Ve Znojmě promítali dokumentární film, portrét o Aloisi Denemarkovi, rodákovi  z Dolních Vilémovic na Třebíčsku, který znal Jana Kubiše.  

 V krásném pavilonku penzionu Blanka ve Znojmě se v sobotu sešlo na pět desítek lidí. Část příbuzenstva letos třiadevadesátiletého Aloise Denemarka, rodáka z Dolních Vilémovic na Třebíčsku. A hlavního aktéra nového dokumentárního filmu režiséra Pavla Štingla Šil jsem u Kubiše, který měl premiéru na pražském festivalu o den dřív. 

 Když režisér se štábem s malým zpožděním přijíždějí z Prahy, je překvapen. „Myslel jsem, že to promítnu panu Denemarkovi a pár lidem, a vás je tolik," říká a když zjistí, že to vše jsou příbuzní, dodává, "no výborně!"

 Podtitul dokumentu zní Příběh Aloise Denemarka, posledního žijícího pamětníka aktérů operace Anthropoid.  Pan Denemarek totiž pochází ze stejné vesnice, kde se narodil Jan Kubiš, který spolu s Jozefem Gabčíkem provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

 Hlavním tématem Jan Kubiš

 Přichystat plátno, promítačku a už se rozbíhají první metry tolik očekávaného dokumentu. Vidíme Aloise Denemarka na svém políčku a slyšíme jeho hlas vzpomínající na dávné časy, na to, jak se žilo: „...náš rod nepotřeboval doktora..." a vypráví o dětství. Když prý bylo některé z dětí nemocné, tak je maminka strčila na tři minuty do pece, pak vytáhla, zabalila do deky a druhý den se šlo opět do školy.

 Vypráví o půdě, nad albem plném starých fotek, o Honzovi Kubišovi, který bydlel ve vesnici, o parašutistovi Pospíšilovi, který se u nich ukrýval, o gestapu, o komunismu: „Přijde režim a smete vás... člověk to musí vydržet, nesmí to vzdát." 

 Povídání je prokládané detailními záběry na něj, na ruce držící zapálenou cigaretu, líně se procházející kočku, na zabijačku... Atmosféra poklidné vesnice, nebo poklidného stáří? 

 Úryvky myšlenek se vrací k válce, ke Kubišovi, k zatýkání, kdy mu odvedli rodiče do koncentráku a bratra na popraviště. Ukazuje oblek, který mu ušil bratr Jendy, Ruda Kubiš. Má jej dodnes. 

 Desátým, dvacátým filmovým střihem se dostáváme na vinohrad, lásku Aloise Denemarka, k sudům, v nichž je slyšet víno. Přikládá k nim ucho a spokojeně konstatuje: „Šumí, šumí..." Další střih - rodný dům Kubiše,  střih, kostel, střih, krypta, odhalení památníku v Praze, třesení rukou s předsedou Senátu, střih, opět půda a tahání řepy, střih, střih...

 Vypráví v klidu, co mu vzpomínky na mysl vytanou, s moudrostí věku i povzdechem nad dobou, která utekla: „Dřív se lidé ve vesnici měli rádi, dnes chce každý rychle zbohatnout. Lidé si vážili života." A další střih. 

 Z minulosti do současnosti

 Působivý dokument s vyprávěním o jednom životě, nebo spíš o době, lidech, protknutý všudypřítomnou atmosférou minula, zvěrstev, křivd, nostalgie i pěkných chvil.

 Alois Denemarek měl čtyři dcery, dnes má tři. Jednu v Kanadě, druhou ve Vídni, třetí je s ním ve Znojmě. O čtvrtou přišel před mnoha lety. Bylo jí devatenáct, když ji zavraždil žárlivý hoch. 

 Vinohrad mu po revoluci sice vrátili, kdo ale na něm bude hospodařit? „Děcka to nechcou, rozběhla se jinam...Vnučka, já jí to dával, ona to nechce. Co s tím?" 

 Film končí záběrem na jeho odcházející postavu z vinohradu: „Myslím, že jsem tu naposled."  Když pár vět předtím říká, že „všechno je na nic", nevyznívá to však jako zatracení za životem, za pachtěním se po něčem, co zrůdné režimy ve vteřině zvrátí. Doba je jiná a v člověku i tak tvrdá slova vyřčená spíše s povzdychnutím než s kategorickým odsouzením dávají naději. I my nějak žijeme a ve vysokém věku budeme bilancovat. Něco určitě bude „na nic". 

 Konec filmu, příbuzní se roztleskají a nejbližší rodinní příslušníci pana Aloise předávají filmařům malé dárky. Děkujeme,  zaznívá z jejich úst a je to myšleno nejen za otce Aloise, ale za celý rod, ale i za všechny aktéry   té  doby,  kteří jsou navždy zvěčněni na filmovém pásu. 

 Pan Denemarek ještě vyzývá k dobrovolné finanční sbírce na zřízení Kubišova muzea v Dolních Vilémovicích.

 Setkání s Kubišem? Pro přítomné novinka

 O den dřív se dokument promítal na festivalu v Praze. Před třemi stovkami diváků. Prý se velmi líbil. Byli tu i novináři a ti si z filmu pochopitelně „vzali" především věty o parašutistovi Františku Pospíšilovi, o Janu Kubišovi, i o tom, jak Alois Denemarek vypráví, jak se s Janem po atentátu v Praze sešel a byl tak posledním člověkem, s kterým se Kubiš setkal.

 Právě tato slova jsou pro mnohé z příbuzných úplnou novinkou. Že by si ve dvaadevadesáti letech vzpomněl na výjimečnou událost, o které není v žádných historických knihách zmínka a o které se nikdy dříve ani zvědavým novinářům nezmínil?

 Nechce se věřit, že by Jaroslav, bratr Jana Kubiše, skutečně znal přísně utajovaný pražský úkryt parašutistů. „To setkání domluvila Moravcová," odpovídá na dotaz Alois Denemarek a jmenuje dnes již známou rodinu, kde se ukrývali. (Moravcová spáchala 17. června 1942 sebevraždu - pozn. red.).

 Jiné zdroje uvádějí, že parašutista Pospíšil do Vilémovic přišel asi 8. června, tedy víc než týden po atentátu. Dle dostupných informací však měli být parašutisté tou dobou již schováni v kryptě kostela až do 18. června, kde tu všichni zemřeli.Nad těmito „drobnostmi", které jsou pro novináře pochopitelně nejzajímavější, však příbuzní nešpekulují. „Kdo by si to přesně pamatoval..., film to ale byl krásný," říká jedna z účastnic.     

Diskuze k článku