Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

V premiérově hektickém podzimu roku 2020 uvedla jihlavská profesionální divadelní scéna doslova v několika dnech v život hned tři nové inscenace. Po dramatu Heda Gablerová inscenovalo Horácké divadlo opět světovou klasiku, tentokrát by se ale skoro dal použít příměr „ode zdi ke zdi“.

Na psychologicky náročného Ibsena totiž vzápětí navázala  Molièrova čistokrevná fraška. Po zdařilé, regionálně a životopisně pojaté autorské hře o Bohuslavu Martinů, která 81. sezónu HDJ otevírala, se tak každopádně dá říci, že se široce rozkročené jihlavské repertoárové divadlo obrací na diváky opravdu téměř veškerého typu.

Jen pro připomenutí – na podzim 2020 se na velkou scénu vrátili z předchozí sezóny voják Švejk, Žákova komedie o studentech a kantorech, klasická situačka Neila Simona Podivný pár či rodinná Kiplingova Kniha džunglí.

V repertoáru zůstal i úspěšný muzikál Šakalí léta, i když zpívat se v české zemi během října nesmělo. K tomu připočtěme nabídku z Malé scény, na kterou se vrátila mimořádně silná inscenace Goetheho Werthera. 

Výřečný Scapin (v podání nové tváře souboru, herce Mariána Chalányho) se podle statistik do HDJ vrací po 26 letech. Podle dramaturgie HDJ ale nejde divadelníkům jeho zařazením jen o potřebnou repertoárovou vyváženost.

Určitě nelze všeliké současné potíže a dramata našeho současného světa vztahovat jen k politováníhodné „kvalitě“ politické kultury či ke covidu-19. Nicméně už samo zařazení premiéry Scapina do říjnového volebního víkendu roku 2020 dává poměrně jasný kontext dramaturgickému argumentu znějícímu z HDJ: že je totiž tato inscenace zejména oslavou myšlenky, že věci umí dobře dopadnout.

Doufejme tedy spolu se sluhou Scapinem, že opravdu umí, ačkoli právě jeho metody, jak toho dosáhnout, tak úplně za vzor brát nemůžeme. 

Vzduchovky a popcorn

Inscenace Scapinova šibalství zůstává samozřejmě i na scéně HDJ ryze pozitivní, svižnou záležitostí. Ať už v ní hledáme jakýkoli vedlejší podtext nebo dramaturgický záměr, její ambicí asi i tentokrát zůstane zejména oslovit ten typ diváka, který do divadla přichází za veselím a zábavou specifického typu.

Do jaké míry je Molière z konce 17. století se svým humorem a jednoduchým příběhem o svatebním nedorozumění mezi syny a lakotnými otci stále schopen takovou zábavu vyvolat, to už je druhá otázka. 

Každopádně se divadelníci pokusili o zřetelnou a výraznou aktualizaci zasazením příběhu do prostředí „světských“. Právě lidi od poutí totiž máme i dnes v mysli stále zasazeny coby komunitu, v níž se bezvýhradně ctí otcovská autorita a rodina zůstává neotřesitelnou základní buňkou všehomíra.

Tahle aktualizační úprava se svým způsobem daří, jsme svědky poctivého divadelního řemesla. Příběh (tentokrát přenesený kamsi za devatero potegovaných ohrad z vlnitého plechu) funguje, doupraven a posílen o atributy, jako jsou vzduchovka a krepové růže ze střelnice, šipky, labutě a balónky s heliem, dálniční kolony, roušky, dezinfekce a nouzový stav, krajské volby, popcorn, fitka a spinning, fanatické neziskovky, baseball, sudy v Orlíku a mnohé další.

Také použití slovenštiny, v jiných kusech HDJ poslední dobou působící někdy trochu nadužívaně, tady má u světské rodinky z Košic logické opodstatnění.

Kdo je tady kolotočář?

Kolotočářská úprava je jako celek zábavná a neuráží, nějaký velice nový rozměr ale do hry vlastně nevnáší. Jsou dokonce momenty, kdy se člověku zasteskne po klasických archetypech téhle komedie, jejíž síla je právě v nadčasovosti chování postav. 

Svůj podíl na tom nejspíše má i samotné režijně-herecké pojetí. Herecké výkony jsou sice samozřejmě technicky na profesionální výši, ale co do pouťové veselosti jinak většinou působí trochu (a občas i dost) lopotně a nuceně. Nevyjímaje neformální scény vyplňující prostor mimo samotný text.

Divák si tuhle „lopotnost“ zřetelně uvědomí v momentu, kdy na scénu vpluje ve své havajské košili a vytažených kalhotách movitý otec Argant v podání Lukáše Matěje. Teprve s ním totiž na jeviště vchází skutečný, přirozený kolotočář se vším všudy, kterému i bez pitvoření věříte každé rozmáchlé gesto, každý skrblický postoj, každou grimasu. Až tady se dostavuje kýžený pocit herecké lehkosti a na tvářích v hledišti se mimoděk objevují příjemná a upřímná pobavenost a úsměv. A ty by k Molièrovi asi měly patřit.

Diskuze k článku