Na rohu ulic Žižkova a U Cvičiště se nachází již několik let koupelnové studio. Pamětníci si však jistě vzpomenou, že ještě před čtvrt stoletím na tomto místě stála prodejna Mototechny.
„Nemáme, zeptejte se příští týden, za 14 dní či za měsíc,“ to lidé většinou slýchali, když přišli něco koupit do jihlavské Mototechny v 70. a 80. letech minulého století.

Potvrzuje to Jiří Voják, který za minulého režimu čtyři nebo pět let pracoval přímo v prodejně tohoto státního podniku v krajském městě.
Je mu 65 let a stále se pohybuje okolo aut. Prodává do nich náhradní díly.
Má vysokou robustní postavu zápasníka. Působí však klidným a pohodovým dojmem. Jeho znalosti o starších vozech jsou téměř encyklopedické.
Na práci v Mototechně vzpomíná jenom v dobrém. Je mu líto, že podnik nakonec zkrachoval.

Letos v září tomu bude 50 let, co dělá v oboru aut. Ve svých 15 letech totiž nastoupil do učení na automechanika a u motorových vozidel již zůstal.
Říká, že do jihlavské Mototechny nastoupil v roce 1977 a končil v ní mezi posledními zaměstnanci v polovině 90. let minulého století. Tehdy se kdysi slavný státní podnik dostal do likvidace.

Mezi tím, jak se automobily prodávaly v minulosti a dnes, spatřuje velký rozdíl.
Zatímco dnes si lidé auta většinou vybírají na internetu, dříve na ně museli stát dlouhé fronty a nebylo vůbec jisté, že se jim vůz podaří koupit.
Jako příklad z minulosti uvedl Škodovku. V éře Mototechny měla centrální sklad pro celou republiku v Mladé Boleslavi.
Auta z centrálního skladu objednávali prostřednictvím papírového formuláře.   

„Objednávka se vykrývala jednou za měsíc. Většinu věcí, které se objednaly, tak Mladá Boleslav proškrtala, protože to byl úzký profil,“ popsal.
Úzký profil znamenal, že zboží bylo nedostatkové, což bylo v socialistickém Československu naprosto běžné. I v oblasti automobilismu poptávka značně převyšovala nabídku.  
„Třeba blatníky na Škodu 100. V objednávce tady jsme měli například 300 kusů a přišlo jich třeba 30. Nedostatek byl zapříčiněn plánovaným hospodářstvím,“ přiblížil.
Zmínil, že Škodovka své výrobky do Mototechny posílala jednou za měsíc.

Lidé ve frontách a zápisy do sešitu
Jiří Voják v jihlavské Mototechně vystřídal několik profesí. Začínal na dopravě, poté pracoval na prodejně U Cvičiště a následně jako zásobovač ve skladu. Proto může posoudil, jaké zboží bylo za totality nejtěžší sehnat.
„Výfuky na Škodu 100 a 120 nebyly, nebyla těsnění do vodní pumpy, brzdové destičky, nebylo skoro nic. Z 90 % jsme neměli to, co někdo sháněl,“ vzpomíná.

Mototechna měla jako obchod s automobily navíc v Československé socialistické republice monopol. Jinde nešlo auto ani náhradní díly do něj sehnat.
Výjimkou byl podnik zahraničního obchodu Tuzex. Jenže, aby si v něm mohl člověk koupit nový vůz, musel mít tuzexové poukázky (bony) nebo zahraniční valuty (např. západoněmeckou marku, francouzský či švýcarský frank, americký dolar, rakouský šilink, italskou liru nebo později i jugoslávský dinár).  
A co musel splňovat řadový občan, aby získal auto v Mototechně? „Musel mít samozřejmě peníze a potom štěstí, aby se na něho auto dostalo,“ zamyslel se Voják.
Zjistit, že nějaká auta do Jihlavy přivezli, nebylo složité, protože je všechny přiváželi nákladními vlaky. A nejednalo se pouze o československé vozy.
Po železnici do Československa dopravovali vozy také z Rumunska nebo z tehdejšího Sovětského svazu.  
„Lidi viděli, že je tady na nádraží třeba 90 škodovek. První člověk vzal sešit, přišel před Mototechnu na Slunci a napsal se jako první, zjistil to druhý a napsal se jako druhý a udělali takovou samosprávu, aby je někdo nemohl předběhnout,“ nastínil bývalý prodavač Mototechny.  
„Tak tam stáli ve dne v noci, střídali se, až se auta složila, udělal se předprodejní servis apod.,“ pokračoval.

Upřesnil, že stejně nedostatkové jako auta byly i motocykly. A lidé jejich nákup řešili naprosto stejně jako u vozů.
Za velký přelom mezi českými auty považuje Škodu Favorit. První vozy opustily brány mladoboleslavské továrny na konci roku 1987.  
„Byla určitě výjimečná, tehdy škodovky měly motor vzadu, a přišla nová koncepce s motorem vpředu a s kufrem vzadu. Byl to takový skok ze Škody 120 jako později z Felicie do Octavie,“ srovnal.

Po Listopadu 1989 nastaly pro Mototechnu temné časy. Ztratila monopol na prodej aut a nakonec zkrachovala.
Přitom měla dle Vojáka stále velký potenciál. Měla vybudovanou síť prodejen, skladů či opraven. Ale to však nepomohlo.  
„Asi to byl záměr. Mototechna jako velký podnik byla zřejmě nepohodlná. Někteří ředitelé a náměstci různých Mototechen v krajích ji začali privatizovat atd. A tím se to rozparcelovalo a nakonec de facto vyšumělo,“ dodal Voják.