Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Širokost březových ruských lesů a úzkost z vlnobití života opanovaly divadelní prostor. V jeho rohu se na divanu pod zaprášenou duchnou rozvaluje ve svém pyžámku zbytečný, z nástrah života vystrašený mladý povaleč. Na Malé scéně HDJ se hraje Oblomov. 
Uvedením téhle ruské klasiky pokračuje jihlavské profesionální divadlo ve své řadě, v níž se obrací zejména na mladé publikum aktuálními uchopeními klasických autorů a jejich předloh. Hráli se už Němcová či Goethe, nyní došlo na Ivana Alexandroviče Gončarova (1812-1891) a jeho románový obraz jednoho z nadčasových typů ruské literatury 19. století. 

Obraz je to krušný
Gončarovův antihrdina vlastní ves a statek Oblomovku a v nich 300 duší. Má všechny předpoklady uspět v životě. Jeho letargie ho ale i přes krátký beznadějný pokus o vzmach strhne zpět do „bezpečí“ jeho divanu.
A tak se na jihlavské Malé scéně reálně, ale i ve vtipně metaforickém významu zvedají oblaka prachu z duchny outsidera Ilji Iljiče a z nich se vynořuje příběh totální životní apatie a lenosti. Hrdina sebelítostivě lamentuje nad složitostmi života a nachází tisíc argumentů, proč musí být jeho cesta právě taková, jakou zvolil.  

Je to obraz krušný, ale divadelně zábavný. Jihlavská adaptace dává už tak nadčasovému příběhu ještě současnější ráz. Ač divák zůstává díky zachování papach, kožichů i mnoha textových symbolů, obratů a detailů ponořen do ruských reálií, další atributy vše posouvají k univerzálnu a spíše do našich časů.  

To platí zejména o nápadu postavit aktivní (až dekadentní) část zobrazované společnosti na popartové vizualitě nafukovacích „ptákovin“, balónků, světélkujících blikajících oblečků a na barevnosti přesahující až kamsi do kýče.  
Nejde přitom jen o lacině „jinou“ a bezdůvodně provokující vizualitu. Na chvíli zaktivizovaný hrdina se tu převleče do blikajícího „diskooblečku“ a nevěsta vede dialog při běhání na běžeckém trenažéru, ale vše má svůj významový smysl.   
Snad by se dalo říci, že vytvořený kontrast s umolousaným světem Oblomova divanu a jídlem pokecaného zmuchlaného pyžama je tak ostrý, až je prvoplánový. Ale funguje, neboť se tu s ním pracuje cíleně a vědomě, podobně jako se syrovostí obnažených břichů.  

Hloubka prostoru
Vizualitu inscenace navíc tvůrci podtrhli maximálním otevřením celého prostoru. Povýšili ji tak (a to i časovým formátem) na představení, které by nepochybně uneslo velkou scénu.
Režisér využívá v hloubce hracího prostoru několik plánů současně. Jejich postupné otevírání navíc přináší divákovi překvapení a vizuální občerstvení. Velmi dobře k tomu slouží to nejprostší řešení – horizontálně pojízdné opony oddělující roviny jednotlivých světů a jako bonus nabízející prostor pro hereckou akci. 

Celé pojetí scény s širokoúhlou dominantou nekonečných ruských březových hájů patří v inscenaci k silným momentům. Umožňuje vše zaplnit děním, vykreslovat kompletní obraz, atmosféru nebo kontext situací. Zatímco tři metry od diváka vede přítel Štolc dialog s Oblomovem a snaží se v něm probudit život, v zadním plánu se pulírují stěny, odehrává se denní život. 

Nemluvě o zapojení dalšího rozměru, který Malá scéna specificky nabízí. Z rampy efektně zasypává divadelní společenství odumřelé listí jako další obrazově atraktivní a silný symbol. Klidně by mohlo padat i přímo do diváků a propojit je ještě více s podstatou a postavami příběhu. Tím spíš, když reálné propojení jinak režisér opakovaně používá a publikum zábavně vtahuje do hry. 

To když nechává zejména (ale nejen) postavu Zachara vystupovat z role a v podobě decentních „zcizováků“ přímo oslovovat diváky uštěpačně ubrblanými stížnostmi na nespravedlivě krušný život sluhy (i na nespravedlivě krušný život herce).  

Herecká inscenace
Co do uchopení postav zanechává zejména trojice herců v divákovi hlubokou stopu. 
Řeč už byla o sluhovi Zacharovi. Ondřej Šípek ho zkušeně vykresluje jako figuru tragikomickou, jako šourajícího se pozorovatele schopného analyzovat situaci a odhadnout směřování dění. Jako sluhu už trochu vyhořelého, ale vlastně letargického jen z donucení a ve skutečnosti toužícího po příkazech. Jako postavu komickou a vyvolávající smích hlediště, ale s velkou dávkou trpkosti a nostalgie po lepších starých časech. 

Právě interakce sluhy Zachara a jeho pána Oblomova jsou silnými hereckými momenty představení. Pro pohostinské ztvárnění titulní role oslovilo HDJ herce souboru F. X. Šaldy v Liberci Ondřeje Kolína (podle slov dramaturga J. Čermáka z tiskové zprávy k inscenaci se tak doslova splnil mnohaletý sen uměleckého vedení o vzájemné spolupráci).

Inscenace typu jihlavského Oblomova s pojetím titulní postavy nutně stojí a padá. Kolín zpod brýlí vykresluje Oblomova uvěřitelně, jako stále ještě mladého týpka, který se narodil do prostředí, v němž neexistovalo „ne“. Nikoli hloupý, ale rozmazlený a pasivní chlápek, jehož krédo zní „život počká“.   

Třetí komentář patří Lucii Sobotkové, obsazené do rozměrem drobnějších rolí Agafji a Matky. Divák si v první polovině představení uznale, a vlastně trochu překvapeně říká, jak tahle herečka velkého formátu s pokorou a tiše slouží příběhu a stavbě jeho atmosféry. 
Její obsazení pak zaklapne v samotném závěru, když Lucie Sobotková na minimální ploše jediného krátkého monologu vykreslí celou životní filozofii i bolest „obyčejné ženské“. Nejpravdivější a nejsilnější moment večera.

Vizuální pojetí Oblomova nemusí každému sedět, a asi ne každého nadchne. To platí také o písňové složce inscenace a snad až zbytečně velkorysém prostoru, který je jí věnován. Také pojetí s přestávkou je pro Malou scénu docela hodně nepraktická záležitost. Po přestávce už možná chvílemi naskakuje i lehký dojem rozvleklosti, jakéhosi „dohrávání“. 

Nicméně má Oblomov Josefa Doležala nepochybně nejenom ambici, ale i potenciál uspět podobně, jako režisérova předchozí jihlavská adaptace Goethova Utrpení mladého Werthera. Tradice silných inscenací na Malé scéně HDJ tedy pokračuje. 
A pokud je primárním cílem nové inscenace oslovit mladou generaci, probudit v ní přirozenou a nebolestivou cestou zájem o další titul z „povinné četby“ a pozvat ji do divadla, pak má HDJ pro tento účel v ruce další silný trumf.  

Diskuze k článku