Fotbal je celoživotní zálibou Karla Ošmery z Třebíče. Není divu, že často jezdí za českou reprezentací na utkání i do vzdálených zemí. Proto se i s kamarády vydal do Albánie.

„Tak jsme se jednou projeli, abychom to projeli,“ hodnotí výlet Ošmera. Tím prvním myslí výlet autem, tím druhým výsledek fotbalového zápasu. 
„Naše cestování autem z půjčovny vzalo za své málem hned na počátku cesty v této pro nás doposud nepoznané zemi, kdy se nám strhal klínový řemen a my museli v noci shánět autoservis i náhradní ubytování,“ vzpomíná.

Tehdy osádka poznala, kterak zhruba šestice místních mužů ovládá v malém městečku naprosto vše. Samozřejmě za patřičnou finanční provizi. „Jak by popsal Karel May ve své knize Zemí Škipetarů za pořádný bakšiš,“ konstatuje Ošmera. 

Netají, že bez pomoci této pro ně zcela neznámé šestice by se neobešli. V rámci nastalé peripetie tak došlo k určitému časovému zdržení, v občerstvovacím podniku s názvem Kafékadič si kamarádi dali ráno myšlenky a síly dohromady a pokračovali v naplánované trase. 

„Především za pomoci internetového překladače, který sice například klínový řemen přeložil jako pás cudnosti, což se slečně v autoservisu pranic nelíbilo, se jelo dál,“ pokračuje Ošmera. 

Pouze hotovost
Zdůrazňuje, že všude se tam platí pouze v hotovosti, v hospodách se kouří, je tam poměrně levno, ale hlavně je to země neomezených možností, především co se týká neodklizených odpadků, což jemu osobně v kontrastu s krásnou krajinou doslova rvalo srdce. 

Na každém rohu hráli starousedlíci domino, prodávali úplně vše – od zeleniny a ovoce, přes suvenýry až po slepice přivázané za nohy řetězem. 
Ovocné stromy překypovaly nádhernými mandarinkami a granátovými jablky. Vše na pozadí bouraných či rozestavěných domů, na jejichž střechách zely velké sudy k ohřevu vody sluncem. 

„V restauracích jsme se seznamovali s významem slovních spojení jako prej, blejeme, voli, kastráci, novou knigu, což bude mít určitě jiný význam, než se nabízí na první pohled v naší mateřštině,“ naznačuje Ošmera.  

V těchto pohošťovnách jim bylo nabízeno dětské víno, což záhy pochopili, jelikož se jednalo o mok bez alkoholu, totéž u piva. U toho hrály všemožné místní hudební předělávky světových hitů. 

Před samotným zápasem zhlédli v televizi profil Jana Kuchty, kterak se na své farmě prochází mezi slepicemi, ovcemi, krávami a jinými zvířecími druhy. 

Poslat domů
„Asi si vybrali právě tohoto fotbalistu z důvodu, aby to vše zapadalo do místního koloritu. Pak už nás kordon policajtů odvedl na stadion, i když to vypadalo, že nás místní strážci zákona vedou rovnou k nejbližšímu vlaku a chtějí nás ihned poslat domů,“ poukazuje Ošmera. 

Po pořádných kontrolách a upozorněních, ať si raději fanoušci sundají v tomto mírumilovném státě české dresy, se konečně dostali na stadion s nejhorší akustikou, jakou za ta léta cestování zažili. 

„K tomu nás doprovázel pískot dvaceti tisíc albánských fanoušků, kteří pískali při naší státní hymně. Že si u toho nesundali jejich typické národní bílé čepičky z hlavy, ani není třeba dodávat,“ uzavírá své vyprávění Karel Ošmera s dodatkem: „K výkonu našich fotbalistů se raději vyjadřovat nebudu, ale trenér, který už dva roky nemá mužstvu co dát, by měl opravdu férově rezignovat na svou funkci.“ 

A pokračuje svými dojmy z minulých výprav za fotbalem. V roce 1990 se v tehdejší Československé republice konaly první svobodné volby a v Itálii mistrovství ve fotbale. Hranice se otevřely, takže fanouškům nic nebránilo v cestě do Florencie na zápas s USA. 

„Naprosto bez zkušeností jsme si vzali politickou mapu, jiná po ruce nebyla, namalovali si nejkratší možnou trasu a vyjeli starou Cortinou, kterou nám italští celníci přejmenovali na Ford Muzeum,“ začíná vyprávění Ošmera. 

Nejkratší cesta se neukázala jako nejideálnější, o čemž osádku přesvědčilo neustálé šplhání po hřebenech Alp a následná spotřeba benzinu. 

Úplatky nebrali
Pro celníky měli jako úplatek připravené české broušené sklo, ale nebylo zapotřebí. Vstupenky si koupili v místní trafice, prodávaly se společně s cigaretami a časopisy. 

„Jaká to změna oproti dnešku. Západ nás po tak dlouhé železné oponě ohromil, takže jsme zcela vážně uvažovali o emigraci, pokud by volby nedopadly dobře,“ říká Ošmera. 

Ale v duchu si fanoušci říkali, když se ve fotbalové sestavě objevili vrátivší se emigranti Kubík s Knoflíčkem, tak snad to vše dobře dopadne. A dopadlo. Ráno si koupili noviny s výsledky voleb. Italsky sice neuměli, ale obrovská fotka Václava Havla přes celou titulní stranu hovořila za vše.

„Poté jsme se přesunuli o několik roků a kilometrů dál do Belgie do města Brugy, rok 2000, mistrovství Evropy. Tady nás oslovilo především belgické pivo, respektive pivní speciály s různými příchutěmi a silou obsahu alkoholu,“ pokračuje Ošmera. 

Následně třebíčští fans odjeli na své nejdelší putování na Mistrovství Evropy do Portugalska. „Byli jsme tenkrát hodně odvážní, neboť spaní po dobu deseti nocí pod širákem zvládnou jen opravdoví dobrodruzi,“ vzpomíná Ošmera. 

Vše fanouškům vynahradil nádherný fotbalový zážitek. 

Krásný dojem
Stadion Sportingu byl nádherně pestrobarevný. Dokonce působil tak, že i kdyby na něm nebylo ani živáčka, tak vypadal naprosto vyprodaným dojmem, právě díky těm barevným kombinacím. Zato stadion v Portu působil jako staveniště.

„Divím se, že tam vůbec povolili zápas odehrát. Ale naše vítězství nad Dánskem jej pasovalo na tu nejkrásnější stavbu světa. Vadou na kráse našich pocitů byl fakt, že jsme se takovým způsobem spálili na slunci, že někteří z nás mysleli, že končí v obrovských bolestech se životem,“ připouští Ošmera. 

Třeba on osobně měl puchýř na zádech velký jako malý ručník. Všudypřítomný lékař Jiří Kucharský ho zbavil trápení tím, že ho odříznul trampským vystřelovákem, kterým těsně předtím jedl lančmít. 

„Další divočina nás čekala v Rumunsku, rok 2005, Konstanta, kvalifikace. V zemi hraběte Drákuly bylo vše mysticky ponuré. Zde už jsme spávali alespoň ve stanech a v zemi mnohého dobytka jsme se stávali znalci oboru zvířecích lejn,“ pokračuje Ošmera.

Jednou byli fanoušci překvapeni, neboť hned vedle stanu se nacházel živočišný výkal neznámého druhu. Na jejich dotaz jeden z domorodců odpověděl něco ve smyslu: „Divíte se jako divizny, to přece vidí každý, že je to od medvěda.“ 

Vypít, nebo vylít
Z fotbalu toho moc fanoušci neměli, jelikož si chtěli na stadion pronést lahev slivovice, ale byli při vstupu odhaleni. Rozkaz pořadatele zněl jasně: „Buď vylít, nebo hned tady vypít.“ 

Zvolili druhou variantu. Dvoulitrovka vypálených švestek do šesti lidí zasyčela jako olovo do misky o Vánocích, takže za chvíli všichni padli. Padli i reprezentanti. 
„Další výprava nás zavedla do Německa na mistrovství světa. Utkání s USA jsme viděli ve fanzóně, zápas s Ghanou bohužel na vlastní oči. Z fotbalu i na černém trhu koupené vstupenky za sedm tisíc korun se nám chtělo brečet,“ přiznává Ošmera. 

Od té doby věří na šamany a jejich woodoo. U vstupu na stadion meditačně běsnil nějaký místně uznávaný šaman, držel fotku české reprezentace a něco nad ní zaříkával s upřeným pohledem na celou jedenáctku. „Smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali. Smích nás po devadesáti minutách fotbalu přešel,“ říká Ošmera. 
Ve Walesu, rok 2007, Cardiff, kvalifikace, to bylo o něco málo veselejší. Zatím nejkrásnější stadion, jaký kdy Češi viděli. Ne nadarmo patřil k TOP 5 stadionům světa. Rozprostíral se na moři. 

Kolem krásné molo slouží pro procházky, kapacita devadesát tisíc, Čechů jen hrstka, a z každého místa bylo krásně vidět i slyšet. Vlastně to připomínalo spíš divadlo než stadion.

„Zřejmě z důvodu neutuchajícího nadšení jsme zapomněli vypnout přes noc v autě ledničku, což způsobilo vybití baterie, a náš pobyt se rázem prodloužil,“ říká Ošmera.

Švýcarsko, 2008, Ženeva, kvalifikace. Opět hrdinové, opět bez ubytování, opět jen se spacáky. Ale jako Ústí není Praha, tak Švýcarsko není Portugalsko. Třídenní vytrvalý déšť by o tom mohl vyprávět. 

Divoké sjezdy
„Krásné hory, ale sjíždět je po hřebenech ve sněhu a bez svodidel, to opravdu není nic pro mne. Křečovitě jsem se držel svých souputníků, že by se vzniklými modřinami mohli prezentovat na přednáškách o domácím násilí,“ naznačuje Ošmera.

Výlet považuje navíc za nejhorší fotbalový zážitek života – z dobře rozehraného zápasu výprava odjížděla po vyřazení Turky. „Nevím, jestli mohou mít mrtvoly nějaký poslední dech, ale takto jsme to vnímali, když se k nám donesl přes celý stadion vyčpělý vítězný křik osmanských potomků,“ říká Ošmera. 

„Pokud jsme se v zemi helvétského kříže neohřáli, tak v Litvě to platilo dvojnásob, 2011, Kaunas, kvalifikace. Zahřál nás aspoň vítězný zápas. Návštěva Hory křížů v nás pak vyvolala nezapomenutelný dojem. Nedá se slovy vyjádřit symbolika tisíců křížů různých velikostí i barev,“ pokračuje Ošmera. 

Ve vedlejším Polsku se fanoušci objevili zanedlouho, rok 2012, Vratislav, mistrovství Evropy. O vstupenky byl mimořádný zájem, takže nebylo všem vyhověno, respektive čtyři účastníci šli na vítězný zápas s Řeckem a zbylí čtyři na další vítězný zápas s Polskem.  

„Ve Vratislavi vzniklo české stanové městečko, takže jsme poznali mnoho krajanů. Od té doby nedám na Poláky dopustit. Chovali se k nám velmi dobře. Po jejich porážce nám dokonce gratulovali a všichni říkali něco ve smyslu: Lech zůstal v půli cesty, ale Čech musí jít dál. Tuto větu však nepochopil jistý Ronaldo a v dalším zápase Čecha zastavil,“ připomíná Ošmera.

„Přemístili jsme se za teplem, rok 2013, Itálie, Turín. Tady jsme se těšili na všude novinářsky vychvalovaný stadion místních Juve, ale byli jsme dost zklamaní. Jakási betonová chladná kobka bez atmosféry. Naše porážka tomu také nepřidala,“ pokračuje Ošmera. 

Do Holandska, rok 2015, Amsterdam, kvalifikace, s třebíčskými fanoušky cestovali i kamarádi, kteří nejezdí. Důvod byl prostý, oficiální povolení kouření čehokoli, čímkoli, kdekoli a v jakémkoli množství. Ale fotbal naše reprezentace určitě vyhrála. „Aspoň si to tedy myslím. Nebo že by to bylo tím kouřením?“ směje se Ošmera.

Oprávněný strach
„Tak tady jsem se před odjezdem na další fotbalové klání opravdu bál. Celou Francií v té době otřásaly teroristické výbuchy a my se právě sem vypravili, rok 2016, Toulouse, St. Etiene, mistrovství Evropy,“ pokračuje Ošmera. 

Bylo to jako z akčního filmu, jen s tím rozdílem, že fanoušci se stali jeho účastníky. „Vždycky jsem toužil stát se hercem nebo aspoň komparsistou, tak tady se mi to v plné míře povedlo,“ konstatuje Ošmera. 

Vypočítává zakuklené všudypřítomné kontroly, nevěřícné pesimistické výrazy všech obyvatel, letáky a cedule s přeškrtnutými noži, granáty, puškami a korunu tomu nasadili na každé vyvýšenině stojící ostřelovači se střelnými zbraněmi všeho druhu a mířící na cokoli a kohokoli. V zápase Čechy rozstříleli Španělé.

„Čekala nás dlouhá cesta. Na místo fotbalového dvojutkání ve dvou zemích jsme projeli jedenáct států. Byli jsme nuceni jet dvěma trasami, neboť některé země nás pustily ven, ale jiné nás nechtěly pustit dovnitř. Rok 2019, Černá Hora - Podgorica, Kosovo – Priština,“ vypráví o další cestě Ošmera.

Přišel covid
„Měli jsme další fotbalově cestopisné plány, co vše uvidíme, do čeho se pustíme. Ale přišel covid a nepustil nás dva roky nikam,“ připomíná Ošmera.
Pak se v roce 2022 třebíčští fanoušci vydali na nově vzniklou Ligu národů – do Švýcarska do St. Gallenu. Výlet to byl po tak dlouhé době hezký a zasloužený. Opět na ně ale čekaly velmi důsledné kontroly.

„Dokonce jsme museli odevzdávat nenávratně i drobné mince. S touto krádeží za bílého dne se však většina českých fanoušků popasovala po svém – nacpala si mince do bot,“ referuje Ošmera. 

„Úchvatný byl vstup na stadion, to jsme ještě nikdy a nikde neviděli. Představte si klasický velký obchodní dům. První patro potraviny, ve druhém oblečení, ve třetím prodeje všeho druhu. Vyjdete do čtvrtého patra a tam se před vámi místo obchodů objeví nádherný stadion, neuvěřitelné,“ končí své vyprávění fanoušek Karel Ošmera.

Diskuze k článku