Už jako malá Jaroslava Kettnerová z Třeště tíhla k ručním pracím. Vzpomíná si mimo jiné na to, jak se jim společně s babičkou věnovaly.

„Pracovala jsem s ní na zahrádce. Naučila jsem se od ní celkově spoustu věcí,“ říká s tím, že vyšívání se začala věnovat až poté, co jí na prahu dospělosti jedna zpráva otočila život takzvaně vzhůru nohama. 

„Musela jsem se s ní poprat a vyšívání mi velmi pomohlo přijít na jiné myšlenky,“ přiznává. Inspiraci podle svých slov hledala v časopisech. Jejím hnacím motorem bylo, že svými výtvory dělá radost ostatním.

„Spoustu obrázků a deček jsem rozdala jako dárky,“ přibližuje s tím, že vyšívání ji jako záliba stále neopustilo ani po téměř 19 letech, kdy začínala takzvanou křížkovou výšivkou. Obraz s vyšitou abecedou má schovaný doma zasklený v modrém rámečku.

„Když jsem obraz abecedy uviděla v časopise, velmi se mi líbil. Tenkrát to byl ještě německý nebo rakouský časopis, kde se právě vyšívání věnovali mnohem více než u nás. Bylo to i více propracované, takové hezčí. Proto jsem se rozhodla, že to zkusím vyšít i já,“ vysvětluje.

Nějaké tiskoviny se daly sehnat klasicky v Česku v trafikách, ale paní Kettnerová měla tu výhodu, že manželův tatínek pracoval v Rakousku, odkud jí čas od času nějaký časopis dovezl. Že byl v cizím jazyce, nevadilo.

Skromně hovoří o tom, že na výšivkářském vrcholu ještě ani zdaleka není. „Pořád se považuji za začátečníka. Když se budeme bavit, co je v tomhle ohledu vrchol, tak já osobně ho vidím ve vyšívání krojů. Vyšívačky, které to umí a zvládnou to, nesmírně obdivuji. Podle mého je sen každé vyšívačky tohoto dosáhnout,“ říká otevřeně.

Na druhé straně ovšem dodává, že žije hlavně pro rodinu. „Takže sny mám hlavně v souvislosti s ní,“ upřesňuje. I když záhy také přiznává, že se ve volném čase ráda ještě věnuje květinovému aranžmá a pečení perníčků.

Pro názorný příklad ukazuje na stěnu v chodbě jejich rodinného domu, kde na bíle vymalované zdi lemující schodiště mají čestné místo stále ještě funkční housle se smyčcem po mamince paní Kettnerové.

„Udělala jsem k nim květinové aranžmá. Ráda takto dozdobím i obyčejný klobouk. Aranžuji jak živé, tak i sušené rostliny,“ zmiňuje.

Hlavně před Vánoci a Velikonoci provoní domácnost v klidné lokalitě Třeště její perníčky.

„Když má někdo z našich známých nebo přátel svatbu, vyrábím jim většinou strom života z perníku. Je to velmi pracné, ale když to děláte rád, tak si na to čas najdete. To víte, že někdy tím trávíte večery, čas od času je to i dlouho do noci. Teď už ale do tří do rána u mých zálib nevydržím, ale nic to nemění na tom, že mě to pořád velmi baví. Některé mé práce trvají měsíce a nad něčím strávím i rok. Je to o radosti. Nepočítám si, kolik výtvorů dokážu udělat za rok,“ přiznává.

Všechny své volnočasové aktivity včetně práce na zahrádce bere jako ideální prostředek k odpočinku. „Odpočívám ale už jen tím, že trávím čas s mou rodinou. Dokážu si vydechnout i u domácích prací,“ usměje se.

Momentálně svůj volný čas tráví vyšíváním obrazu, na kterém jsou lilie, které pěstuje na své zahrádce za svým rodinným domem. I tam sbírá inspiraci.

„Určitě se vyšívání více věnuji během zimních měsíců než přes léto. Zahrada přes léto spolkne hodně času, ale i to je má další radost. Máme skleník, kde si pěstujeme zeleninu,“ říká poměrně čerstvá babička, která má ani ne půlročního vnoučka.

„Přála bych si, aby mě vyšívání pořád tak bavilo, aby dělalo radost ostatním. Když někomu dáte svou výšivku, která se líbí, tak je to přesně ten pocit, kvůli kterému to děláte,“ přibližuje pro úplnost.

„Když pak po čase přijdete na návštěvu a vidíte, že váš obraz s výšivkou visí na stěně, zahřeje to, je to největší odměna. U každého svého obrázku si vzpomenu, kolik s nimi bylo práce…,“ přiznává s úsměvem maminka dvou dětí, která nedávno oslavila s manželem stříbrnou svatbu.

Navíc v době koronaviru ještě na plotě před domem v první vlně pravidelně denně rozvěšovala v hygienických obalech doma šité roušky. „Chtěla jsem pomoci, protože v té době nebyly nikde k sehnání, a vždy si je lidé rozebrali, z toho jsem měla radost,“ dodává.