Rovné stovky by se dožil 4. října plukovník v záloze Miroslav Bydžovský, jedna z obětí vykonstruovaného politického monstrprocesu  v lednu 1950 v Jihlavě.    

 Miroslav Bydžovský se na-rodil v roce 1910 v Benešově u Prahy. Vystudoval Gymnázium v Havlíčkově Brodě. Kvůli úmrtí otce a finanční situaci rodiny nedokončil právnická studia, posléze však absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích (1935). Za války odmítl nastoupit do totálního nasazení a pohyboval se na venkově - pracoval v zemědělství a byl v tajném spojení s odbojovým hnutím Obrana národa.  

 Po roce 1945 byl povolán do činné služby a působil u 31. pěšího pluku v Jihlavě a poté v Pardubicích. Odmítl však vstoupit do KSČ, a tak po únorovém puči musel jako politicky nespolehlivý do 24 hodin opustit službu i byt pro „politickou a státní nespolehlivost". Těžce hledal zaměstnání, v roce 1949 byl StB zatčen a začleněn mezi padesátku těch, kteří měli být odsouzeni v zastrašovacím politickém monstrprocesu v Jihlavě. Od prokurátorky Zápotočné uslyšel prognózu „provaz".

 V následném procesu (v němž byli mj. k smrti odsouzeni  a popraveni Jan Tuček, Jan Rod a Karel Veselý) byl M. Bydžovský odsouzen k patnácti letům těžkého žaláře, k pokutě 15 tisíc Kč a k ztrátě občanských práv. Písemný rozsudek nedostal. Prošel věznicemi na Borech, v Kutné Hoře, na Pankráci, na Kladně, v Ilavě,  Leopoldově, Jáchymově, Příbrami, Bytízu...  

 Velké ústrky a ekonomickou nouzi prožívala i jeho manželka se dvěma dětmi. „Byla sesazena na místo skladové dělnice. Několikrát jí bylo doporučováno, aby se rozvedla. Je prý dost hezká, aby mohla dělat číšnici  a děti budou dány do ústavu na výchovu...," vzpomínal sám M. Bydžovský. 

 „Tatínek byl dobře jazykově vybaven, ovládal angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu, maďarštinu, k tomu řečtinu a latinu," vzpomíná dcera M. Bydžovského Eva Horňáková. Po amnestii v roce 1960, po jedenácti letech věznění, však pracoval jako kopáč, závozník a později jako řidič Městského stavebního podniku v Jihlavě. V občanském průkazu uvedeno vzdělání základní a byl vojínem. „Aby měl alespoň nějakou kvalifikaci, což mu umožnilo získat trochu lepší plat, vyučil se ve svých třiapadesáti zámečníkem," popisuje E. Horňáková. Až do důchodu pracoval jako seřizovač v jihlavské Tesle. 

 V roce 1975 mu byl trest zahlazen, ovšem bez návratu všech občanských práv. Opravdovou rehabilitací pro něj bylo až vrácení vojenské hodnosti v roce 1989 a povýšení do hodnosti plukovníka. Zemřel 1. května 2001.

 „Maminka opravdu byla vydána lidské smečce  - hlavně v padesátých letech byla jako štvaná zvěř. Trpěla pak depresemi strachu a bohužel se nakonec nedočkala listopadu 1989, ukončila sama svůj život v září toho roku," vzpomíná E. Horňáková.  O době padesátých let se podle ní málo mluví: „Asi je to moc čerstvá historie. Pohledy mnoha lidí jsou zkreslené. Je to také možná proto, že stále žijí lidé, kteří z té doby mají máslo na hlavě".

Diskuze k článku