KAPLIČKA sv. Anny v Řídelově byla postavena v roce 2021. Na její výstavbu tehdy do obecní sbírky přispělo 62 dárců z celé České republiky i zahraničí. Vybráno bylo více než 200 tisíc korun. Kapličce požehnal P. Jan Kotas, nyní zde mši svatou celebroval Zbigniew Czendlik. V rámci bohoslužby zde vystoupil i pěvecký soubor Těsto (na snímku). Foto: Petr Klukan Více foto ve fotogalerii na www.jihlavske.listy.cz.
Počet lidí v obci Řídelov v sobotu 27. července stoupl dvakrát, možná i třikrát. Ke stovce obyvatel se přidali lidé z širokého okolí. Důvodem byla 4. Anenská pouť, která se zde konala u kapličky sv. Anny. Ta byla vysvěcena v červenci 2021.
Již tehdy na slavnost přijeli významní hosté včetně bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, v následných pouťových letech pak například disidentka komunistického režimu Dana Němcová. Přítomnost předsedy Senátu Miloše Vystrčila, který bydlí „za rohem“ v Telči, je pak takřka samozřejmostí.
Letos spoustu lidí přilákal kněz Zbigniew Czendlik, který před kapličkou celebroval mši svatou.
„Chtěli jsme ho vidět a slyšet naživo, vídáme ho v televizi,“ říká paní Mařenka, která přijela s manželem Vaškem až z Měřínska. „Manžel se o pouti a Czendlikovi dočetl v Jihlavských listech a povídá: ´Hele, máme na sobotu program´.“
Kněze ke kapličce přivedla moderátorka akce Ivana Chmel Denčevová, řídelovská občanka a redaktorka Českého rozhlasu. Kněz zaujal svým neokázalým příchodem s papírovou taškou se znakem Lidlu. Hned pozdravil přítomné lidi a začal se jich ptát a předsedovi Senátu spontánně v žertu nabídl: „Nechcete něco z Lidlu?“ a pozvedl papírovou tašku, čímž poprvé rozesmál přítomné. I tím, když v nadsázce pronesl, že nevzít si dovolenou je hřích . Osvobozující smích pak zazněl i během jeho kázání.
Slunečné počasí mši svaté pod širým nebem přálo, až se bylo potřeba schovat do stínu mohutné lípy.
Při samotné mši svaté zazněly v podání Gabriely Míčové verše Ivana Martina Jirouse a zpěv pěveckého souboru Těsto. Mnozí lidé však přišli právě na kněze Czendlika.
Ten si toho musel být vědom, a tak kázání začal větou: „Já si myslím, že máte velká očekávání…, ale když slyším ty slepice,“ reagoval na vesnický kolorit, „…já také pocházím trošku z té vesnice. Vyrůstal jsem v zemědělské rodině. Moji rodiče měli práci na prvním místě, na druhém místě byla práce a na třetím práce. Pečovat o dobytek bylo něco samozřejmého, takže já si s dobytkem docela rozumím,“ vyvolal svými slovy veselí.
A přidal historku, kterak na jedné oslavě narozenin v úzkém rodinném kruhu se jej malý chlapec velmi vážně zeptal: A vy, pane farmáři, co děláte?
Pak již vážněji zazněla slova o tom, že je velmi dobré, když se k některým věcem vracíme, obnovujeme je a jak je důležité někam patřit.
„Teď v době prázdnin, když různě cestujeme po světě, si obzvlášť uvědomujeme, když jsme někdy zvlášť daleko od domova, jak je pro nás domov, dům, rodina, přátelé - takové to sociální zakotvení – důležité a jak je smutné, když někdo ten domov nemá, když někdo o domov přijde, když je bezdomovec.
Tak jako po fyzické stránce někam patříme, tak i po duchovní stránce by měl člověk, naše duše někam patřit. Křesťanství je naším domovem… je smutné, když je někdo duchovním bezdomovcem.“
Jak ale kněz dodal, není to o tom, zda je někdo pokřtěný, nebo ne, ale o tom, že se identifikujeme s odkazem našich rodičů, prarodičů, předků. A je smutné, když někdo na to zapomene, nebo když se někdo toto snaží z veřejného života odstranit.
„Přál bych si, aby vás život bavil, protože obecná představa je, že by věřící měl vypadat vážně a nejlépe smrtelně vážně.“ Slova kněze opět vyvolala smích.
Vzpomenul i na svou maminku, která se v kostele modlila, a on jí řekl: „Mami, co se s tebou v tom kostele děje, ty vypadáš, jako by tě sundali z kříže. Ono něco takového skutečně je,“ rozesmál opět přítomné a pak pokračoval, „ti lidi, když jdou do kostela, vypadají celkem normálně, pak překročí práh kostela a jsou to úplně jiní lidi a já jsem přemýšlel, čím to asi bude. Myslím, že je to tím, že se spousta lidí soustřeďuje na to, aby neudělali hřích.
Lidé všude vidí hřích…, všechno je špatně, všude je černo, a to jsou ti, kteří sebe nevidí a velmi často takový lidi zakopnou, upadnou a to zlo je dostane. Já si myslím, že je důležité ten svůj život nasměrovat k tomu pozitivnímu dobrému a za tím běžet. Pána Boha nebudou zajímat naše hříchy, pokud jsme byli schopni říci: ´Omlouvám se, Sorry, Nechtěl jsem, Odpusť´, ale to, co ho bude zajímat, je to, co jsme udělali krásného, dobrého, co jsme udělali pozitivního, a na to bychom se měli soustředit. On chce, abychom radost ze života prožívali naplno,“ pronesl kněz.
Když prý přemýšlel nad smyslem života, uvědomil si, že je neustále v běhu, „protože pořád prolétávám touto zemí a mám pocit, že se pořád za něčím honím. Bojím se, až jednou budu ten svůj život bilancovat, tak to, co mi z toho života zbyde, bude pohled na cestu, po které jsem běžel, a já si myslím, že to není úplně nejlepší způsob, jak ten svůj život prožívat“.
Potom zmínil známého automobilového závodníka Karla Lopraise, který ho nabádal, aby se zastavil a rozhlédl se. „A já jsem mu říkal: ´Kdybych se zastavil, tak bych se už nerozběhl.´ Takže jsem přemýšlel, jak nejlépe život prožívat, a víte, co mě k tomu navedlo? StarDance.“ Jeho slova opět vzbudila smích.
V té televizní taneční soutěži fandil farářce Církve československé husitské Martině Viktorii Kopecké, která zde tančila. A zmínil, že dokonce dostal pozvánku do StarDance, ale nevyužil ji. Prý to i konzultoval v neděli při kázání se svými farníky, čímž opět všechny rozesmál.
„Hlasovali jsme, bylo to tak 50 na 50 (smích)… koukněte na na tu latinu, ty holky na sobě skoro nic nemají a říkám si, já nevím, co by to se mnou farářem udělalo…“
Po čase se ale setkal s porotkyní Tatianou Drexler a vzpomínali na hodnocení. K tanci jí tehdy řekla: Martino, to utrpení, to vám jde, ale vaší radosti bohužel nevěřím.
„A já si říkám,“ pronesl kněz, „to je přesně, o čem jsem mluvil, že jsme smrtelně vážní. Dokážeme plakat, naříkat, brečet, to nám jde, ale jestli jde o projevování radosti, tak je velmi často takové umělé a tomu bohužel nikdo nechce věřit.
Ale směřuji k tomu smyslu života, protože si myslím, že nejlépe je život prožívat jako tanec. Tanec je takovým kompromisem mezi tím během a stáním na místě, protože můžu se s partnerem točit na jednom místě, můžu využít celý parket, rozběhnout se a tančit rychle.
Takže bych vám přál, abyste prožívali život jako tanec, abyste tančili životem. Proměňujte život v tanec.“
Kdyby svá slova nepronesl v kázání při mši svaté, jistě by se ozval bouřlivý potlesk.
„Musím říct, že nás velice příjemně překvapil, i když jsme tušili, že bude výbornej, tak přesto teda klobouk dolů,“ zhodnotili kázání paní Mařenka s manželem Vaškem, kteří zároveň vyzdvihli celou organizaci.
Čtvrtá Anenská pouť večer pokračovala taneční zábavou. Po pouti se malá obec pod Javořicí opět dostala na svůj počet přibližně stovky obyvatel.
Diskuze k článku