jak zvládat život a nezbláznit se?

Dělat věci, které vás baví s lidmi, které máte rádi. Dělat to, co chcete vy, a ne někdo jiný. A tak najít harmonii a štěstí sám v sobě.

Co vy a domácí práce – kterou bytostně nesnášíte, a naopak, u které si třeba odpočinete?

Jsem bordelář, rozhodně nelpím na precizně uklizeném bytě, na druhou stranu pořádek mám ráda.

Líbí se mi pohled na uklizený byt a já nemusím být tím, kdo za pořádkem stojí. Ten ale u nás netrvá dlouho, moje dvě děti většinou úklidovému úsilí dají na frak do pěti minut.

Často mi tak domácí práce přijdou zbytečné. Ale manuální práce rozhodně přináší mentální odpočinek.

Jak jste na tom v kuchyni – vaříte ráda, či tuto činnost berete spíše jako nutné zlo?

Vaření i pečení mě baví, hlavně večer. Mám ráda, když je o víkendu vše připraveno a s dětmi máme program i dopoledne a nemusím stát u plotny. Jsem ohřívač.

S přibývajícím věkem taky pozoruji, že se podobám ve vaření mojí mamce. U nás doma se točilo do deseti jídel. Vynikajících jídel samozřejmě. A u mě v troubě je teď nejčastěji sekaná a francouzské brambory, na plotně hovězí na houbách. Takže jsem ji trumfla.

Do finále se mi jich probojovalo maximálně pět. A peču ráda, děti jsou na koláče a bábovky. Točím dvě oblíbené a rychlé varianty a jsem hodně dobrá svačinářka.