Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Po návratu z mistrovství světa juniorů v kanadské Ottawě, kde čeští hokejoví mladíci obhájili bronzové medaile, je kouč národního týmu Patrik Augusta „na roztrhání“. Přijímá telefonáty, rozdává rozhovory. Minulý čtvrtek odpovídal v rámci besedy na dotazy žáků, i těch z hokejové sportovní třídy, jihlavské základní školy Seifertova. 
„Je to určitě lepší hodina než matematika, ale na moji váhu se neptejte,“ vtipkoval Augusta.  
Jaké otázky padly?

Jak vám šla škola?
Dobře (úsměv). Na „základce“ jsem měl samé jedničky, na „gymplu“ vyznamenání (úsměv).

V kolika letech jste začal s hokejem?
Hodně brzy. Můj táta (Josef Augusta – pozn. red.) byl hokejista v Dukle, od pěti let jsem chodil po „áčku“ bruslit. Prošel jsem přípravkou, žákovskou kategorií, dorostem a juniorkou až po „áčko“. V té době v Jihlavě ještě bylo středisko vrcholového sportu, spadající pod armádu, a bylo to jedno z nejlepších center v republice. Neměl jsem to nalajnováno tak, že musím hrát hokej. Dostal jsem od rodičů možnost vyzkoušet i jiné sporty, například fotbal nebo tenis, ale táhlo mě to k hokeji. Za dospělou Duklu jsem odehrál čtyři roky a následně 14 let v zahraničí.

Proč jste se po skončení hráčské kariéry rozhodl stát trenérem?
Přímo po skončení kariéry jsem dělat skauta pro klub NHL Phoenix Coyotes (dnes Utah – pozn. red.). Po dvou letech mi ta práce připadala ne nudná, ale pro starší lidi. Táhlo mě to nazpět k ledu, k většímu adrenalinu. Začal jsem trénovat v Jihlavě a udělal jsem si licenci. Od chvíle, kdy jsem se pro treneřinu rozhodl, mě každý den baví více a více.

Jaký jste trenér? Řekněte tři vlastnosti.
Jsem pedant. Nemám rád lajdáckost. Dokážu tolerovat chyby z přemíry snahy, ale ne z lajdáckosti. Věřím, že jsem férový. Někdy jsem hlasitý a někdy jsem tichý (úsměv).

Máte trenérský vzor?
Největším vzorem je můj táta. Odtrénoval spoustu velkých utkání, na mistrovství světa i na olympiádě. Byl nejen trenérským, ale i životním vzorem. Jinak se učím od každého trenéra. Mám možnost spolupracovat s Radimem Rulíkem (kouč reprezentačního A-týmu – pozn. red.). Letos opět pojedu na „áčkové“ mistrovství světa, možná příští rok na olympiádu. Je to obrovská škola, nejen hokejová.

Jak dlouho plánujete trénovat reprezentaci?
Dokud mě tam nechají (úsměv). Budu podepisovat smlouvu na další rok, takže ještě minimálně příští mistrovství světa „dvacítek“ bych měl být na české střídačce.

Chtěl byste trénovat reprezentační „áčko“?
Kdo by nechtěl… Je to ten největší cíl, ale neupínám se k němu. Beru to den po dni.

Budete trénovat v zahraničí?
Je to jedna z možných cest, které bych se nebránil. Když jsem skončil v Liberci, posílal jsem životopisy do Německa nebo Švýcarska. Je tam takový trend, že berou hodně lidi z Kanady. Jako každá práce je to hodně o kontaktech. Uvidíme, co se stane v budoucnu. Momentálně jsem rád tam, kde jsem. Trenérská práce je obtížná v tom, že nikdy nevíte, kde skončíte, a kdy skončíte…

Více v tištěném vydání JL s datem  21. 1. 

Diskuze k článku