LUDĚK VEJSADA zvaný Gavin, skaut z Lipnice nad Sázavou s knihou Robinsoni a donkichoti. Foto: FB Aleš Palán
Fotografie z Jihlavska uvádí na obálce novou knihu rozhovorů z pera autora Aleše Palána. Jeho novinka s názvem Robinsoni a donkichoti (nakladatelství PROSTOR) nese podtitul Každý člověk je jedinečný. Někteří lidé jsou však jedinečnější.
Vydání předcházela autorova neoficiální anketa na sociální síti, v níž se lidé vyjadřovali, zda na obálku zvolit spíše zelený letní, anebo zasněžený zimní snímek obývaného starého sklípku, který se stal domovem jednoho z protagonistů knihy.
Ačkoli zvítězila první z variant, ta druhá uvádí knihu hned na předsádce. A právě tahle ze sedmi kapitol vztahuje Palánovu knihu k regionu Jihlavska.
„Něco takového jsem nenašel ani v šumavské divočině,“ uvádí Palán rozhovor s šestapadesátiletým vyučeným traktoristou-mechanizátorem „Flypem“, který sám sebe komentuje jako vyvrhele, co se drží dál od lidí a od společnosti. Už sedm let obývá jeden ze starých kamenných krechtů na brambory, jakých je tu podél cesty zakousnuto do stráně hned několik.
To místo v knize není (na přání respondenta) přímo specifikováno. Při cestě kolem ho ale nepřehlédnete. Je totiž doslova obloženo obrázky, hlavně stromů, které tu domácí pán tvoří i za pomoci plísně. Jak popisuje v rozhovoru s A. Palánem, žije tu Flyp ve spojení s přírodou a s filozofií neubližovat. Seděl na Borech (na zábavě „zmlátil policajta“, a pak „ještě někoho“), o barák prý přišel kvůli úrokům na celkem nic moc vysokém dluhu.
Dnes je podle svých slov rád ve svém krechtu. Se zvířaty, která jsou chytřejší než my, s novým pohledem na svět, s vodou z potůčku, s notebookem a autobateriemi: „Musíš se prostě naučit žít s přírodou, chvíli ti to potrvá, aspoň pět let. Pak poznáš roční období a víš, že když skončí Vánoce, zima teprve začíná…“
Z deníku vytahuje i vzpomínky na krušné začátky ve sklepě, na bolavé prochladlé klouby a halucinace („Na městečku někdo zapomněl šest rohlíků. Mám tři dni co jíst…“), ale i realitu současnosti („Vlastně skoro nežeru, jen chlastám, půl litru kořalky denně, někdy i víc…“).
Podle hlasu, který Flypa občas navštěvuje, oslovuje a motivuje ke kreslení, půjde svět do pěti let do kytek. Lidi jsou verbež, ani je nekreslí. Ale naproti svému krechtu postavil nad srázem zábradlí, aby tam nespadly děti z nedaleké školky, když tudy chodí kolem.
Sedm silných příběhů
Na Vysočinu, do Lipnice nad Sázavou, vede posléze Aleš Palán čtenáře ještě jednou. Za silným příběhem o přátelství a dětské duši, za Luďkem Vejsadou zvaným Gavin, skautem vyznávajícím přírodu a krásu, mužem, který se rozhodl zůstat chlapcem.
Dalším z hrdinů je pouliční básník Šimon, který „poskakuje“ po Brně s tykadly a ocasem, nabízí lidem básničky na počkání a vymezuje se proti stereotypu, jenž nás „přinejmenším poslední dvě století nesmírně trápí a je příčinou mnoha odlidštění, krutostí, nudy, zoufalství a otupělosti.“
Palán bere čtenáře také do zahradního domku u Českých Budějovic, který obývá Mojmír Obdržálek, vědec, akademik, inženýr jaderných oborů se zaměřením na jadernou chemii. Dostal se na tři roky do kriminálu, do azyláku, do bezdomoví. Po několikáté ztrátě zaměstnání se „na všechno vykašlal, nechal všechno plavat…“
Na meteorologickou stanici Kuchařovice, za pohledy na nebe, za oblaky, větrem, osobitým pohledem na život i za pěší poutí do Jeruzaléma míří Palánův rozhovor s Petrem Badoškem ze znojemského Podyjí.
Dalším z protagonistů knihy je Ivan, provozovatel bazaru v Klatovech, a z podstaty svobodný člověk. Za Lenkou, do maringotky pod Krušnými horami, se autor knihy vydává za citem pro paradox a komiku a za její nepřebernou škálou příběhů.
Aleš Palán tyto nové příběhy shromáždil v letech 2020 a 2021. Na své předchozí rozhovory jimi navazuje jen volně. Tentokrát dokládá, že neopakovatelné a jedinečné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině, nýbrž jsou nám blíž, než bychom si mysleli. Potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Žijí třeba ve vedlejší bytovce, v chatce na sousední zahrádce, jen o nich pramálo víme. Anebo vůbec nic.
Palánovi Robinsoni a donkichoti tedy nejsou samotáři v pravém smyslu slova, žijí mezi námi, jen jaksi bokem. Nestáhli se z civilizace docela, jen si v ní vytvořili vlastní osobní světy.
Jako rovný k rovnému
Kromě samotného kvalitního výběru respondentů spočívá síla Palánova vedení rozhovoru v jakémsi jeho poklidném, přirozeném a neagresivním plynutí. Sám autor základní princip svého postoje ke svým novým přátelům pojmenovává - přistupuje k nim jako rovný k rovnému, nepředstírá empatii, nenasazuje si masku.
Palán nepřichází za svými hostiteli do jejich krechtů, maringotek či rozpadlých ruin jako lovec senzací, nýbrž jako host, návštěvník, posluchač, či spíše naslouchatel. Výsledkem je důvěra, které se mu dostává.
Stručně řečeno – dobře se to čte. Přepsané rozhovory autor strukturoval a poskytl respondentům k autorizaci. Zásadní okolností je jeho hluboký novinářský cit a letitá zkušenost v tomto směru: Palán vycítí náběh na silný moment, na emoci, odbočku, zásadní informaci. Mění rytmus, důležitou historku nechá rozvinout, věnuje jí prostor. Přesná je míra ponechání syrovosti tvaru bez nadměrného „čištění“ či úzkostného rovnání specifických výrazů či peprností.
Ve výsledku se Aleš Palán novinářsky značně přibližuje ideálu nezkresleného obrazu a zprávy. Na světě je tak další čtenářsky silná kniha, která nabízí spoustu přesahů a motivů k přemýšlení o současném světě a jeho hodnotách, o motivacích, příčinách i následcích našeho konání.
Samostatným fenoménem a nosným prvkem jsou v Robinsonech a donkichotech snímky fotografa–dokumentaristy Karla Cudlína (* 1960) - jeho portréty, studie prostředí respondentů, ale i pohledy skrz zašlé okenní rámy či do kopřivami zarostlých zákoutí s opuštěnými relikty dávné lidské činnosti.
Cudlínovy fotografie tu zdaleka nefungují jen jako dokumentární ilustrace rozhovorů a příběhů. Prakticky vždy mají i sílu obecnějšího zamyšlení, pozastavení a glosy.
Diskuze k článku