Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Už rok tu máme situaci, na kterou se nešlo nijak v žádném oboru připravit… „Už jsme unavení,“ přiznává ředitel Dětského domova v Telči Milan Opravil.

Jak se žije v dětském domově za covidu? Už rok tu máme situaci, na kterou se nešlo nijak připravit…

Vede se nám dobře, akorát to občas někde drhne. Je to běh přes překážky… Problémem je, že ty překážky jsou různě vysoké a my nevíme, jak je dlouhá trasa. Takže už jsme unavení…

Překážky jsou v jakém slova smyslu?

Menší i větší. Například chování dětí, které přišly kvůli vládním nařízením o vycházky, o návštěvy kamarádů a musí být v domově stále zavřené… Což znají všichni, kdo mají doma děti. Akorát my jich tady máme 24.

S tím souvisí, že je nemůže zvládnout za celý den jen jedna vychovatelka, tak jak doma máma.

Potřebujeme je i na dopolední směny, které za normálních okolností nebyly třeba.

Přibyla vám tedy práce?

To je jasné. Život u nás vypadá tak, že dopoledne jsou děti ve škole, ve školce a odpoledne v domově. Teď není škola a vychovatelky musí sloužit i dopoledne.

To znamená, že za ten skoro rok, co je tento stav, je to spousta hodin navíc. A vychovatelky jsou unavené.

Navyšovali jste počet zaměstnanců?

Vychovatelek máme pořád stejně. Akorát teď musí chodit častěji do práce. I se mnou je nás 11 pedagogických pracovníků.

Pro představu, jak tedy vypadal život v domově v době předkovidové?

Děti ráno vstaly, snídani a jejich vypravení do školy zvládla noční služba. Ráno chodila na tzv. příslužbu jedna vychovatelka kvůli administrativě, nákupům pro děti a třeba kvůli dohledu nad nemocnými dětmi, které nešly do školy atd.

V současné situaci u vás všechny děti zůstávají…

Ano a je jasné, že jedna vychovatelka na to vše nestačí… Teď, když je úplná uzávěra škol, tak tu musí být tři vychovatelky dopoledne a tři odpoledne… Máme jich deset, z toho dvě noční, zbude osm na střídání a z nich musí být šest každý den v práci.

Máme je nasměnované a dodržujeme zákoník práce, s tím, že vše je dané na práci na odpoledne a to, co je nutné dopoledne, je práce navíc.

Za měsíc tak tedy udělají minimálně o týden víc a to vše jsou hodiny navíc.

Každá organizace nyní řeší financování. I vy máte svůj rozpočet. Jak se vám daří vše ukočírovat?

Jedna věc jsou peníze na platy, druhá finance na zaplacení nadpočetných hodin… Potom je tady otázka morálního ocenění práce vychovatelek…

Myslím, že můžu říct za všechny ředitele dětských domovů, že jsme strašně rádi, že vychovatelé pracují a jsou ochotní pracovat. A nevezmou si ošetřování na své vlastní děti, protože by si ho klidně vzít mohli. A pracují ve prospěch domova, čehož si všichni ředitelé velmi cení.

Měli jste požadavek, dejme tomu směrem ke kraji či k ministerstvu školství…?

Samozřejmě, že jsme to řešili. Chceme pracovat účelně a efektivně. Nechceme nikoho připravit o peníze. Věřím, že si situace v domovech všimne i krajský úřad a podobně bude uvažovat i ministerstvo školství a nějakým způsobem nás podpoří. Tak, abychom mohli dál fungovat a zaměstnanci se cítili ocenění a docenění a neměli pocit frustrace a toho, že si domovů nikdo nevšímá.

Víte, pořád se mluví o zdravotnících, sociálních službách, ale i my jsme téměř v první linii. Vždyť i my máme nepřetržitý provoz a navíc časově náročnou práci. Teď vychovatelky odpracují zhruba 130 procent toho, co by měly v normální době. To je poměrně velká zátěž a trvá již moc dlouho.

Snažili jste se i o pomoc zvenčí? Dobrovolníků, armády…

Tak pro armádu by u nás opravdu nebyl prostor… Snad možná v době extrémního výskytu covidu v celém domově.

Na jaře jsme požádali školy o pomoc asistentů pedagoga, ale s tím jsme nepochodili. Ředitelé škol měli strach, aby si nezanesli covid do své vlastní školy.

Snažili jsme se získat dobrovolníky řad studentů, ale o tom se od podzimu nedá debatovat. I střední a vysoké školy mají distanční výuku, tak prostor není.

Vzpomenete situaci na jaře – měli jste dostatek roušek, dezinfekce…?

Myslím si, že s tím až tak velký problém nebyl. Něco v první fázi ušila naše paní švadlena a uklízečka. Ve druhé fázi jsme část roušek dostali od kamarádů a později se zapojil i krajský úřad.

Dlouhodobá spolupráce v do-dávkách ochranných pomůcek je parta kolem Tomáše Slavaty, který se zabývá problematikou dětských domovů a pomáhá jim. 

Vyhnula se zatím nákaza vašemu domovu?

I když jsme se covidu od března bránili, tak v období těsně před vánočními svátky se nakazila jedna z našich vychovatelek. A z celkového testování našeho domova vyšlo 14 dětí a pět vychovatelek pozitivních. Bohužel děti o Vánocích nemohly domů, byli jsme v karanténě a vychovatelky, které byly zdravé, tak odsloužily celé Vánoce, takže chuděry ze svátků toho také moc neměly.

V současné době jsme pravidelně testovaní a většina z nás je naočkovaná aspoň první várkou. Tak uvidíme, jak se vše bude dál vyvíjet.

V jakém věkovém rozpětí jsou děti v telčském domově?

Nejmladšímu jsou tři roky, je to holčička, která by už mohla chodit do mateřské školy – bohužel covid tomu brání. Pak máme dva prvňáčky a potom jsou různé stupně stáří. Máme sedm dětí na prvním stupni, osm na druhém stupni a osm učňů.

Navažme na téma distanční výuky, které pro vás představuje už výše uvedenou nutnost práce vychovatelek v dopoledních hodinách. Jak probíhá?

Vychovatelka nejen že musí přebíhat od jednotlivých dětí, ale musí si v hlavě přehodit učivo různých tříd.

V první fázi – březen až květen – byl trošičku problém výpočetní technika. A zároveň i prostor pro soukromí. I když jsme střední domov, tak bylo těžké najít učební kout tak, aby se děti navzájem nerušily.

Přes léto jsme prostor i výpočetní techniku vyřešili.

Otázkou bylo i sjednocení jednotlivých učebních platforem. Některá škola používala vlastní systémy, některá posílala zadání maily apod. Což se také trošičku sjednotilo.

Na jaře byla výuka na dálku volnější, mohli jsme vyrazit s dětmi i ven a kolem okolí Telče jsme zvládli nachodit více než stovku kilometrů.

Od podzimu se ven nedostaneme. Výuka už je povinná, v různých časech a těžko se s dětmi dostaneme na čerstvý vzduch. A teď zvlášť, když je omezena i svoboda pohybu.

Na dětech už je znát tzv. ponorková nemoc.

Což se asi dalo čekat. Pro dospělého člověka je celá tato situace pořádným zápřahem na nervy. Což teprve pro děti…

V rámci domova se snažíme dělat vše, jak jim chvíle v izolaci zpříjemnit. Máme vlastní hřiště, kde se můžou vyřádit. Zřídili jsme, hlavně těm starším, posilovnu.

Co se týká malých dětí, vychovatelky s nimi kreslí, hrají hry…

Snažíme se je všechny zabavit tak, aby co nejméně myslely na to, že přišly o vnější prostředí. Nemůžou se potkávat s kamarády, jít si něco koupit…

Snažíme se, aby život u nás fungoval tak, jako v jakékoli jiné rodině. Jak jsem již říkal, máme 24 dětí ve třech skupinách. V každé té skupině mají v době omezení dva počítače, dva notebooky a tablet. Ty slouží hlavně k distanční výuce.

Mají vaše děti mobilní telefony?

Samozřejmě. A také s tím, stejně jako rodiče v rodinách bojujeme. Je to takový paradox. Na jedné straně je od toho všeho odháníme a na druhé straně je nutné, aby veškerou tu techniku využívaly k výuce.

Musím zmínit i to, že tím, jak je omezený pohyb, tak mají děti omezený kontakt s rodinou. Návštěvy rodičů v domově, nebo dětí u rodičů nejsou možné. Takže jsou nahrazeny pomocí výpočetní techniky.

Je to tedy stejné, jako když je někdo klientem domova pro seniory a nedostanou se k němu rodinní příslušníci. Jedinou možností byly právě různé videohovory apod.

U nás je situace úplně stejná. My kontaktu s rodinou dětem nebráníme. Využili jsme toho, že na jarní prázdniny mohly jet k rodině, ale po návratu jsme je museli nechat testovat.

Jak se vlastně dostane dítě k vám?

Je několik způsobů. Některé mohou být úplně nezaviněné. Uvádím jako příklad, že rodiče zemřou při autonehodě a není nikdo, kdo by se o dítě postaral. Dětský domov je v hierarchii možností umístění dítěte až na posledním místě.

Řeší se rodiče, prarodiče, pěstounská péče na přechodnou dobu, dlouhodobá a až potom je dětský domov. Tady je situace daná a je otázka jak se stát stará o pomoc rodinám.

Děti v dětském domově budou vždycky a vždycky bude situace v některých segmentech rodiny kritická.

Jestliže máme vysokou rozvodovost a nízkou sňatečnost a teď v době koronaviru bude špatná i sociální situace, tak předpokládám, že nárůst dětí pro přijetí do dětských domovů bude i větší.

U vás mohou být do kolika let?

Je to na základě toho, jak se domluvíme. Jestli je to z rozhodnutí soudu, tak k nám může přijít k nám podle zákona zpravidla od tří let. Měli jsme tady i devítiměsíční, to tu ale mělo další tři sourozence.

Horní hranice je, dokud se připravuje na budoucí povolání. To znamená, než se vyučí, odmaturuje, dostuduje vysokou školu, tak tu může být.

Kam vede cesta dětí z domova?

Varianty jsou čtyři – takové zobecněné. Buď se může vrátit zpátky do rodiny – tam je otázka, jestli ho rodina zpátky semele, nebo on ji přetvoří. Většinou to bývá první varianta.

Pak jsou domy na půl cesty. Ty fungují ale pouze částečně, tam platí časový limit pro pobyt. Tuším rok nebo dva.

Další variantou je odchod do rodiny partnera či partnerky – to je varianta dočasná, spíš takový mezistupeň.

Pokud je vyučený, tak se mu snažíme najít práci a bydlení.

Tyto varianty jsou dané, ale musíme vycházet z charakteristiky osobnosti dítěte. Jinak bude celou situaci zvládat středoškolák, jinak vysokoškolák, jinak absolvent „praktické“ školy.

Odkdy jste ředitelem?

Jsem tady od roku 2005.

Je nějaký případ, který vás zahřál… Dítě, na které nezapomenete?

Se spoustou dětí jsem v kontaktu. Je otázka, co je to úspěch. Pokud náš odchovanec pracuje, má bydlení a děti, o které se stará a funguje…, tak je to úspěch.

Ty děti, které jsou relativně úspěšné, tak se přijdou pochlubit, ukázat svoje děti… Už jsme několikrát státem uznanými „prarodiči“.

U koho se nevede, tak se tu občas objeví exekutor. Takže víme, že něco v pořádku není.

Co tým vychovatelek?

Máme stabilizovaný kádr. Jedná se o dlouhodobou záležitost a fluktuace je minimální. Za což jsem rád. Ideální situace by měla být taková jako v rodině.

Na pracovní rodinu jsem hrdý a jsem za ni rád.

Převládá ženské složení, že?

Samozřejmě, jsme přece ve školském odvětví, kde je feminizace velká. Z mužů jsem tu já a pan údržbář.

Je něco, co jste si před rokem ani nedokázal představit?

Spoustu věcí… Dokonce jsem si myslel, že se nás covid ani nedotkne, a jako spousta dalších jsem věřil, že zůstane v asijských zemích. V březnu jsme zjistili, že už je to tady.

Jsme profíci, takže jsme se situaci rychle přizpůsobili.

Jsme schopní a ochotní pracovat, nebrečíme a ani jsme nebrečeli.

Potřebujeme akorát občas pomoct v tom, v čem si nemůžeme pomoci sami.

Co by vám teď nejvíc aktuálně pomohlo?

Vždycky jsem vycházel z toho, že pomocná ruka je na konci našeho ramene. To má náš domov i ve svém mottu.

V první řadě si musíme pomoci sami.

Je to stejné, jako když vidíte vozíčkáře. Pomůžete mu, pokud vás o to požádá, pokud si neřekne, tak se jen zeptáte, jestli můžete pomoct. On by pak ztrácel svou vůli.

Vše se snažíme řešit. Pokud nám vyjde vstříc krajský úřad, popřípadě ministerstvo školství, s financemi, které jsou nutné, budeme rádi. Bez toho to totiž nejde. Už vše trvá moc dlouho a může nastat únava materiálu a docházet k chybovosti. Jak mezi dospělými, tak mezi dětmi.

Jsme rádi za každou pomoc, ale zatím to vypadá, že si pomůžeme sami, když budeme mít dostatek financí. Doufejme, že s příchodem testování a očkování se doba nejistoty zkracuje. 

Měl byste vzkaz pro ty, kteří si myslí, že „svět už nejde zachránit“?

Pesimismus vede do deprese a já i moji kolegové jsme optimisté.

Někdo řekl, že pokud svět nestojí za nic, tak já nestojím za nic, takže proč k tomu pesimismus.

Stávající situace se prostě nějak řešit musí, a pokud tomu dám nějaký čas a množství práce, tak by vše mělo fungovat.

V případě našeho domova musíme myslet optimisticky za každé situace. Děti za svoje rodiče nemůžou, nemůžou ani za covid a nemůžou ani za spoustu dalších věcí.

Diskuze k článku