Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Červen patří ředitelce Zdravotnické záchranné služby Kraje Vysočina Vladislavě Filové.
Co vy a měsíc červen?
Červen je pro mě takový docela pohodový měsíc. Měsíc po květnu, ve kterém téměř celá naše rodina slaví narozeniny, a měsíc před prázdninami, které nás lákají opustit hranice všedních dní.
Červen je ale také měsíc zaměřený na oslavu dětí. Naše záchranná služba po několik let organizovala den dětí, který měl vždy velkou návštěvnost nejen dětí, ale i dospělých.
Bohužel jsme od organizace dne dětí museli na nějakou dobu upustit z důvodu probíhající výstavby v areálu záchranné služby a pak nám do toho zasáhl koronavirus.
Rozhodně však myšlenku tuto tradiční oslavu dětí pořádat v budoucnu neopouštíme.
Za poslední rok je celý svět kvůli koronavirové pandemii doslova vzhůru nohama… Jak vše zvládáte vy i váš tým?
Zdravotnická záchranná služba musela jako jedna z mála poskytovatelů zdravotních služeb po celou dobu poskytovat přednemocniční neodkladnou péči na území Kraje Vysočina bez jakýchkoliv omezení.
Poskytovala svoje služby nepřetržitě 24 hodin denně svými 30 výjezdovými skupinami ze všech 21 výjezdových základen rozmístěných na území kraje. Na strach prostě nebyl čas. Museli jsme stát pevně nohama na zemi a odolávat panice, která zaplnila veřejný prostor.
Naší primární snahou bylo zajistit dostatečné množství ochranných pomůcek pro zaměstnance, mít dostatečné množství dezinfekčních prostředků a vytvořit takové podmínky, aby byla zajištěna maximální bezpečnost zdravotníků při poskytování jejich činnosti. V době, kdy kolabuje trh v podstatě se vším, zavírají se hranice a zároveň vrcholí všeobecná panika podporovaná médii, jsme zažívali sice krušné chvíle.
Nicméně jsme měli stále na paměti, že i v této době je nutné udržovat řád, pravidla a pořádek, který nám stanovoval mantinely pro naše konání a chování. Jen díky tomu jsme se ctí zvládli neskutečně psychicky náročné období, které panovalo na jaře loňského roku.
Právě s vaším oborem to všechno covidové šílenství otřáslo nejvíce.
Musím na tomto místě vyjádřit svoje veliké poděkování všem našim zaměstnancům, neboť především ti se zasloužili o to, že jsme z této krize vyšli se štítem.
Jen díky ochotě našich zaměstnanců jsme mohli ze dne na den také vytvořit mobilní odběrový tým na PCR testování. Tuto službu veřejnosti poskytovali až do konce letošního května nad rámec svých pracovních povinností, ze svého volného času. Velmi si toho vážím.
Nemalé poděkování však patří také našemu zřizovateli, Kraji Vysočina, který se neúnavně, v podstatě dnem i nocí, pro nás snažil zajistit nedostatkové ochranné pomůcky.
Děkuji také všem podporovatelům z řad veřejnosti a firem, ať už měla jejich podpora podobu bábovek, milých vzkazů na sociálních sítích, obrázků či energetických nápojů aj. To vše nám dávalo sílu vydržet.
Měla byste v souvislosti s covidem-19 nějaké poselství směrem k veřejnosti?
Aby zachovávali zdravý rozum a nepřipustili, aby je zcela pohltil strach a panika. Nic víc. Zároveň je třeba zachovat respekt k nemoci jako k jakékoliv jiné a přistupovat k ní s rozumem a s ohleduplností ke svému okolí.
Co vám nejvíc za poslední měsíce chybí nejvíc – soukromě i pracovně?
Nejvíce mi chybí mezilidské kontakty, ale také svoboda si prostě naplánovat svůj čas podle mojí představy. Chybí mi možnost se opravdu zrelaxovat, vypadnout ze stereotypu, ze stresu, z pracovních povinností.
Vaše rada jak aktuálně zvládat život a nezbláznit se?
V ničem se moc nenimrat. To je prostě stará pravda. Nicméně mi tyto staré pravdy celý život pomáhají překonávat úskalí, která mi život přináší do cesty.
Řídím se dvěma. Co tě nezabije, to tě posílí, a všechno zlé je k něčemu dobré. Jsem asi celoživotní optimista. Snažím se vždy dohlédnout na to, co mě za tím vším čeká, a řídím se tím. To mi dovoluje neupadnout do beznaděje.
Jak dlouho už působíte na svém postu a proč jste si zvolila práci ve zdravotnické profesi?
Na postu ředitelky Zdravotnické záchranné služby Kraje Vysočina působím od března 2009. Nicméně téměř celá moje profesní kariéra, s malou přestávkou v havlíčkobrodské nemocnici (11/2004 – 2/2006), je spojena se záchrannou službou.
Již v září 1989 jsem začala pracovat na tehdejším odd. Dopravní zdravotní služby Okresního ústavu národního zdraví na okrese Žďár nad Sázavou.
A proč jsem si zvolila zdravotnictví? Byl to osud? Nevím. Náhoda tomu chtěla, že jsem po mateřské dovolené měla možnost nastoupit jako zástup za mateřskou dovolenou do výše zmíněného OÚNZu. No a bylo to. Po revoluci z odd. DZS vznikla nová, samostatná zdravotnická záchranná služba na ždárském okrese.
Byla jsem tedy u jejího vzniku, i při rozšiřování sítě výjezdových základen na celém okrese Žďár nad Sázavou, ale také u jejího zániku v říjnu 2004, kdy zanikla transformací do celokrajské organizace tak, jak ji známe dnes. Do krajské organizace jsem nastoupila jako ekonomicko-technický náměstek a časem usedla do ředitelského křesla.
Pamatujete si, čím jste chtěla být ve školce, na prvním stupni…?
Na prvním stupni učitelkou. Na druhém stupni operní pěvkyní. Poměrně intenzivně jsem se věnovala sólovému zpěvu a přípravou na zkoušky na konzervatoř.
Do ročníku, na který jsem se hlásila, brali jednoho uchazeče. Já to nebyla a hrozně jsem to oplakala. Dnes jsem tomu moc ráda. Život operní divy je totiž na hony vzdálený mé představě o životě, který chci žít.
Zvládá tak zaměstnaná a vytížená žena nějaké koníčky?
Tak koníčky, asi bych to tak nenazvala. Máme s manželem rodinný dům, zahradu, psa, včelky. Práce kolem mě zaměstnává natolik, že na koníčky v pravém slova smyslu nemám kdy. Ale co mě naplňuje, je určitá forma péče o zdraví.
Od jara do podzimu se věnuji sběru léčivých bylin, jejich sušení, ale také zpracování do sirupů, tinktur či mastí. Část bylinek si pěstuji na zahrádce, především měsíček a heřmánek, ostatní sbírám v okolí svého domova. Nabídka je bohatá, jen nebýt líný. Jo a vlastně koníčka mám schovaného, ale až na dobu, kdy na něj bude čas. Akvarel.
Co vy a domácí práce – kterou bytostně nesnášíte, a naopak, u které si třeba odpočinete?
Domácí práce jsou pro mě v podstatě odpočinkem. Když si mohu vybrat mezi fyzicky namáhavou prací v lese nebo na poli a domácími pracemi, užiju si domácí práce.
Dnes už máme tolik pomocníků, jako je myčka, pračka, sušička, aku stěrka na okna, napařovací žehlička, ale také moderní materiály ve vybavení bytu, které se snadno čistí a udržují, že jsou alespoň pro mě domácí práce okrajovou záležitostí. Takže ano, když můžu zůstat doma, domácí práce si užívám.
Jak jste na tom v kuchyni – vaříte ráda, či tuto činnost berete spíše jako nutné zlo?
To je moje velká záliba. Z domácích prací ta nejoblíbenější. K vaření jsem měla vztah od mala. Vedla mě k tomu maminka. V podstatě od 11 nebo 12 let jsem o letních prázdninách denně vařila pro sebe a pro mladšího bráchu.
Když jsem se vdala a měla malé děti, tak jsem se v podstatě nemusela nic moc učit. To mi umožnilo začít tvořit, vyhledávat nové recepty, možnosti zpracování a uchování potravin. Zabrousit tak do gastronomie jiných kultur apod.
Jsem také velký fanda fermentace potravin. Např. i na tradiční kysané zelí si vypěstuji vlastní zelí a naložím ho zhruba 35 kg. Když se povede, mám z něj velkou radost. Miluju ale také kvašené okurky, kimchi a v zimě kvasím kde co.
Baví mě hledat recepty našich babiček a ráda je také vařím. Moje knihovna tak obsahuje docela velké množství kuchařek.
