Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Žijí spolu už plných 33 let, ale vzít se směli až letos. Jedná se totiž o pár dvou mužů. Pětašedesátiletý Oldřich a třiasedmdesátiletý Vladimír. Žijí v Jihlavě v domě s pečovatelskou službou (DPS). 

Co se od dne vaší svatby, která se konala v poslední únorový den, změnilo? pokládáme naši první otázku. „Nic,“ zní odpověď. „Po třiatřiceti letech, co už chcete měnit,“ reaguje s úsměvem Oldřich. 

„Celou tu dobu jsme tady v baráku (v DPS), jsme tu druzí nejstarší, jinak se celý barák vyměnil.“ Ve velkém domě jsou přitom desítky lidí. 
Některé páry si vybírají datum své svatby. Tento ne. „Byl to první volný termín, který nám matrikářka dala, když jsme se byli na radnici v lednu ptát,“ odpovídají. 

Od 1. ledna 2025 jsou totiž umožněné svatby i pro stejnopohlavní páry. Do té doby mohlo být jen takzvané registrované partnerství. I v něm mají oba páni prvenství. 

Registrovaní totiž byli v roce 2006, jako první v Kraji Vysočina. „Dalo nám to tehdy dost běhání,“ přiznávají. „Na matrice nevěděli, co je k tomu potřeba, vyplnili jsme spoustu papírů a pro potvrzení, že jsme občané České republiky, jsme museli na krajský úřad…,“ popisují peripetie. 
Jak dodávají, tehdy se obřad odbyl za pultem v kanceláři. „Paní to přečetla, my jsme řekli ano a bylo to odbytý.“ Už tehdy by ale raději plnohodnotný svazek. Který však neexistoval. 

„Jako registrovaným vám tak akorát mohli ve špitále poskytnout informace o druhém, jinak nic. Teď je to rovné s manželstvím.“ Jen vyjma adopcí dětí.  
Nový zákon umožnil ženám i mužům plnohodnotný vztah před státem. Jakmile tedy vstoupil v platnost, spěchali na matriku.  Dřív totiž po sobě nemohli ani dědit. „Prostě to nešlo,“ krčí rameny. „Jsme rádi, protože je potřeba vyřešit spoustu různých věcí ohledně společného majetku, dědictví…,“ vyjmenovávají. 

Samotný obřad se ale odehrál jen v nejužším kruhu, kdy jim za svědky byly samy matrikářky. 
Ve vztahu ale svatba nezměnila nic. „Je to pořád stejný. Navíc jsem ten celý obřad prosmál,“ vypráví Oldřich a ještě při té vzpomínce se rozesměje. Pak dodá: „Přišlo mi to děsně legrační. Smál jsem se už, jak jsme tam šli. A potom, všichni se známe, na matrice nás znají taky…“ 
Již vážněji ale přizná, že svatba jim do života přinesla „klid na duši“.  
„Když jsem teď byl v nemocnici, už jsem ho uváděl jako manžela,“ doplňuje Oldřicha Vladimír. „Takže nejdřív volají jemu, pak až mně. Je to bez starostí v klidu.“

Jak se vůbec poznali? Na inzerát v časopise SOHO revue. Oba jsou Jihlaváci a první setkání proběhlo na jihlavském autobusovém nádraží v roce 1992, protože tehdy Oldřich pracoval v Praze a sem přijel autobusem. Jeho pracovní život byl spojen s obchodem. Prodavač, skladník až po vedoucího pokladen; vystřídal i několik jihlavských obchodů - Jednotu, Jitřenku a končil v Prioru. 

Vladimír je vyučený strojní zámečník a vypracoval se až na vedoucího výroby v Agrostroji. Oba jsou už v důchodu a Vladimíra trápí zdraví. Je po třech operacích páteře. Měl by chodit o francouzských holích, ale hole mu vadí, tak má jen jednu. Třeba každé ráno, když spolu jdou venčit pejska. 
„Bylo to na inzerát,“ vzpomínají na seznámení. „Klasické dobré seznamování poštou. Teď už by to bylo poštou dražší,“ vrací se do reality, „pošta chodí jednou za týden. Odebírám víc časopisů a oni mi je do té malé schránky narvou najednou…,“ postěžuje si Oldřich. 

Život stejných párů není jednoduchý. Společnost se na ně desítky let dívala skrz prsty. Jak oba přiznávají, v devadesátých letech na ně lidé koukali divně. „Ale pak se to nějak uklidnilo. Lidé nás znají, Jihlava je malá,“ říkají. 

Třiatřicet let spolu je hodně. „Ženské v baráku se diví, že se nehádáme. Říkám, co bychom se hádali. Já ho někam pošlu, on mě taky a je to hotový,“ rozesmějí se. Když prý k nějaké rozepři dojde, je to kvůli psovi, kočce nebo zahradě okolo pečovatelského domu, o kterou se pečlivě starají. Sečou trávu, plejí, sázejí… o zahradu, která dělá radost všem nájemníkům, se starají víc než dobře. 

Měli by recept na společné spolužití? „Tolerance,“ říká hned Oldřich. „A hlavně se nehádat.“ 
Kdo rozhoduje, když se nemohou dohodnout? „Většinou já,“ bere na sebe odpovědnost mladší z nich. 
„Když chodil do práce, bylo to jednodušší,“ zasměje se Vladimír. „Teď, co je doma…,“ dodá a se smíchem se odmlčí. 
Tolerance a porozumění – to jsou ty důležité vlastnosti do vztahu. Vždycky a za všech okolností.

Štve je na tom druhém něco? Opět se oba rozesmějí. „Určitě, ale když je něco, vezmu psa a jdu ven. Situace se uklidní,“ dodává Oldřich.
Jinak chodí všude spolu. „Není možné někam přijít jeden bez druhého,“ tvrdí. Na vycházky, do společnosti, do divadla. Prostě všude. 

Vždy je dobré, když partneři mají nejen společné, ale i své vlastní zájmy, nějakého koníčka. To prý mají. Vladimír například vaření. A pak mají domácí mazlíčky.  

Dvě andulky, psa Bena a kočku Fištu. Starším se hned vybaví animovaný seriál s kocourem Fousem a myšmi Pištou a Fištou. A trefili by se. Oldřich s Vladimírem měli v devadesátkách dvě kočky a skutečně je podle seriálu pojmenovali Pišta a Fišta. A jméno ctí i u další kočky, kterou prý nějaká žena vyhodila z auta jako tříměsíční koťátko. To za nimi přišlo na zahradu, když na ní pracovali. A už s nimi zůstalo. 

Poslední otázka zazní na jméno. Manželé mají obvykle stejné příjmení. Tito si nechali ta svá. „Jsme už na ně zvyklí a na těch pár let, co to budem, nemá cenu vyřizovat všechny doklady znova,“ shodují se. „Kdyby nám bylo 20, tak bychom to udělali, ale na těch pár let…?“

Diskuze k článku