Rallye Dakar 2025 se pošesté se jela na území Saúdské Arábie. Soutěž měřila v nejdelší verzi 7759 kilometrů, z toho bylo 5146 rozděleno do dvanácti závodních etap. 
Aleš Loprais s Davidem Křípalem a Nizozemcem Darekem Rodewaldem patřila v konečném hodnocení kategorie kamionů jako týmu InstaTrade Loprais Teamu De Rooy FPT třetí příčka s odstupem pěti a půl minuty od druhého Nizozemce van den Brinka.
Posádka měla své zastoupení i z Vysočiny, David Křípal pochází z Kamenice u Jihlavy a nyní bydlí v Rudíkově na Třebíčsku. Bezprostředně po návratu domů se podělil o první dojmy.
 
Jaké to je být zase doma?
Je to jako každý rok po návratu, Dakar končí v pátek nebo v sobotu, takže od včerejška jsem opět v práci. Přiletěli jsme v neděli ráno, stihl jsem něco pořešit v domácnosti a už jsem zase v práci.
 
Oslavili jste návrat s rodinou?
Jo, chvilku jsme si sedli, bylo to jen tak v rodinným běžným duchu a hlavně, že jsme se všichni setkali. To bylo nejdůležitější.

Na co s odstupem času vzpomínáte?
Víte, na ty špatný věci se rychle zapomíná a člověk si raději připomíná ty lepší zážitky. Nemůžu říct, že tenhle Dakar měl něco zásadně špatnýho. Určitě náš výkon ovlivnila technická porucha, která nás určitě stála lepší umístnění. Byli jsme 200 kilometrů od cíle a hrozilo, že pokud tam nedojedeme, celý závod pro nás skončí. Nakonec jsme i s tou technickou závadou dokázali auto dostat do cíle, i když se ztrátou, ale měli jsme z toho dobrý pocit, že jsme to dokázali. 

Setkal jste se s prezidentem Petrem Pavlem?
Pan prezident tam byl, ale my jsme ten den měli hodně věcí na zařizování před hlavním startem, takže jsem se s ním bohužel nesetkal. Řešili jsme administrativní věci, technický přejímky, byl mimo naše místo. 

Kolikátý Dakar jste absolvoval?
Tohle byl sedmý Dakar.
 
Který považuje za nejtěžší?
Z těch, co já pamatuju, tak to byla Jižní Amerika, kde se jelo přes Bolívii, Argentinu, a to přejíždění jednotlivých států a ty rozdíly v nadmořských výškách byly opravdu těžký. 

Takže nyní je Dakar, pokud se to tak dá říct, lehčí?
V roce 2020 jej pořadatelé přesunuli do Saudské Arábie, bylo vidět, že se učí a hledají ty správné trasy, správný povrch, ale za sebe můžu říct, že letošní Dakar byl organizačně zvládnutý nejlíp, pořadatelé vybrali nejlepší a i ty nejtěžší trasy. 

Co na to ostatní závodníci?
Druhej den, když jsme se s nimi bavili, tak jejich auta vypadala, jak kdyby absolvovala celý Dakar. Opravdu to letos bylo extrémně těžký.

Jak se vlastně na Dakaru naviguje?
Nemá to nic společného s běžnou rallye. Na ní si posádky trasu projdou, napíši si rozpis, iterinář, a podle toho jedou a navigátor pilotovi připomíná tu trasu, aby mohl jet co nejrychleji. 

A u Dakaru?
U cross country rallye jako je Dakar my dopředu nevíme vůbec nic. Od organizátorů se dozvíme informaci, která je úplně shodná s tím, jak kdyby nám řekli, pojedete z Jihlavy do chorvatského Dubrovníku, ale kudy trasa povede, kde končí, to byste se nedozvěděli. Tak to máme my. 

To musí být hodně složité.
Vše se načte až těsně před startem a udává jen důležité směry cesty, azimuty, podle kterých se dá odhadnout cesta, a také upozorní na nebezpečí na trase. Tu trasu posádka společně hledá a třeba na trase, která má 400 kilometrů, musíme projet 200 míst, kde je kontrola. 
Jenom GPS nám virtuálně krátce pípne, když se dostaneme do tohoto bodu. Je tam určitý rádius od 20 do třeba 300 metrů. V dunách je navigace neříkám jednoduchá, ale o něco jednodušší, protože tam se jede na azimut, a my dostaneme informaci, že třeba máme jet za azimutem 80 stupňů dva kilometry a po dvou kilometrech se to stočí doprava na azimut 170 stupňů. 
A pak už je to na posádce, jak si najede tu dunu, zda ji objet, jaký zvolit výjezd. Daleko těžší je to na běžných pistách, kdy to nejsou ani polní cesty, jsou to jenom vyjetý koleje v kamenech, v písčitým povrchu, a právě tomu se říká pista. Když auto z kolejí sjede, automaticky kreslí další pisty a dochází k různému křížení cest a nebezpečí v rámci navigace, protože auta, která z pisty sjela, už ji namalovala jinak. 

Setkali jste se s místními obyvateli?
Určitě máme možnost se s nimi potkat, na přejezdech, na startu, v cíli. Musím říct, že za posledních pět let Saudská Arábie udělala obrovský krok kupředu, co se týče otevření pro turisty i co se týče prezentace Dakaru. Ta obliba u místních fanoušků je obrovská a skokově to narůstá.
A kteří fanoušci vládnou ze zahraničí?
Můj pocit je takovej, že českých fanoušků je tam absolutně nejvíc. Předčí Francouze, Nizozemce, jsou neuvěřitelní a dostanou se i do neuvěřitelných míst a jsme za to vděčni. 

A co na to lidé v místě současného bydliště v Rudíkově?
Pocházím z Kamenice u Jihlavy, pak jsem bydlel dvanáct let v Třebíči a před pěti roky jsem se přestěhoval do Rudíkova. Myslím si, že dost lidí o mé účasti ví, musím říct, že jsem se nepotkal ani se sousedy. Jak už jsem říkal, přiletěli jsme v neděli 19. ledna ráno, a dnes už jsem v práci, takže jsem to ještě nestihl. 

Co příští Dakar?
To je nyní věc otevřená, záleží na mnoha okolnostech, na technice, na financích, na rozpočtu. Musím jen říct, že Dakar 2026 se už začíná plánovat na Dakaru 2025, takže už se konají nějaké diskuze, přípravy a vše okolo toho.

Záleží také při účasti na fyzičce?
To bych lhal, kdybych řekl, že na ní nezáleží. Je to náročný, musíme mít sportovní licenci, absolvovat pravidelnou sportovní prohlídku, kdy nás testují na spoustu věcí, od pohybového aparátu přes srdce a další věci. Nějaká fyzická příprava na to musí být. Pokud chce člověk stanout na pódiu, je to nezbytný.

Diskuze k článku