Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Jihlavský rodák Jan Jiřiště se vyučil ve Valašském Meziříčí  malířem skla pro janštejnskou sklárnu. Trojku z výtvarné výchovy v učení obdržel, když odmítl zpracovat mozaiku s tématem soudruha Lenina. Přesto jeho profesní život směřoval právě k výtvarničině.   

Chvíli pracoval v Janštejně, poté v roce 1972 zamířil do jihlavského „kulturáku“ jako osvětlovač a jevištní technik. Kulturní dům odborů, Jihlavany zvaný „Odborák“ či „Bílý dům“, nabízel už tehdy celou škálu programů a žánrů. Jan Jiřiště se na jejich podobě podílel až do roku 1987. 

Právě tady se jeho profesní dráha poprvé zkřížila s divadlem. Malovaly se kulisy pro zdejší amatérský soubor Klicpera, ale také pro mnohé „hostovačky“.        
„Téměř se všemi tehdejšími herci nebo zpěváky jsem přišel do styku, a děly se různé věci,“ usmívá se Jiřiště, „jednou měl například přijet Waldemar Matuška se skupinou KTO a my jsme mu postavili scénu s táborovým ohněm a dozadu takové ty srubové věci. On pak přijel a říká – ale já už nehraju country. Tak jsme spustili oponu - revuálku a odehrálo se to před ní.“  
Nadšeni byli naopak členové populární skupiny Plavci. „Postavili jsme jim na pódiu plovárnu a pro každého z nich WC. Když pak začínali, otevřeli dveře, jako že vycházejí z toho WC, do hlediště měli schody jako do bazénu a to se jim strašně líbilo,“ ohlíží se Jan Jiřiště.    

Nás to bavilo  
To vše technici „Odboráku“ na místě vymýšleli a vyráběli z vlastní iniciativy. „Tehdy to šlo, a bavilo nás to,“ vzpomíná Jiřiště. Začínal s kolegou Ivo Mišákem, v partě dělali Petr Žižka, Pavel Petrov a další.      
V té době vyráběli i vlastní výzdobu koncertů, které by se jinak odehrávaly před šedivou revuálkou. Altány s pnoucími růžemi a další kreace ostatně přišly vhod i jako výzdoba početných plesů.
„V divadle se v té době hrálo hodně, snad i víc než dnes. Začínali jsme symfonickým orchestrem v pondělí ráno a končilo se diskotékou v neděli večer,“ popisuje Jiřiště.  
K té době patřily i časté podnikové a další schůze s patřičnou  výzdobou, a tak se tvořily také drapérie, hesla a nápisy.

„Tlak v tom směru byl opravdu velký, žluté potahy jsme komunistům museli měnit za červené. Ale i tehdy se třeba stalo, že kolega vyrobil nápis ´prcující zdraví sjezd KSČ´, a viselo to tam přes celou schůzi. Anebo jsme převrátili vlajku a nikdo si toho nevšiml. Ale když měla KSČ výroční schůzi, tak to byl obšancovaný celý kulturák a chodili jsme dovnitř na propustku,“ vzpomíná Jan Jiřiště.  
Scénu navrhoval a maloval také pro několik ročníků Festivalu sborového umění v DKO.

Lano do divadla
Jeho další štací byla práce propagačního pracovníka v JZD Hybrálec. U tabulek, grafů a nástěnek vydržel dva roky. Od výtvarníka Horáckého divadla Jindřicha Bošky pak dostal „lano“ a od ledna 1990 zamířil do divadla. 

V té době se Horácké divadlo na šest let stěhovalo na provizorní scénu Na Kopečku. Stará budova už byla vyklizena a chystala se stavba nové. Dílny čalouníků, malířů a rekvizitářů ale ještě byly na staré budově.

 
Tady Jan Jiřiště pracoval mimo jiné s kolegy Jaroslavem  Pomikalem, Petrem Lebruškou, po léta pak s Josefem Mácou, po jeho odchodu do důchodu s Radkem Hubockým. 
„Ve starých dílnách se nám normálně daly do hadrů myši, stříleli jsme je vzduchovkou,“ popisuje Jiřiště. Dílny se pak na čas stěhovaly do provizoria v areálu za kinem Dukla, odkud se vše vozilo na představení Na Kopeček. Kostýmy i rekvizity se svážely ze skladů, které byly po půdách, po domech i ve stodolách okolních vesnic.   
Po dvou letech si Jan Jiřiště odskočil z divadla k soukromému podnikání v oboru propagační grafiky. Do propagace a malírny HDJ se vrátil v roce 1994. To už se blížil rok 96 a stěhování do nové divadelní budovy. 

Náhrobky, koně i pec
Prací malíře a kašéra v divadle je výroba rekvizit a kulis pro inscenace podle návrhů výtvarníků. 
„Vždycky se dělá porada, na které se sejdou zámečník, truhlář, čalouník a malíři. To už musí být hotové návrhy. Zámečnická a truhlářská dílna pak vyrobí základ a čalouník potáhne, co je potřeba. My, malíři, jsme poslední štace, která dodává povrchy a patinu,“ vysvětluje J. Jiřiště.   

Tak vznikala během let celá řada originálních rekvizit a kulis. Třeba rozměrné jutové šepsované a malované horizonty, dubový les do inscenace Král jelenem (2014, výtvarník Pavel Kodera).
„Do jiné inscenace jsme zase vyráběli židovský hřbitov z kašírovaných korpusů náhrobků z polystyrénu, do kterých se vyřezávala hebrejská písmena. Struktura a patina se dělala pilinami a barvou,“ popisuje Jiřiště.   

Velmi úspěšné byly kašírované polystyrenové kvádry – pískovcové kameny do Krále Richarda III. (2003, Eva Brodská), které si pak s oblibou půjčovali organizátoři jako dekoraci na stavařské plesy.
Do pohádky Dalskabáty (2003, Kateřina Baranovská) vymysleli divadelní kašéři kachle pro stavbu realistické pece ze sololitu a umělých tácků pod pivo.  
Mezi majstrštyky řadí Jiřiště výrobu stříbrného karavanu do Hrabalova Rozmarného léta, anebo tramvaje do dokudramatu o novodobé historii Jihlavy. Právě u takových náročných rekvizit hrála velkou roli úzká spolupráce všech dílen. 

Technický oříšek, jak nechat rostliny  vyrůst, se řešil na scéně u pětimetrových stvolů marihuany. Kašírované koně vyráběli v dílnách do inscenace Equus. Jindy zase přišel na řadu realismus a kulisy domů se na požadavek výtvarníka potahovaly reálnou fasádní omítkou a filcovaly. 
Obličejové masky se v dílnách divadla vyráběly klasickou kašírovanou technikou vrstveného mulu, nikoli z latexu. „Na Jakubovi Škrdlovi jsme si udělali masku – kopyto, ze kterého jsme pak vyráběli další masky, které seděly,“ usmívá se Jiřiště. 

Jak dodává, vyhovovali řemeslníkům v divadle spíše výtvarníci – „puntičkáři“, kteří přesně věděli, co chtějí: „Když mělo divadlo stálé výtvarníky – pana Jindřicha Bošku a paní Evu Milichovskou, tak jsme věci vyřešili na místě. Ale v době hostujících výtvarníků a režisérů se často věci řeší po telefonu, a to je náročnější. Komunikace je nutná - kolikrát jsme vyrobili podle návrhu rekvizitu, ale režisér zjistil, že se s ní nedá hrát, a tak se upravovala.“ 

Staromódní divák 
Řemeslníky z divadelních dílen zajímá i výsledný tvar, a tak patří i mezi diváky. 
V tomto ohledu byla podle Jiřiště velmi zajímavá např. nedávná práce pro inscenaci O Perníčkovi. Potahované kulisy kredence jsou zde vyrobeny fototechnikou a poskládány podle přesných výkresů. K nim se ještě vyráběly obří kašírované rekvizity. 

„Když jsme to viděli na jevišti, tak nás to fakt překvapilo, protože v malírně to vidíme jen po kouskách,“ oceňuje Jiřiště práci výtvarníka.   
Coby divák vidí sám sebe jako „staromódního“: „Mám rád historické věci, a potom komedie na odlehčení,“ uvažuje nad otázkou po svých preferencích. Také on, jako řada dalších techniků z HDJ, se ostatně během let sám ocitl i na jevišti: 

„Ještě za starého divadla se hodně jezdilo na zájezdy. A kulisáci, to byli vždycky spíš takoví lupínci, takže se stalo, že třeba někdo nepřišel do práce a já za něj zaskakoval. A tak jsem třeba dělal takového malého čertíka a honil jsem pana Dryšla po jevišti. Jenže jak mi sundali brejle, tak jsem vůbec nic neviděl…“  
Práce malířů, kašérů a dalších divadelních techniků je podle Jana Jiřiště činorodá: „Člověk musí trochu něco umět, sledovat nové materiály.“ 
Pryč je prý doba „rámovaček“ s látkovou výplní. Dnes se využívají nové materiály, ale ty zase bývají dost těžké, takže s nimi pak jevištní technika má pořádnou práci.  
Velkým přínosem by podle Jiřiště bylo, kdyby řemeslníci z oblastního divadla mohli vyrážet na zkušenou na některé velké scény disponující širšími možnostmi a novými technologiemi.   
Dlouholetý kašér a malíř jihlavského divadla Jan Jiřiště se ovšem jako řemeslník uplatňuje i po odchodu do penze. Už před dvaceti lety koupil a začal opravovat starou roubenku, a na té prý bude práce vždycky dost.  
 

Diskuze k článku