Tatínek sklízí na zahradě jablka a já už se těším na Vánoce. Kolik dní do nich ještě zbývá? Tak to máme deset v září, říjen má 31 dní, listopad 30 a z prosince ještě musím ukrojit 24 dní. Dohromady 95. Já to snad nevydržím! 
Na Vánoce se moc těším. Snad nejvíc v prostředí kamaráda Fandy Ondráčka. Chodíme spolu ze Stříteže do měšťanky, tedy do školy v Třebíči,  tuším do páté třídy, a těšíme se spolu. Nikdy v životě se už tak na Vánoce těšit nebudu. 
Září máme za sebou a říjen pomalu mizí z kalendáře. A je tu listopad. To napětí, zdali Martin přijede na bílém koni. A opravdu. Jednou takhle 11. listopadu tatínek ryje na předzahrádce, aby dopřál hlíně odpočinek, a z nebe se snášejí na jeho baretku vločky sněhu. Nemohu se vynadívat, i když okamžitě tají. 

Ještě před Vánocemi přichází nejen do naší rodiny Mikuláš. Přinese spoustu dobrot, a já si je dělím na jednotlivé dny, abych každý den mohl smlsnout nějaký pamlsek a vše mi vydrželo až do Vánoc. To už stůl pokryjí další dobroty. 
A je to tady. Vánoční stav nastává. Maminka vytahuje válek a hotoví se vyrábět cukroví. Pomáhám jí tím, že vážím suroviny, které zrovínka v tu chvíli potřebuje. Dvacet deka cukru, deset deka oříšků, patnáct deka másla. Cítím se být velice důležitý. 
Tatínek na cukroví chodí a ochutnává a maminka se zlobí. Ale věřím, že jen na oko, která kuchařka by neměla radost, že někomu blízkému její cukroví chutná. 

A máme tu Štědrý den. Den s velkým a možná ještě větším D. Celý v sobě skrývá napětí s velice krásným rozuzlením. Odpoledne se s tatínkem jdeme projít, aby Ježíšek maminka měl čas nazdobit stromeček a nadělit nám dárky. 

A už tu máme večer. Po modlitbě a večeři tatínek kráčí do vedlejšího pokoje a skrz prosklené dveře vidíme, jak se rozsvěcují jednotlivé voskové svíčky. Dveře se otevírají a moje oči se v první chvíli zaměřují na ozdobený stromek a zase se nemohou vynadívat. V první chvíli tento zážitek překrývá i pohled na balíčky pod stromeček, ale ty samozřejmě ihned přijdou na řadu. 

Z čeho jsem měl jako dítě největší radost? Když jsem se naučil číst, samozřejmě z knížek. Prožívat s pomocí písmenek s někým jeho osudy, to bylo to nejkrásnější. Často se nedívám ani na televizi. 

Ale každý den jednou končí a už to máme Boží hod. Kráčíme celá rodina do kostela na Jejkově v Třebíči. Slavnostní bohoslužba umocňuje slavnostní atmosféru a já se těším, že si prohlédnu obrovský betlém. 
Vpíjím do očí jednotlivé figurky a spřádám v duchu svoje naivní evangelium, kdy pod mou obrazotvorností jednotlivé postavy ožívají. Tyto vánoční střípky mi utkvěly v paměti.  

Sáňkování
Sáňky! Bez nich si zimu nedokáži představit. Dřevěná  konstrukce opatřená kovovými ližinami se stává v dětství naší každodenní zábavou. 
A kde že všude sáňky v mé rodné obci společně s kamarády využíváme k radovánkám? Vlastně každý kopeček, byť sebemenší. 
Šupajdíme si to se sáňkami na kopeček a tam už nezbývá než na ně usednout a frrr! hurá dolů. A pak je vytáhnout nahoru a zase frrrr dolů! Do úplného omrzení. A že při velkých mrazech omrzlí jsme, o tom není pochyb. 

Máme k dispozici i opravdové sjezdovky. Tam už sáňky dostávají pořádný švunk, až se tají dech. Sáňkujeme i mezi stromy v lese a docela se divím, že jsme se všichni, kteří tento svah využívali, dožili dospělosti ve zdraví. 

Občas dostáváme nápad, že ze sáněk vytvoříme letadlo, tedy že  několik sáněk složíme do tohoto tvaru,  a s tím sjedeme příslušný kopec. Obyčejně to končí havárií a upřímným smíchem, jaký dokáže vyloudit jen dítě. 

K zimním radovánkám patří i pocit žízně, a kde ji ukojit, když domov je tak daleko a malému člověku se ze společenství kamarádů nechce. Řeší to nouzovým způsobem, lízáním sněhu. Ještě dnes mám jeho chuť na jazyku. 
A končí to občas žaludečními potížemi, což ovšem od této zábavy alespoň mě nikdy neodradilo. Domů se ze sáňkování vracíme promočení, utahaní, ale šťastní.  
 

Diskuze k článku