Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Své nedávné kulatiny oslaví zpěvák, kytarista a skladatel brněnské folkové a trampské skupiny Kamelot Roman Horký také koncertem, který se koná 19. března v DKO Jihlava. V rozhovoru pro JL se ohlédl za svými hudebními začátky i atmosférou dnešní společnosti. 

Před pár dny jste oslavil šedesátiny. Co byly první impulzy, které vás přivedly ke kytaře a k muzice, a jaká je vaše motivace dnes? 
Když mi bylo 13 let, vzal jsem do ruky poprvé kytaru a bylo to, jako když dáte dítěti nepopsaný list. A s tím byly samozřejmě spojené první trampské písně, které jsem slýchal již jako malé dítě a které jsem se také okamžitě naučil. Dnes je to ovšem po těch 47 letech, co hraji, jiné v tom, že jsem se již všechny pěkné staré trampské písně naučil, a tak mi nezbývá nic jiného, než si další písně skládat sám. To je má dnešní motivace. 

Kamelot hraje od roku 1982. Od té doby se zcela zásadně změnily technologie, propojení světa, hudební prostředí, obecný či generační vkus publika... Daly by se z vašeho pohledu pojmenovat největší změny, možnosti, klady a zápory hudebního světa před čtyřiceti lety a dnes? 
Řekl bych, že základ všeho je (a to bude jistě platit pořád) vždy krásná píseň psaná od srdce, a na to nebude mít umělá inteligence žádný vliv. Myslím si, že lidé citliví a vnímaví tohle dokážou velmi rychle rozpoznat. Klady dnešní doby vnímám v tom, že díky novým technologiím můžu svým příznivcům a milovníkům kytary třeba do druhého dne zahrát to, co jsem předešlý den napsal a složil. Zápor vidím v tom, že díky dnešním nahrávacím mašinkám a přístrojům se může i absolutní neuměl prezentovat jako hvězda.  

Jste autorem stovek písní. Vyzývá vás současná složitá doba jako textaře spíše k reflektování současných společenských témat, anebo vidíte směr spíše v tradičních „folkových“ tématech, vztazích, přírodě…?  
Vždy jsem psal o tom, co žiju - o přírodě, lásce, rodině, kamarádech. Nemohu se tedy vyhýbat ani aktuálním sociálním a společenským tématům. Ovšem, když třeba napíšu skladbu, která určité části společnosti „nehoví“, stávám se terčem urážek a dehonestujících posměšků. Jsem ale již ve svém věku nad věcí. Mrzí mne však, že je naše společnost stále tak moc rozdělená, a tak se snažím psát písně o tom, co máme všichni společné.

Máte k šedesátinám nějaké zásadní přání?
„...snad bude lepší svět dřív, než za sto let...,“ jak zpívám ve své nejnovější písni „60. míle“. A k tomu bych si přál jednu hezkou jazzovou kytaru. Pevně věřím, že obojí není nemožné. 
 

Diskuze k článku