Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Březen patří epidemioložce MUDr. Aleně Dvořákové.

Co vy a měsíc březen?

Podle ministra Hamáčka bychom měli březen obětovat boji s covidem. Já jsem boji s covidem obětovala celý minulý rok, tak mám v březnu v plánu se věnovat především svému zdraví. Jak fyzickému, tak duševnímu.

Při té příležitosti bych si taky ráda udělala pořádek ve svých věcech a roztřídila vše, co jsem si za posledních 40 let nashromáždila v kanceláři.

Za poslední rok je celý svět kvůli koronavirové pandemii doslova vzhůru nohama… Právě s vaším oborem to všechno otřáslo nejvíce. Jak vše zvládáte vy i váš tým?

Všichni pracují na doraz už delší dobu a mám dojem, že pracují spíše navzdory řízení celé krize, než v souladu s ním, protože odbornost je někdy válcována příkazy shora – komu se má dát výjimka nebo co není z hlediska veřejnosti přijatelné, i když odborníci jsou přesvědčeni, že se jedná o účinný nástroj.

Trochu jsme doufali, že tento dlouhá léta neprávem opomíjený obor získá konečně podporu veřejnosti a nejvyšších míst, jak by si zasloužil.

Chybí nám technické zázemí i personální vybavení, většina epidemiologů je důchodového věku a málokoho to v minulosti trápilo. Proto není hygienická služba schopná zvládat tak velkou krizi. Přitom infekce tu budou s námi stále a je třeba jim cíleně předcházet. Koronavirová epidemie nebude určitě epidemií poslední.

Měla byste v souvislosti s covidem-19 nějaké poselství směrem k veřejnosti?

Bez ohledu na to, jaký postoj zaujímáte vůči vládní politice a jejím rozhodnutím, dodržujte všechny zásady prevence tohoto onemocnění. To znamená roušky, rozestupy, dezinfekci a v případě onemocnění nebo podezření na něj, prosím, spolupracujte s pracovníky hygienické služby a praktickými lékaři. A především nebojte se očkování!

Co vám nejvíc za poslední rok chybí – soukromě a i pracovně?

Moc mi chybí pracovní setkávání s kolegy na seminářích a kongresech, chybí mi jak přísun informací, tak společenská část programu. Komunita mých kolegů není veliká, takže mám mezi nimi spoustu přátel napříč celou republikou, a tak jsou tyto odborné akce jednou z mála příležitostí, jak se s nimi potkat.

Samozřejmě mi moc chybí i setkávání s přáteli a kamarády, ať už v restauraci nebo třeba v divadle či na nějaké oslavě. Mým velkým koníčkem je cestování a to postrádám skutečně výrazně.

Vaše rada jak aktuálně zvládat život a „nezbláznit se“?

Považuji za důležité mít dostatek pohybu, hlavně v přírodě. Dále se snažím zažívat něco hezkého, i když jde o drobnosti.

Ne vždy se mi to ale daří, tak jediné, co mi dodává sílu, je naděje, že to musíme ještě přibližně dva, tři měsíce do léta vydržet. Zvládnout co nejrychleji očkování a na podzim se to snad už nevrátí nebo aspoň ne v tak velké míře.

Jak dlouho už ve zdravotnictví působíte a kdo vás k této profesi přivedl?

Je hrozné to pouze vyslovit, ale je to už 42 let, z toho 40 jsem epidemiologem, nejdříve na Okresní hygienické stanici v Jihlavě a následně na Krajské hygienické stanici v Jihlavě.

K medicíně mě přivedli můj strýc a teta, kteří byli oba lékaři a pracovali ve výzkumu vakcín a v imunologii.

Proč jste se vydala na obor epidemiologie a hygieny? Jiný vás nelákal?

Vystudovala jsem Lékařskou fakultu hygienickou Univerzity Karlovy, což samo o sobě mě předurčilo k tomu, abych se rozhodla pro epidemiologii.

Po dokončení studia jsem se mohla vydat i jinými cestami, ale rozhodla jsem se pro epidemiologii, i když mě lákalo třeba infekční lékařství, které má s epidemiologií velmi úzký vztah a v mnohém se prolíná, proto jsem i několik let sloužila služby na infekčním oddělení v jihlavské nemocnici.

Pamatujete si, čím jste chtěla být třeba ve školce, na prvním stupni…?

Vždy mě velice bavilo studium cizích jazyků a fascinovalo mě cestování a turismus. Kdybych nevolila svoji profesní cestu v 70. letech v Československu, ale třeba dnes, tak bych se chtěla věnovat cestovnímu ruchu.

Můj tajný sen vždy byl mít hotel. Abych si to alespoň trochu splnila, zabývám se cestovní medicínou a očkováním do zahraničí.

Zvládá tak zaměstnaná a vytížená žena nějaké koníčky?

Jistě, nejen prací živ je člověk, dokonce ani žena ne. Jsem společenský člověk a ráda se vydám za kulturou, nejraději do divadla, na operu či na jazz.

Musím moc pochválit divadlo DIOD, kde hrají hity, které jsou v Praze nebo Brně pořád vyprodané, moc ráda také chodím do jazzového klubu v Horáckém divadle. Ráda trávím čas se svými syny a poslední dobou i se svým vnukem. Těším se, že jim budu moct věnovat více času, třeba v létě na chalupě.

Co vy a domácí práce – kterou bytostně nesnášíte, a naopak je nějaká, u které si třeba i odpočinete?

Přiznám se, že domácí práce skutečně nejsou moje hobby, a kdyby mi nepomáhala v domácnosti už roky paní na úklid, tak bych k nám asi návštěvu nepřivedla (smích).

Jak jste na tom v kuchyni – vaříte ráda, či tuto činnost berete spíše jako nutné zlo?

Poté co se mi narodil druhý syn, slýchala jsem často: „Kupte větší hrnce“. Byla to pravda, nezbývalo mi nic jiného než vařit. Postupem času se z povinnosti stala občas i radost.