Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Redaktor Jihlavských listů a Třebíčských novin Antonín Zvěřina si v létě udělal radost a vydal si malou knížečku. Ve verších v ní popsal dobývání Třebíče Matyášem Korvínem v roce 1468. Od listopadu je dílko zapsané v Knize rekordů. 

Knížka s dlouhým názvem „Kterak Matyáš Korvín Třebíč dobyl, ale nepokořil“ je od 11. listopadu zapsaná do České databanky rekordů jako nejrozsáhlejší historický epos. O čem veršovaná kniha je?   
V roce 2018 uplynulo od tažení Matyáše Korvína do Českého království 650 let. Chtěl jsem, aby na to Třebíč měla nějakou připomínku, aniž by o tom její obyvatelé věděli, ale nevěděl jsem, jakou formu zvolit. Nakonec mně napadlo celou událost připomenout veršovanou formou. Veršování mě baví, je to taková hra se slovíčky. No, a pustil jsem se do díla. 

Jak se vůbec dostala do zápisu knihy rekordů? 
Rozsáhlou báseň jsem psal jako recesi spíš pro sebe a pár známých. Musím uznat, že to bylo trošku náročnější, než psát básničku řekněme o čtyřech verších. Báseň jsem do Pelhřimova poslal z vlastního hecu sám, ale nijak jsem neuvažoval, že to dospěje tak daleko. Ale je to tady, tak proč ne. Když už jsem nic nedokázal na poli sportovním či jiném, nechť se těším z rekordu v této oblasti. 
 

Jaké to je cítit se rekordmanem?
Ono se toho zase tolik nezměnilo, ale je to takový recesistický hřejivý pocit u srdce. Že jsem to dokázal, aniž bych kdy tušil, že se jím stanu. Že jsem dokázal i svému okolí, že hlavu nemám jen na čepici s kšiltem, ale že se pod ní se urodí i něco takového.

Rekordy jsou od toho, aby se pokořovaly. Nepokusíš se nějakou jinou básní předstihnout sám sebe?
Ufff, toť otázka. Musím opravdu přiznat, že to zase nebyla až taková pohoda, bylo to něco nejrozsáhlejšího, do čeho jsem se pustil. Na druhou stranu - pokud mi někdo dodá nějaký příběh nebo na něj narazím a zaujme mě, proč ne.        

Všichni v redakci víme, že veršuješ rád. Jaké básně vlastně píšeš?
Musím říct, že jsem napsal desítky a možná to jde do stovek veršovánek k různým životním příležitostem, k narozeninám, k jmeninám, ke svatbám a podobně. Nejhorší bylo, když se ozval někdo a chtěl napsat přání, aniž já bych toho člověka znal. To je pak oříšek, ale zatím jsem nikdy nezklamal. Jen prosím, aby to nebylo bráno jako výzva, to bych musel utéct někam na pustý ostrov bez možnosti komunikace.

Měl bys nějakou veselou historku z básnění? 
To určitě nikdo neví, že jsem byl za minulého režimu zakázaný básník. 

Zakázaný básník? 
To bylo tak. Pracoval jsem v osmdesátých letech minulého století v jednotném zemědělském družstvu, dá se říct jako čeledín, a jeho vrchní představitel chtěl svoje ovečky o dění v podniku, který sdružoval osm dědin, informovat pomocí časopisu. 
Vydavatelé kamarádi věděli o mých básnických sklonech, a tak mě vyzvali, zda bych měsíční periodikum neobohatil nějakou veršovánkou. To bylo něco pro mě. 
Takže jsem psal verše typu „když nám nastal podzim, zaseli jsme ozim“ a „pro zpestření menáže, sklidili jsme siláže“ a jiné údernické rýmy, kterým se lid družstevní srdečně pochechtával a předseda zuřil. 
Pak se dostavěla nová bramborárna a s velkou slávou se otevřela. Inu, napsal jsem oslavnou báseň na tento úspěch socialistického zemědělství, kterou jsem zakončil oslavným veršem „radujte se erteple, teď budete žít v teple“. To mi zlomilo vaz. 
Předseda mi zakázal psát verše do družstevního plátku, takže jsem byl zakázaný básník. A to i přesto, že jsem svoje básně chtěl vydat souhrnně pod názvem Chvilka pojézédé (směje se).

Diskuze k článku