STANISLAV ŠLEJTR a erdelteriér Forever Dixie Finta-Star při vyhlašování vítězů na švýcarském mistrovství světa teriérů. Foto: archiv St. Šlejtra
Stanislav Šlejtr a pes Forever Dixie Finta-Star se před několika dny vrátili z významné kynologické soutěže ve Švýcarsku jako mistři světa.
Stando, řekněte prosím, co to bylo za akci?
Bylo to druhé mistrovství světa teriérů. Konalo se ve švýcarském Oeschgenu, zúčastnili se Švýcaři, Francouzi, Rakušani. Česko reprezentovali čtyři psi.
Vy a váš pes Dixie jste podali skvělý výkon a kategorii IFH-2 jste vyhráli. Co si máme představit pod tou zkratkou a jak váš závod probíhal?
Je to jedna z vrcholových zkoušek stopařských. Cizí stopa je dlouhá 1800 kroků, je sedmkrát zalomená, dvakrát křížená dalšími stopami, je stará nejméně tři hodiny. Na stopě leží sedm předmětů, ty musí pes označit zalehnutím. Když je zalehne, musí je mít mezi předními tlapami. Časový limit na vypracování je 45 minut.
My jsme byli překvapeni, že tvar naší stopy neodpovídal mezinárodnímu zkušebnímu řádu, a taky jsme nečekali, že povede osídleným územím mezi domy. Končila dva metry od vrat jednoho domu, tam ležel poslední předmět. Doma vesměs soutěžíme ve volném terénu. Ale zase jsme měli štěstí při losování pořadí: Vytáhli jsme si dvojku, což znamenalo, že půjdeme hned ráno, za chladu. Ve Švýcarsku panovala v ty dny vedra, a to psi nemají vůbec rádi. Ti, co šli po poledni, to měli o dost horší.
Na Dixu jsem byl pyšný, vypracoval třeba dokonale obávaný oblouk. Když jsme končili, tak lidi, co šli s námi, nám tleskali. No a největší radost jsem měl, že jsme porazili předešlého mistra světa, a to o dost, o 15 bodů. My jsme dostali ze sta možných bodů 88. Ztratili jsme třeba bod za to, že Dixa na jeden předmět položil packu. Ale bylo mi líto kolegyně Češky, její fenka sešla ze stopy hned na prvním úseku.
Představíte nám svého parťáka Dixieho?
Dneska už je to pan pes, je mu deset let. Je to přítel, je to rodinný pes, toho psa musí mít celá rodina.
Dixie má splněné skoro všechny zkoušky podle obou zkušebních řádů, které se u nás používají, má i ty netěžší zkoušky IGP3, ZVV3, IFH2… Má i vytrvalostní zkoušku, při které pes musí uběhnout dvacet kilometrů u kola. Má hodně zkoušek a teď už je na něj spolehnutí. Je ale v letech a síly trochu ubývají. V poslední době se proto věnujeme spíš stopám než obraně.
Byl Dixie nervózní?
Nervózní jsem byl já. Dixa měl problém se změnou prostředí a s extrémním vedrem, první den ve Švýcarsku vůbec nežral. Ale měli jsme krásný hotel, psi tam měli pohodlné pelíšky, tak si tam odpočal.
Co jste museli udělat, abyste zvítězili na tak prestižní akci, jako je mistrovství světa?
Abych pravdu řekl, my jsme moc natrénováno neměli. Já i když jsem důchodce, tak pořád chodím do práce. Tam dojíždím skoro padesát kilometrů, takže domů přijedu o půl čtvrté, a než se vymotám na nějakou stopu, tak to chvíli trvá. No a na stopu jdeme tři hodiny po jejím položení, a to je v zimě dávno tma. Takže jsem začal víc trénovat, až když se změnil čas.
Stopa na IFH-2 je ale cizí, ne?
Já trénuju vesměs na vlastní stopě, staří kynologové říkají, že když je vlastní stopa starší než hodinu, tak je stejná jako cizí. A kromě toho je složité říct někomu, aby přijel ve čtyři hodiny a aby tam pak tři hodiny čekal a mohl mi říct, jestli to jdu dobře. A křížení s cizí stopou si zajišťuji tak, že jdu přes nějakou cestu, po které občas někdo přejde.
Jaká byla ve Švýcarsku atmosféra, jací byli soupeři?
Atmosféra byla vynikající, k nám se Švýcaři chovali velice přátelsky, kamarádsky a všichni dohromady jsme byli skvělá parta, takže jsme byli nadšení. Nikdo nikomu nezáviděl, všichni fandili všem, tleskali za výkony, atmosféra nádherná. Měli jsme skvělý večírek, kde nám hráli na veliké pastýřské rohy. Nás tam nakonec dotlačili k tomu, abychom mistrovství příští rok uspořádali my v Česku, a už tam oficiálně vyhlásili, že se příští rok těší do Česka. Tak nás čeká dost práce. A nebude to levná záležitost.
Vraťme se aspoň krátce na začátek vaší kynologické kariéry. Který pes byl váš první?
Hned první byl erdel, bylo mi deset let a dostal jsem ho od strejdy. Ten pes mě absolutně neposlouchal, když jsme šli ven, hned utekl a přišel za dvě hodiny. S tím druhým už jsem začal chodit do Svazarmu, svazu pro spolupráci s armádou, kde se organizovali kromě radioamatérů, zájmových letců i kynologové, a začal jsem skládat i zkoušky. Tenhle šampión je můj pátý erdelteriér. A já vždycky říkám, že kdyby bylo mistrovství světa ve žraní buchet, tak že by porazil úplně všechny psy.
A budoucnost? Když jste udělali i ty nejtěžší zkoušky, máte s Dixiem ještě co trénovat?
No já to vítězství beru tak, že je to v našich letech velký úspěch, mně je pětasedmdesát a Dixiemu je deset. No a dál? Předně jsme slíbili účast na tom příštím MS, když ho budeme v Česku pořádat. O Dixu už je po našem vítězství zájem mezi majiteli fen, aby s ním mohly mít štěňata. A já bych si rád splnil požadavky na výcvikáře 1. třídy.
Učení dalších generací psů a jejich psovodů se v klubu věnujete velmi intenzivně, takže vás to asi baví.
Určitě, hlavně mě baví, když vidím nějaký pokrok. Mám radost, když vidím, že nějaký psovod se svému psovi opravdu věnuje.
Diskuze k článku