PRO VERONIKU Bartošovou se stalo focení živočichů a především ptáků životním koníčkem. Za snímkem je ochotná cestovat přes půl republiky. Nádherný snímek veverky je až z Mladé Boleslavi. Foto: Petr Klukan
Fotografuje živočichy, ale především ptactvo, její snímky zvířat jsou mnohdy až půvabné. Pro dvaatřicetiletou Veroniku Bartošovou z Jihlavy je fotografování obrovským koníčkem.
Vystudovala střední školu se zaměřením na péči o životní prostředí, a ačkoliv se pracovně věnuje něčemu jinému, láska k přírodě jí zůstala.
Proč vlastně fotí? Protože už od mala byla její nejoblíbenější učebnicí encyklopedie a ve škole přírodopis. A pak skutečnost, že „člověk nikdy neví, co při focení přijde“.
S fotografováním začala na střední škole, kdy se musela zúčastnit školní fotosoutěže. „Díky této ´povinnosti´ vznikl můj velký koníček,“ popisuje, jak se k focení dostala.
První, čemu se věnovala, bylo fotografování květin a hmyzu. Důvod? „Květiny neutečou a hmyz se dá snadno pozorovat,“ směje se. Pak při svých cestách narazila na ledňáčka. „A vznikl problém, jak ho vyfotit. Má fototechnika byla na focení krátká, proto jsem si pořídila techniku novou,“ vypráví. Malý koníček přešel v obrovskou zálibu fotografování živočichů, především ptactva.
Ledňáček je jejím nejoblíbenějším ptákem. Také ona ho nazývá létajícím drahokamem. „Dále mám v oblibě dudka chocholatého, vlhu pestrou, orla mořského, ale třeba i sýkoru parukářku.“
Volali na ni strážníka
Při fotografování musí využívat různé maskování, aby splynula s přírodou. „Střídám různé typy maskování, jako např. oblek zvaný hejkal, fotostan, maskovací sítě a přehozy v maskáčovém provedení.“
Jak ale jedním dechem dodává, nejdůležitější je trpělivost a štěstí. „Mnohdy na svých lokalitách strávím x hodin s nejistým výsledkem. O to větší radost pak je, když se nějaký záběr povede.“
Během svých toulek a fotografování zažila spoustu vtipných zážitků.
„Jednou na mě všímavý obyvatel jednoho sídliště zavolal strážníka městské policie v domnění, že ta ležící osoba na sídlišti je buď zraněná, nebo se jedná o člověka bez domova. Při kontrole městským strážníkem jsme si všechno vysvětlili a oba se hodně nasmáli.“ Další zážitek se odehrál na Lesnově, kde klečela u tůňky v maskovacím obleku (hejkalovi). Zdálky ji uviděla paní s pejskem. „Prošli kousek ode mě. Při cestě zpět jsme se potkali a paní překvapeně povídá: ´Jéé, to jste byla vy? Já myslela, že tam k tůňce připlaval pařez.´“
Lidi zaujme nejen fotoaparátem, ale právě i maskováním. „Mnohdy jsem větší atrakce než například labutě na sídlišti Dolina,“ rozesměje se.
Vidět ji při fotografickém koníčku ji můžeme nejčastěji v Jihlavě a jejím nejbližším okolí a pak v Lukách nad Jihlavou, kde má chaloupku.
V loňském roce měla svou první výstavu na téma: Příroda Luk a okolí.
Pravidelně se účastní fotosoutěže v muzeu v Jihlavě. „Fotky do soutěží moc neposílám, ale letos bych se na ně chtěla zaměřit a zkusit štěstí.“
Její snímky jsou však k vidění na Facebooku, kde už má fanouškovskou základnu. Připravuje také webové stránky, kde chce prezentovat své snímky i poskytovat informace o přírodě.
Každý rok pak vytváří stolní či nástěnný kalendář, který si mohou zájemci u ní zakoupit.
Její doménou je ptactvo
Jak vypráví, fotografování divoké přírody tzv. Widlife focení patří k nejobtížnějším fotografickým disciplínám. Je potřeba zdatný fotoaparát, světelný teleobjektiv, maskovací pomůcky…
Pro nadšence, kteří potřebují znát technické vybavení, pak přidává informace, čím fotí: bezzrcadlovkami Canon.
„Ptactvo fotím sestavou Canon EOS R7 s objektivem Sigma 150-600 mm f/5-6.3 DG OS HSM Contemporary, ostatní věci fotoaparátem Canon EOS R10 s objektivy Canon RF 16 mm f/2,8 STM, Canon RF 50 mm f/1,8 STM a Canon RF 100 mm f/2.8 L IS USM Macro. Časem bych si ráda pořídila novější a delší teleobjektiv na ptactvo.“
Co by poradila zájemcům o fotografování zvířat a ptáků? „Jednoznačně trpělivost. Nastudovat si jejich chování a přemýšlet jako oni.“
Její doménou je ale ptactvo. Ráda by postupně nafotila všechny druhy, které u nás žijí. Kvůli vlze pestré jezdí na jižní Moravu. Obrovskou radost má ze snímku vzácného dudka chocholatého, kterého se jí podařilo nafotit na pomezí Vysočiny. „Když jsem ho uviděla, přestala jsem i dýchat…“
A chtěla by vidět mandelíka hajního, který u nás kdysi hnízdil, ale dnes prakticky vymizel. Potom výra velkého, kulíška nejmenšího…
Díky svému koníčku spolupracuje i s místními ornitology, „kterým pomáhám dohledávat hnízda nebo případně hlásit zajímavá pozorování na Jihlavsku“.
Zvířata v zoo ji nelákají
Fotí i zvířata, ale kratší dobu než ptactvo. I o nich musí znát řadu věcí. Třeba, že když „krmíte“ kvůli focení veverky, tak jim nedávejte oříšky, ale semena slunečnice. Proč? Protože oříšky si odnášejí, ale slunečnici loupou na místě. Jeden nádherný snímek přinesla na ukázku i do redakce. Veverka byla vyfocena v parku v Mladé Boleslavi ve čtyři hodiny ráno.
Fotografování zvířat je také o velké dřině a odříkávání. Třeba kvůli bernešce bělolící jela dvě a půl hodiny na rybníky do Českých Budějovic, dvě hodiny zůstala tam a pak zase zpátky. Bernešky nezastihla, ale „ulovila“ aspoň kalouse.
„Vstávání ve čtyři hodiny ráno je někdy hodně otravné a člověku se nechce, ale mě focení nabíjí energií. A když vás lidé poznávají na ulici nebo vám píšou, jak jsem jim fotkami udělala radost, tak je to pro mě hnacím motorem.“
Focení v přírodě není jen o trpělivosti, znalostech a štěstí, ale i o fyzičce. Když s plnou výbavou hledáte vhodné stanoviště, ujdete mnoho kilometrů.
Fotografovat zvířata v zoo, jak to dělá řada fotografů, Veroniku Bartošovou neláká. Jak říká, fotit v přírodě – to je adrenalin, někdy zakončený odměnou, když se podaří „ulovit“ krásný záběr.
Diskuze k článku