Každý měsíc se věnujeme v magazínu pro ženy známým dámám z našeho regionu. Duben patří kastelánce Hradu Roštejn Kateřině Rozinkové.

Co vy a měsíc duben?

Duben, a obecně celé jaro, pro mě představuje nejmilejší část celého roku. Příroda ožívá, dny se prodlužují a to je přesně to, co mne po dlouhé zimě naplní energií.

V dubnu také tradičně za normálních okolností začíná na mnoha hradech a zámcích turistická sezóna, takže s trochou nadsázky lze říci, že to je takový „kastelánský Nový rok“.

Už přes rok je celý svět kvůli koronavirové pandemii vzhůru nohama. Jak se to podepsalo na vaší profesi?

Pandemie se určitě velmi podepsala právě na segmentu kultury a cestovního ruchu, do kterého správa památek spadá. Dopady ovšem budou velmi individuální a možná, že někoho překvapí, jak se podepsaly právě u nás.

Roštejn totiž v loňském roce zažil vůbec nejsilnější sezónu, kdy jej včetně exteriérů navštívilo přes 50.000 osob. Bylo to samozřejmě způsobeno jednak zvýšeným zájmem o domácí turismus a pak také pobídkovou akcí Kraje Vysočina, která měla za cíl přivést návštěvníky na regionální památky.

Pro celý tým hradu Roštejn proto loňský rok znamenal velkou zátěž, kdy ve zkrácené sezóně a za ztížených podmínek s rouškami museli zejména kolegové a kolegyně v provozu odbavit obrovské množství návštěvníků a za to jim patří velký dík.

Kdo vás k práci kastelánky přivedl? A jaká byla vaše životní cesta až na Roštejn?

Práce na historických objektech mne lákala už od střední školy a jako studentka plzeňského gymnázia jsem několik letních prázdnin trávila jako průvodkyně na zámku Nebílovy na jižním Plzeňsku.

Toto pokračovalo i běhen studií na vysoké škole, kde jsem jako obory zvolila historii a dějiny umění. Spolu s mým (tehdy budoucím) manželem jsme získali brigádu související s katalogizací sbírkových předmětů na hradech a zámcích a potom nás osud a pracovní příležitost zavály na hrad a zámek Bečov v západních Čechách.

Zde jsme zastávali různé pozice, ale zároveň jsme věděli, že se budeme chtít asi ještě posunout dál. Po několika letech tamního pobytu jsme se proto přihlásili do konkurzu na místa kastelánů na Roštejně, uspěli jsme a nyní budeme zahajovat naši šestou sezonu na tomto krásném hradě.

Jak vypadá takový váš pracovní den? Zvlášť nyní, když život na památkách utichnul…

To je velmi častá otázka, která mezi pracovníky na památkových objektech občas způsobí „zdvižené obočí“. Paradoxně je totiž mnoho úkolů, které je nutné nebo možné realizovat právě pouze v zimě nebo v době, kdy je hrad zavřený.

A nejedná se jen o úklid, který vás možná napadne jako první, nutné je rovněž zrealizovat různé inventury (zboží, pokladny, vybavení hradu, sbírkových předmětů), na hradě jako v každém provozu se musí konat pravidelné revize různých zařízení, je potřeba připravovat budoucí sezónu, domlouvat se s průvodci, připravovat a vymýšlet kulturní akce a další program atd.

K dnešní práci kastelána patří samozřejmě i propagace, včetně práce na webu a správě sociálních sítí. Obecně se dá říci, že administrativa zabírá poměrně velkou část naší pracovní doby, ačkoli to možná na první dobrou většinu lidí nenapadne.

Nejde se nezeptat – nebojíte se bydlet hluboko v lesích?

Nebojím, i když samozřejmě zpočátku jsem k tomu měla velký respekt. Pak mne nicméně uklidnil jeden náš známý, který mi řekl, že osobně by se bál více ve velkém městě na sídlišti. A asi má v něčem pravdu.

Kamarádíte se s hradními strašidly…?

Zatím ne J. Ctíme fakt, že někteří naši profesní kolegové napříč celou zemí mají nejrůznější zážitky tohoto charakteru, ale nám se (doposud) tyto příhody vyhýbají.

Z pohledu zaměstnané ženy, jak zvládáte domácnost…? Asi není jednoduché jen tak si ze samoty odskočit pro zapomenuté kvasnice či toaletní papír… A plánování vaření asi není jen tak, že?

Domácnost zvládáme proto, že mám báječného manžela, se kterým se kromě profesního zaměření dělíme i o správu domácnosti. A on naštěstí výborně a rád vaří a nebrání se ani podnikání samostatných nákupů, takže se můžeme o jednotlivé povinnosti dělit.

Ale samozřejmě zásobování je u nás trochu komplikovanější než v běžné domácnosti, a je proto potřeba alespoň trochu plánovat, nebo (jako je tomu většinou u nás) improvizovat.

Co vy a domácí práce – jsou nějaké, které bytostně nesnášíte? A naopak je něco, při čem si odpočinete?

Upřímně - domácí práce nepatří mezi mé zamilované činnosti, ale obecně mi velké uspokojení přináší uklízení vypraného a usušeného prádla nebo umytého nádobí.

Největší problém pak mám s tím věnovat se úklidu pravidelně, a nikoli pouze nárazově.

Máte vůbec čas na nějaké koníčky?

Jak zřejmě tušíte, naše práce je nám tak trochu koníčkem, takže samozřejmě s manželem rádi navštěvujeme i různé jiné historické objekty, muzea a galerie.

V poslední době se nám koníčkem stal i zájem o myslivost, ke které jsme se dostali přes tvorbu nových hradních expozic. A dlouhodobě se věnujeme i vedení dětského kmene (oddílu) v rámci organizace Liga lesní moudrosti, kde zastávám funkci náčelnice.

Pokud to situace dovoluje, pracujeme na pravidelných schůzkách s dětmi zejména ve věku prvního stupně základní školy a společně se učíme o přírodě a pobytu v ní, stejně jako třeba o kultuře a historii naší země a možnostech toho, jak je poznávat.

Jak jste na tom v kuchyni – vaříte ráda, či tuto činnost berete spíše jako nutné zlo? Měla byste pro naše čtenářky nějaký „hradní recept“?

Jak jsem již zmiňovala, práce v domácnosti si dělím s manželem, a to včetně vaření. Popravdě se právě vaření asi více věnuje manžel, který zvládá přípravu složitějších pokrmů i pečení koláčů či dortů.

Za sebe vařím asi nejčastěji kávu J, a to na různé způsoby, jelikož doma máme kromě klasického překapávače kávy třeba i moka konvičku, french press nebo džezvu.

Pokud vařím já, preferuji rychlá jídla z jednoho hrnce nebo pánve a dobře vím, že každou návštěvu dobře uhostím třeba rychlými noky se zeleninou. Poté, co se lehce na olivovém oleji osmahne šunka (není nutné) a následně se podusí jarní cibulka, kousky cukety a rajčat, přidají se k této směsi předem uvařené bramborové noky a trocha vody z nich.

Celá směs se ještě trochu ohřeje a je v podstatě připravena k podávání, případně je možné ji ještě zasypat sýrem.

Pokud ovšem někoho zajímají historická jídla a recepty, potom nezbývá než zájemce pozvat na hrad, až bude opět otevřený. Navštívit totiž u nás mohou nejen historickou černou kuchyni, sklepení nebo přípravnu jídel, ale zasednout mohou (pravda, pouze k virtuální) lovecké hostině a seznámit se s dobovými menu ze 17. – 19. století.