Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Z obce na Telčsku o stovce obyvatel vyrazila v červnu trojice bratrů – motorkářů Petr, Radek a Láďa spolu se synem jednoho z nich, dvaadvacetiletým jihlavským hasičem Vojtou Fuňákem. 

Cíl byl daný - přes Německo, Švýcarsko, Francii, Andorru a Španělsko dorazit až ke Gibraltaru, přeplavit se do afrického Maroka a vrátit se zpět přes Itálii a Rakousko. To vše na trojici historických motorek JAWA a jedné „Čézetě“ ze šedesátých let. 

Nešlo přitom zdaleka o první cestu projektu nazvaného Vojta a tři bratři na Jawách. „My jsme motorkářská rodina, jezdíme od mala. Táta má šedivou motorku a vždycky mi říkal, že se svou Šedivkou zajede předním kolem do moře,“ usmívá se Vojta Fuňák. 

Právě tohle předsevzetí měla naplnit už před čtyřmi lety cesta do Chorvatska věnovaná Vojtou tátovi jako vánoční dárek. Covid a zavřené hranice byly ovšem proti, a tak čtveřice motorkářů napoprvé „pouze“ objela republiku. 

„Když jsme zjistili, že to jde, objeli jsme hned další rok rumunský Banát. Další rok už přišly Alpy a naše motorky dojely pod Mont Blanc, střechu Evropy. A pak už přišel nápad dojet na nich na jiný kontinent,“ ohlíží se Vojta.  

Směr Černý kontinent
To už byl ale jiný level. Místo nějakých 2500 km za týden se motorkáři začali chystat na patnáctidenní cestu a víc než 6 tisíc kilometrů.  
„Hrabat se v motorkách baví hlavně tátu, ten se v tom vyzná. Máme to rozdělené, on se mi se strejdama postará o motorku a já naplánuji cestu, seženu ubytování. Oni mi říkají Ouředníček. Oni by se v cizině nedomluvili a já si zase tak maximálně vyměním nějaké lanko,“ směje se Vojta. 
Technické i organizační přípravy ostatně trvaly okolo půl roku.  Motorky doslova odzadu dopředu rozebrat, projít a zase složit, ošetřit lodní lístky, povolení, víza, povinné ručení. 

Balení na cestu proběhlo v duchu hesla „radši karburátor než ponožky“. 
„Hadry jsou to nejmenší, co bereme s sebou. Většinu nákladu tvoří náhradní díly – zapalovací svíčky jsou u veteránů samozřejmost, vezli jsme zapalování, řetězy, spojku, lanka, pláště, lepení, tmel, kdybychom museli půlit motor...,“ vypočítává Vojta.   
Hned druhý den ostatně začala právě u jeho Čézety téct prasklá nádrž, a tak se muselo tmelit. Že by se otáčelo a jelo domů, o tom nebyla řeč: „Když se s námi rodina rozloučí a vyjedeme ze vsi, zastavíme se vždycky na první křižovatce za vsí a táta se zeptá, jestli se ještě nechceme vrátit. A to je poslední šance, pak už se jede.“   

Cesta přitom podle Vojtovy zkušenosti rozhodně není bez nebezpečí: „My na té silnici hlavně překážíme. Vyhýbáme se dálnicím, ale když na ni musíme najet, jedeme podle GPS průměr 66 km za hodinu. A najde se člověk, hlavně třeba v Itálii, který prostě jede, a vy si uhněte. Klidně vás předjede v temném tunelu přes dvě plné čáry. Strejdovi takhle urazil ´padák´ (přední rám motocyklu), ten začal lítat po tunelu, ale ustál to...“   
Roli sehrává také únava. Jede se 12 hodin v kuse, během dne bývá jen čtyři, pět zastávek, aby si člověk natáhl nohy. Najede se 400 až 600 km.  
„Na nějaký trénink předem není čas, protože táta a strejdové přijdou z práce a už se vrtají v motorech. Dva pracují v zemědělství, jeden je strojní mechanik,“ uvažuje Vojta. 

Spát někdy musíte třeba i na asfaltu vedle motorky. To když se 23. června v Barceloně trefíte do Noci ohňů, okolo se pálí ohňostroje do pěti do rána a všechny kempy jsou plné.  

Motorkářům ale někdy přeje na cestě i štěstí. Třeba když se ve španělské Ceutě právě v okamžiku, kdy mají velkou potíž s přespáním, nečekaně potkají s českým policistou na misi, který jim dá na sebe číslo a posléze jim večer nocleh pomůže vyřešit. 

Respekt pro JAWY
Příjemné je, že české JAWY s přívěsnými vozíky budí na cestách respekt a obdiv.
„Jméno JAWA je pořád celosvětově známé. Když někde stojíte, lidi se vás ptají, fotí si motorky. Ve Španělsku jedete po hlavním tahu a oni jsou schopni jet vedle vás krokem, mávají na vás, fotí si vás. Jsme natočeni na nespočtu mobilů,“ oceňuje Vojta Fuňák.  

Zážitkem navíc bylo pro motorkáře překvapivé uvítání doma v Dolní Vilímči, kam s oslavou přišlo výpravě naproti na padesát přátel.  
„Jde o to, že vás tam doveze takhle stará motorka. A jak jedeme pomalu, kocháme se cestou. Když pak přijedeme domů, všichni tvrdí, že už znovu nikam nejedou,“ uvažuje Vojta nad motivacemi ke spanilým motorkářským výjezdům. 

Tenhle pocit prý ale vydrží jen chvíli. Tepla si už motorkáři užili nad hlavu, a tak se nyní jejich pohled stáčí k severu, ke Skandinávii.
Vše je prý zatím otevřené, ale když už by se jelo nahoru, proč na starých mašinách nedojet až za polární kruh? A taky se dá po Africe jet tentokrát do Asie, třeba projet Turecko přes Istanbul. 
 

Diskuze k článku