Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Na internetu sledovaly v sobotu stovky diváků Horáckého divadla premiéru nové inscenace Čtyři vraždy stačí, drahoušku! Jako ohromný bonus celé aktivity se jeví udržení kontaktu mezi jihlavskou profesionální scénou a jejím publikem v situaci, kdy covid a vláda zavřely na celé měsíce brány divadel. 

Představení lze ovšem zároveň vnímat i jako potvrzení faktu, že obrazovka či monitor mohou jen těžko plnohodnotně přenést energii z jeviště kamsi do obýváků. Zejména, jde-li o kus komediální a parodický, kde herec divákovu odezvu nutně potřebuje. V případě konkrétního vražedného titulu se nabízí poznamenat, že to přes obrazovku nikdy nebude bůhvíjaké, i kdyby se gangsteři na jevišti vzájemně třeba rozkrájeli.

Tím spíše, že prezentovaná inscenace režiséra Michala Zetela se příliš neodklání od svého filmového předobrazu z roku 1970. Lehké aktualizace sice přesadily soudruha učitele Jiřího Velblouda (čili George Camela z Bonzánie) z amerického expressu do rychlíku z Jihlavy v ČSSR někdy v sedmdesátých letech 20. století. Hlavní hrdina také dostane do ruky hezky české dudy a jdou po něm českoslovenští uniformovaní esenbáci. Ale tím divadelní inovace či aktualizace víceméně končí.

Zachování filmového jazyka v divadelní adaptaci samozřejmě není samo o sobě a priori negativním momentem. Zvolená metoda rozsvícených samostatných „buněk“ na jevišti, v nichž se jednotlivé scény děje odehrávají, vlastně trefně supluje filmovou střižnu. Inscenátoři se tak k předloze pánů Macourka a Lipského odkazují až téměř pietně, přičemž použitá scénická „okna“ mohou asociovat i „okna“ komiksu.     

Dobře funguje také proložení hry dobovými reklamami. Když vás „Pan Vajíčko“ pozve na paštiku z Pramene, hodí vás to do patřičné dobové nálady sedmdesátek daleko silněji, než by člověk čekal. V daném případě skoro lépe, než volba „dobových“ kostýmů a paruk, které chvílemi působí až trochu jako rušivá karikatura.

Zachována je i celá řada zlidovělých momentů z filmové předlohy. U některých je to příhodné (třeba právě odkaz na Saudkovskou komiksovou poetiku v podobě přiznaných krevních cákanců provázených výmluvným šplích, plesk, lísk!). Jinde to ovšem působí až trochu „otrocky“ (např. zachování afektovaně „rosůlkovské“ dikce u postavy madam Harringtonové a některé další momenty).         

Divadelní herecký přístup je samozřejmě od filmového odlišný. Jasně, díváme se na parodii, na „srandu“. Chvílemi ovšem někteří z aktérů představení ve výrazových prostředcích až maličko příliš zatlačí na pilu. A divák, ať chce nebo ne, se v takových momentech neubrání vzpomínce na dokonalou komediální přirozenost person typu Stelly Zázvorkové, Jana Libíčka nebo třeba Josefa Kemra. 

Hrát komedii bez diváků v sále, a ještě málem po roce bez živého hraní, je ovšem úkol téměř sysifovský. Aktivitu Horáckého divadla, které i po roce umrtvené kultury jede dál, drží a pracuje na tom, aby mohlo (snad už relativně brzy) přirozeně navázat tam, kde před pandemií skončilo, je třeba vyzvednout a s díky ocenit.

Po sobotní jihlavské premiéře lze zaznamenat reakce, podle nichž si novinka našla své spokojené diváky.

Nicméně, podobně jako u nedávné jihlavské adaptace titulu Škola základ života, nabízí se i v případu vraždícího springtownského leoparda George Camela k úvaze otázka, zda má smysl převádět zlidovělou filmovou klasiku na divadelní prkna. Tedy přesněji, zda to má smysl, pokud se v přístupu neobjeví nějaký opravdu nový a opravdu nosný divadelní nápad.

Odpověď si už musí pro sebe najít každý divák sám. Podle svého vkusu a divadelního naturelu. 

Diskuze k článku