Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Knihu primáře třebíčského Domácího hospice Ladislava Kabelky Nemocné rozhovory s podtitulem Komunikace a narativní terapie s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich blízkými vydalo nakladatelství Grada. Brožovaný formát, různé druhy písma, rámečky, zvýraznění textu – působí jako odborná učebnice, po které sáhnout ti, jichž se to profesně týká. Větší omyl by se nemohl stát. Kniha je psaná tak, že ji porozumí každý. A umírání, o němž kniha vlastně je, se na rozdíl od nemocí dotýká a dotkne každého z nás.

„Úžasný text doktora Kabelky je napsán velmi kultivovaným jazykem a čte se jedním dechem,“ napsal v recenzi psychiatr MUDr. Radkin Honzák. Knihu vyzdvihl jako „perfektní encyklopedii domácí hospicové péče. Jejím optimálním uskutečňováním je práce s rodinou, která paradoxně umožňuje překonání dlouholetých nedorozumění či konfliktů, a tak se stává zároveň cennou službou živým“.

Stěžejní částí knihy jsou příběhy o umírajících a jejich okolí. Bez uměle dodávaných emocí pisatelem, ale s jeho věcným komentářem, nadhledem, radou, znalostí a pochopením. Obrovsky silné příběhy přesto nebo právě proto dojmou.

Jak už psychiatr Honzák naznačil, kniha je i návodem, jak řešit různé situace, na co si dát pozor, co dělat, jak se zachovat. Příběhy o umírání jsou inspirující a návodné, stejně jako celá publikace. Tváří se jako učebnice, je ale protkaná radami a životní moudrostí, nastřádanou léty praxe.

Kabelka: Doma je doma, a rodina je to nejvíc

Autorem knihy je MUDr. Ladislav Kabelka, Ph. D., primář Domácího hospice sv. Zdislavy Třebíč.

Kniha je jakousi učebnicí, přesto ji může (a porozumí jí) číst i laik. Pro koho jste ji psal?

Máte pravdu – didaktika byla hlavním cílem knihy – v recenzi pana dr. Honzáka se jí hodně věnoval také. Téma závěru života, nemoci, strachu, bolesti… vždy je spojené s emocemi. A ty umím zabránit možností přijmout, pochopit, mít odvahu a zkusit pochopit.

Chtěl jsem ukázat tento svět jako důležitý, a i když nesnadný, tak hratelný, s hodnotami a smyslem. Pro pacienta, rodinu, nás zdravotníky, celou společnost.

Psal jsem tu knihu pro každého, kdo chce či potřebuje průvodce k poznání a pochopení smyslu života v nemoci.

Takže by si ji měl přečíst úplně každý…

Souhlasím, měl. Jen je asi každý člověk na ni připravený jindy a jinak. Myslím, že ti, kdo ji přečíst a prožít dokáží, by měli chápat tuto svou dovednost jako odpovědnost k těm, co s tím potíž mají. Pomoci jim najít cestu – nejen k Nemocným rozhovorům, ale vůbec k tomuto tématu. Odtabuizovat, ukázat cestu – a nemyslím tím ani ne tak smrt samotnou, spíše opravdu hodnotu života, i když je nemocný. Úcta a pochopení, kterou umíme dát závažně nemocným jako společnost, se nám vrátí, i každému jednotlivě.

 V knížce píšete o Pandořině skříňce, která se otevírá, když se pacientovi řekne pravda o jeho stavu, protože nikdy nevíte, jak zareaguje. Přesto jste zastáncem, aby se pravda říkala - rodině, a pokud to je možné, i pacientovi…

Ano, jsem zastáncem upřímnosti, otevřenosti, pravdy. Protože jsem poznal, že život s těžkou nemocí je šachovnice, kde lze s nemocí hrát part. A hraje jej pacient, jeho rodina (vlastně budoucí pozůstalí), my zdravotníci, vlastně každý, kdo v té době je nablízku.

Je prokázáno, i my to dokazujeme na Třebíčsku, že dobrý život s nemocí je nástroj, který právě zas tu ještě dobrou, či přijatelnou část života prodlouží. Domácí prostředí je k tomu ideální nástroj. A to i proto, že rodina je nemocí taky ohrožena, dokonce i zdravotně – v nejbližším roce po úmrtí až osmdesátiprocentním vznikem i život ohrožujícího onemocnění u nejbližšího partnera například.

Tedy tou „mojí“ pravdou se snažím získat čas a rozšířit tým, který může hrát na straně pacienta i jeho rodiny. A navíc: často pacient i rodina prožijí mnohé krásné, vztahy se rozšiřují či nově objevují, bolesti v nich se mírní, přichází i naděje. A tohle myslím má veliký smysl.

Desítky příběhů, které vy a váš tým uvádíte, jsou velmi silné. Dokázal vás ještě nějaký něčím překvapit?

Jéjej. Každý příběh mně překvapuje. Když budou čtenáři tu knížku číst, uvidí to. Život, i ten s nemocí, je jedno velké překvapení a poučení v jednom.

Co byste si přál, aby si čtenáři z knihy „odnesli“? Třeba, že je důležité, aby lidé umírali doma ve známém prostředí?

Že doma je doma, a rodina je to nejvíc. Že vzájemná sounáležitost a láska je silnější i než nevyléčitelná nemoc.

Diskuze k článku