Po marném úsilí kolem roku 2007 začínají kolem obcí a městeček opět kroužit nikoliv obchodníci s deštěm, ale businessmani větrní. Útočí na starosty, radní, zastupitele a občany vůbec vábničkami plnými ekologie, peněz a mlhavých příslibů. A to v době, kdy se naše republika řadí obecně a nepochybně mezi přední vývozce elektřiny nejen v Evropě, ale i na celém světě. 

V roce 2022 jsme ze zahraničí importovali např. 16,7 TWh (terawathodin) a sami jsme exportovali 30,3 TWh do sousedních zemí. To je obrovský nepoměr. Například na Slovensku tvořil import 13,5 TWh a export 11,8 TWh (2019). Celkem vyrobeno asi 78 TWh.
Tvrdí se, že končí těžba uhlí. Ně-které státy skutečně skončily, jiné (např. ČR) plánují ukončení asi za 10 let. Ale třeba Poláci s konečným termínem příliš nespěchají. Asi vědí proč. 

S omezením dodávek plynu z Ruska vzrostly obavy v Německu ze zajištění energií pro zimní období. Zvýšil se dovoz zkapalněného plynu (LNG) a (světe, div se) jsou „dočasně“ oživovány uhelné elektrárny – odstavené i ty odstavení očekávající. Němečtí energetici ujišťují vládu i klimatické aktivisty, že uhlí v nouzi pomůže, aniž by došlo ke zvýšení emisí nad celoevropský limit. Nebudou prý ohroženy ani klimatické cíle našich západních sousedů.

Z jiného soudku jsou obtíže Velké Británie. Tu zasáhlo citelně se projevující průměrné snížení rychlosti větru prakticky v celé Evropě. Samozřejmě nesmíme zaměňovat rychlost větru při vichrech, tornádech a bouřích s rychlostí větru v „normálních“ podmínkách. Na britských ostrovech v roce 2020 vyráběly větrné elektrárny 18 % elektrické energie, v roce 2021 zavinil „pomalý vítr“ ohromující pokles na 2 %! Takový propad donutil Angličany otevřít dvě elektrárny na fosilní paliva. Je to proti trendům, které jsou v evropském kontextu horlivě propagovány.

Velkou otázkou zůstává, zda je ČR opravdu větru zaslíbenou zemí. Porovnejme se s přímořskými státy, kde vítr fouká a fičí prakticky nepřetržitě, což umělým větrníkům svědčí. U nás jsou podle větrných map teoreticky vhodná místa v nadmořských výškách nad 600 – 700 m n.m. Odtud je to výškově blízko k našim „velehorám“. Ale doufám, že na Sněžce, Klínovci, Plechém, Pradědu i na Lysé hoře by vám vrtule poněkud vadily. Nemusíme jezdit ani chodit daleko. Letos v létě jsem několikrát cestoval v okolí Pavlova na Stonařovsku. Asi jsem měl smůlu…ale ve třech případech se točila jen jedna nebo dvě turbíny ze čtyř. Ostatní tiše přihlížely.

K samotným elektrárnám
Výkon VE je velmi závislý na síle a směru větru. Škodí slabý vítr – do sítě se potom musí dodávat energie z jiných zdrojů. Při vichřicích a vichrech se opět musí výkon větrníků omezit – hrozí přetížení rozvodové sítě. 

Tyto dva extrémy zatím nejdou zásadním způsobem vyřešit. Nemohou se v blízké době stát nosníkem výroby elektrické energie. Chvíli ještě zůstanou zanedbatelným doplňkovým zdrojem.

Je to energie, kterou zatím neumíme skladovat. Je třeba ji v daném okamžiku spotřebovat. Neustále musí být tento zdroj zálohován jinými alternativami.  Z toho vyplývá, že se větrné turbíny nemohou stát významnou součástí energetiky našeho státu. Uvádí se, že vzhledem k cenám nových elektráren je jejich životnost příliš krátká.

VE je nenapravitelným zásahem do vzhledu okolní krajiny. Ničí přirozený vzhled přírody, narušují životní prostředí ptáků i dalších živočichů. V pozdním podzimu a v zimě bývá přítomen stroboskopický efekt – střídající se světlo a stín listů větrné elektrárny. Pokud má vrtule větší rychlost, je např. pro netopýry a ptactvo „neviditelná“ a zaručeně při střetu dochází k úhynu těchto živočichů. 
Úsměvné jsou argumenty zastánců větrné energie, že nám vadí 100 – 150 metrové stožáry, ačkoliv je naše země pokryta sloupy elektrických sítí. Znovu zavzpomínám na cestu mezi Stonařovem a Pavlovem přes Otín. Zde po pravé straně komunikace můžeme snadno porovnat větrné obry s trpasličími kovovými sloupy dřívějšího vedení. 

Často bývá kritizován periodický aerodynamický velký hluk větrníků. Zatímco vliv na lidskou psychiku je poněkud snižován postupným zvětšováním vzdáleností staveb od lidských obydlí, vliv hluku na místní živočišstvo bývá velmi často ignorován. 

Ještě připomínám recyklaci elektráren, které doslouží (obvykle za 20 – 25 let). Samozřejmostí bývají závazky firem, že se na likvidaci budou podílet významnou měrou. Co se však stane, pokud báječná firma zkrachuje? Bude to na 100 % záležitostí obce, na jejímž katastru bylo zařízení zbudováno. Pak se může 40 – 50 milionů Kč, které byly získány od větrných magnátů, zdát pakatelem proti částce potřebné k odstranění stavby. 
Zatímco 90 % částí turbín lze bez větších obtíží recyklovat a případně prodat, vrtule se ukazují pro budoucnost velmi problematické. Podobně jako vesmírný program tu objevíme směs pryskyřice a laminátu. Přeprava listů je neekologická a neekonomická. V USA je v současnosti tento problém řešen podivuhodným způsobem. Nerecyklovatelné součásti jsou prozatím ukládány na „odlehlých místech“ nebo jednoduše „pohřbívány“ v mamutích „hrobech“ pod zemí. Málokterá skládka v ČR může vrtule umístit či skladovat. A ta těžká doba teprve nastane. V současnosti se ve světě používají speciální drtičky.

Sám považuji větrné elektrárny za pseudoekologické. Více si o tom můžete přečíst v Jihlavských listech z 1. 9. 2023 v zajímavém článku Ing. Miroslava Žáčka Obnovitelné zdroje a uhlíková stopa. Roční účinnost současných zařízení je přibližně 15 – 20 %. V ČR vyrábějí 0,7 TWh elektřiny.

Chtěl bych v této souvislosti apelovat na odbor životního prostředí a ochránce přírody vůbec. Při procesu EIA v této souvislosti si nedovedu představit kladné stanovisko k výstavbě jediného nebo dokonce více stožárů v naší krásné krajině na Vysočině. V kontrastu péče o každého šnečka, žabičku, ptáčka, broučka apod. se jeví toto exemplární narušení životních podmínek neuvěřitelné. Kdybychom chtěli být poněkud cyničtí, mohli bychom postižení a poničení našich lesů kůrovcem chápat jako výzvu k nahrazení smrků větrníky. 

Podobně bych se obrátil i na památkáře, kteří pozorně sledují barevné nátěry památek, jejich obílení POUZE vápnem, styly dláždění ulic a uliček a šířku vstupů a bran v hradbách, opevněních a plotech v okolí historických památek. Kovová monstra vám v historickém kontextu nevadí? Mnoho článků na toto téma jsem v okresním a krajském tisku od ochránců přírody a památkářů nečetl. Přesto zůstávám optimistou. Oni mlčí, protože si nechtějí „vystřílet munici“. Počkají, s čím obce a investoři přijdou, a potom to začne lítat. 

Někteří lidé si možná nedokážou představit rozměry stožárů. Jedná se o železnou konstrukci větší než mezinárodní fotbalové hřiště postavené na výšku. Blízko vrcholu jsou připevněny listy, které mají průměr dalšího „placu“ na kopanou. Samotná gondola je velká jako linkový autobus.

Nelíbí se mi finanční podmínky, které starostům a zastupitelstvům jednotlivé firmy nabízejí. Vyměnit hezkou a jedinečnou krajinu za ušmudlané 2 – 3 milionky ročně, se mi zdá zoufale málo. Jako dlouholetý zastupitel vím, co se v obci dalo vybudovat za dva miliony v devadesátých letech a co se dá udělat dnes. Zkuste si vykalkulovat kompletní výměnu střešní krytiny na jedné menší obecní budově. Pár desítek metrů chodníku nebo odbahnění rybníka (i s dotací) také nepořídíte za několik stokorun.

Myslím si, že skoro každý cestoval z Mikulova do Vídně. Viděl desítky nebo stovky stožárů, které hyzdí zbytečně okolní krajinu. Výsledky aktuálních referend v ČR. Pro stožáry hlasovali občané Dolní Řasnice a Krásný Les na Liberecku, Otěšice na Plzeňsku a Sazomín na Žďársku. Proti Josefov na Sokolovsku, Hor. Řasnice, Všeruby, Ptenín, Koloveč, Stará Červená Voda. „Naše“ Jamné odmítlo v roce 2019 v poměru 187:61. Ve stejném roce odmítli větrníky v Brzkově i v Polné.
 

Diskuze k článku