KRIMINÁLNÍK
------------------------------------------------------
Paměť a dějiny – čtvrtletník, ročník XIII, 2019/04
Vydává: Ústav pro studium totalitních režimů
České republiky, Siwiecova 2, 130 00 Praha 3
Šéfredaktor: Adam Šůra
Redakce: Jitka Šmídová, Patrik Virkner
Sazba: Zuzana Michálková
Poštovní adresa redakce: Na Struze 3, 110 00 Praha 1,
e-mail: pad@ustrcr.cz
-----------------------------------------------------------------
ELIŠKA PODHOLOVÁ VARYŠOVÁ
Poslední funkcionalista. K osobnosti a tvorbě
architekta Bedřicha Rozehnala str.19
převzato:
"K osobnosti a tvorbě architekta Bedřicha Rozehnala
V rámci tzv. Basoprojektu, tedy Technického ústavu ministerstva vnitra (TÚMV)
v pankrácké věznici, působila i řada vynikajících osobností československé
architektury. Patřil mezi ně také Bedřich Rozehnal (1902–1984), oblíbený
pedagog a přední odborník na nemocniční architekturu. Podobu nemocnic
změnil zejména na Moravě: tvořil elegantní, lyricky komponovanou architekturu,
promýšlenou s ohledem na funkčnost a praktičnost, ale také se snahou zlidštit
prostředí pro pacienty. V posledních dvaceti letech života Rozehnal své velkolepé
projekty nemocničních a univerzitních areálů nemohl z politických důvodů
realizovat – zůstaly uchovány alespoň ve skicách a výkresech.
20 2019/04 paměť a dějiny
Stavitelem nemocnic
Rozehnal ale proslul především jako
architekt velkých nemocničních
komplexů. Ačkoli hlavním architektonickým
problémem první republiky
byla výstavba bytů a ideální podoba
sociálního bydlení, zdravotnická
péče rovněž potřebovala zásadní
reformu. Zatímco medicína se rychle
vyvíjela a s ní i technika a požadavky
na prostory a prostředí, moravské
nemocnice vesměs stále sídlily v budovách
z 19. století, tmavých, depresivně
působících, s monumentálními
vstupy, ale kapacitně zcela nedostačujících
ani co do počtu lůžek, ani
místem pro nová technická zařízení.
Tehdejší rané funkcionalistické
návrhy nemocnic přitom nabízely
jen částečný posun k lepšímu – pokračovaly
v modernistickém pojetí
nemocnic začátku 20. století (např.
Psychiatrická léčebna v Kroměříži
nebo v pražských Bohnicích), tedy
ve výstavbě pavilonových areálů,
kde byly jednotlivé funkce a oddělení
striktně rozděleny do samostatně
stojících objektů.
První projekt nemocnice začal
Bedřich Rozehnal připravovat ještě
jako posluchač brněnské techniky.
Od roku 1929 pracoval v kanceláři
profesora Fischera na projektu onkologické
léčebny na brněnské Kraví
hoře, tzv. Domu útěchy. Když v roce
1933 došlo k přesunutí parcely na
Žlutý kopec, bylo přepracování projektu
kvůli pokročilému věku arch.
Fischera svěřeno právě Rozehnalovi.
Ten ho skutečně dokončil a roku 1935
byl Dům útěchy postaven jako první
Rozehnalův samostatný projekt nemocniční
stavby. Šlo o první moderní
budovu nemocnice na území Brna,
kompaktní, světlou, funkční architekturu,
která kontrastovala s hlavní
nemocnicí sv. Anny, stavěnou
v 19. století. Inspiraci Rozehnal hledal
při studijní cestě do zahraničí
(cesta byla hrazena Spolkem pro
výstavbu Domu útěchy), během níž
s dalším vynikajícím českým architektem
Bedřichem Feuersteinem
projeli Francii, Belgii, Anglii a Švýcarsko.
Navštívili ateliéry věhlasných
francouzských architektů Augusta
Perreta a Le Corbusiera, který byl
hlavním inspiračním zdrojem Rozehnalovy
architektonické estetiky.
Seznámili se ale také s moderními
radiologickými centry a předními
lékaři orientujícími se na tuto problematiku.
Výsledkem byla stavba, která
definovala dobový moderní nemocniční
standard. Dům útěchy funguje
jako onkologická nemocnice dodnes,3
po mnoha rozšířeních a dostavbách
– původní provozní řešení Bedřicha
Rozehnala je nicméně zachováno
a oceňují ho i současní zdejší lékaři.
Na základě úspěchu Domu útěchy
byl posléze Rozehnal osloven Zemským
úřadem, aby se podílel na projektu
modernizace moravských nemocnic."
-----------------------------------------------
PRÁVĚ DNES
V DOBĚ KORONAVIRU,
je žalářování našeho profesora Rozehnala
ABSURDITOU  TOTÁČE
 

KECY O NĚJAKÝM ROZEHNALOVI KOHO TO ZAJÍMÁ ?
ALE KOHO  TO KURVA DNESKA ZAJÍMÁ ?
Převzato:
XXXXX říká:
Sobota, 30. 1. 2016 v 13:34
Tak já myslel, že už je od tebe klid na věky a zas ne. Proč to tu vlastně visí? Ty nechápeš, že dokud budeš prudit nedáme ti pokoj? Celý Jihlavě (podle mě) je u prdele Gryc, Rozehnal a Havel. Lidi mají jiný starosti. Po většině existenční. Neříkám že si za to opět většinově nemůžou sami, ale
 kecy o nějakým Rozehnalovi koho to zajímá?
 Dobře, nakreslil jsi Březinky, komoušům pentagon, někde nějakej most, co já vím co ještě, dobrý všechno to stojí, lidi to užívají, tudíž tvé práci čest.
Ale koho to kurva dneska zajímá?
-------------------------------------------------------------------------------
-----Original Message-----
From: Zdenek
Sent: Saturday, October 3, 2020 11:17 AM
Subject: RE: den architektury Na Kopečku
. . . . . přikládám fotokopii dopisu Fuchs- Rozehnal
a můj příspěvek,
pokus o zachování něčeho o Fuchsově hosp.pavilonu. .
------------------------------------------.
 JAK SE CÍTILI ZA TOTÁČE
Fuchs a Rozehnal,
autoři areálu Psychiatrické léčebny :
--------------------------------------------------
8/7 66
Milý Bedřichu,
Doplňuji ještě dnešní náš telefonický
rozhovor.
Děkuji za milý blahopřejný dopis.
Potěšil mne hlavně proto, že byl jistě
zcela upřímný, neformální a  ze
starého přátelství.
A proto aby těch "červených" číšek
bylo ještě hodně. /nezapomeň, že
mnoho lidí "lidí" se o nás pečlivě
stará - ovšem v tom negativním
 smyslu. /
Jsem ti oddaný
Bohuslav Fuchs
 
-----------------------------------------
Převzato:
PŘÁTELÉ ve dvou generacích
BOHUSLAV FUCHS a BEDŘICH ROZEHNAL
KAMIL FUCHS a EVA ROZEHNALOVÁ
"Zmiňovat se  o  tom,  že já jako dcera Rozehnala bych měla studovat něco jiného,  než architekturu,  to  je asi zbytečné.  Také je známý vztah otce  s profesorem Fuchsem,  který napsal úvod k jeho dílu „Nemocniční otázka města Brna“ a který byl na architektuře mým učitelem stejně,  jako můj otec zde byl učitelem Fuchsova syna architekta Kamila Fuchse,  mého staršího spolužáka.
Myslím,  že  i  v  době mého studia mne otec příliš neovlivňoval a  ponechal  to na  atelieru přítele  Fuchse,  ve kterém jsem svá studia ukončila.  Pamatuji si i to,  jak  tohoto profesora přišli odvést k výslechu a ani mu nedovolili vrátit se  pro  jeho  pověstnou  rádiovku,  kterou na věšáku zapomněl.  Fuchse  odsoudili  podmínečně a  měl   štěstí,  že  Gočár,  tehdy  hradní  architekt v Praze tehdy ovlivnil jeho podmíněný rozsudek.  Můj tatínek takové štěstí neměl a byl odsouzen k pobytu ve vězení na Pankráci v Praze na čtyři roky.
Za   hodně  vděčím  i  tatínkovým  slovenským  přátelům  architektům,  kteří  ovlivnili  to,  že  jsem byla v roce tatínkova  odsouzení   připuštěna  ke  státnici  a  k  ukončení studia. V  té době,  tedy  od  ledna  1960,  byl  už otec žalářován.  To  byl   asi  klíčový  okamžik,  kdy  by  se  byl  mohl otec architekt  věnovat  dceři  architektce,  což se ale nestalo.  Otec byl v kriminále a já jsem musela opustit Brno a byla vyhnána  do  Jihlavy,  kde jsem jako dcera kriminálníka   ani  nemohla  být zaměstnána  ve  státním  ústavu,  ale pouze  v  družstevní  Údržbě obchodu.  Odtud   jsem  v  noci,  za  těžko popsatelných okolností po cestě nočním Jihlavským parkem přistupovala do vlaku k  mamince,  jedoucí  z  Brna  a  kdy jsme jednou za čtvrt roku měly povolenou krátkou návštěvu tatínka ve věznici na Pankráci.
------------------------------------------------------------
Hezký večer Evi! 6.2.
Povídání bylo pěkné a vůbec ne pro zasmání! Vzpomínám na tatínka jako na elegána z první republiky, který tak působil jak svým oblečením (nosíval motýlka!), tak svým noblesním vystupováním. To bylo v tehdejším režimu i ve vysokoškolském prostředí odlišné, a vyžadovalo to úctu. Věděli jsme, že vedle dětské nemocnice má řadu dalších výrazných realizací a už tím se od mnohých našich učitelů lišil. U nich nám šlo jen udělat zkoušku a mít od nich pokoj; mnozí se nám z paměti vytratili, ale na Tvého důstojného tátu jsou naše vzpomínky trvalé a uctivé.
Jen si trošku z minulosti pamatuju více: komoušům nešlo jen o Tvého tatínka, udělali přece proces vůči mnohým kantorům.
Šlo jim o prokázání své moci nad Vysokými školami a nahnání strachu. Zejména těm úspěšným, kteří dokázali vedle své pedagogické činnosti ještě projektovat!
To si dovolili něco, co závistiví komouši nesnesli: získat ke svému učitelskému platu ještě nějaký honorář! Pamatuju si, že p. Doc. A.Grimm u soudu hájil doložením děkovného dopisu nějakého generála, velitele Vojenské akademie Ant. Zápockého za to, že jim zpracovali projekt ústředního vytápění - a potom již nemuseli přikládat lopatkou do lokálních kamen. Vím to proto, že jsem v roce 1969 požádal Doc. Grima o zpracování koncepce vzduchotechnického dotápění Sportovní haly a sblížil se s ním. Též si pamatuju, že jeden z postižených spáchal sebevraždu a ten, který nás v prvním ročníku učil o stavebních materiálech skončil nešťastně pod autem.
Také si pamatuju, že soud se konal zač. roku 1960.

Byla to strašná doba; my jsme chtěli dostudovat,
ale přitom jsme se třepali, jestli nekecneme něco,
za co nás vyhodí,
a proto jsme předstírali "uvědomělost"!
Po ukončení školy nastalo sice období "oteplování",
ale to skončilo v srpnu 68.
Nejlepší na té době bylo to, že jsme byli mladí, viď.
Blahopřeju Ti k věcnému, pěknému rozhovoru. V úctě k Tvému tatínkovi
Jenda. /Jan Kruml/
----------------------------------------
PS.  Nedávno zemřela ředitelka Psych. MuDr. Drlíková, která mi zadala po totáči interiéry pavilonu, co se z nich zachovalo nevím. Většinu výkresů "na čisto" mi kreslila paní Jana Dvořáková. Její dcera Martina Manová byla myslím i trochu víc než sekretářka paní ředitelky. Při poslední návštěvě Evy Rozehnalové se nám velmi věnovala.
Otec Drlíkové MuDr. Drlík jako ředitel Jihlavské nemocnice mi zadal v návaznosti na Dům zdraví její první etapu. Součástí byla také hospodářská část,  prádelna a kuchyně. Tehdy jsme navštívili Fuchsův hosp. pavilon ve staré nemocnici. Drlík s šéf kuchařem se pokusili poskytnout mi školení přímo v kuchyni. K realizaci nedošlo.
Z archivu Stavoprojektu se mimo nemocnici do UlanBataru,  v archivu v Brně,  zachovalo málo.
Tří velké akvarelové skici stávajícího stavu staveniště jsou v archivu v Jihlavě, stejně jako dokument o sousedním demolovaném Fuchsově hospodářském pavilonu.
Ví o nich Mgr. Petr Dvořák.
Nechal bych na iniciativě památkářů, abychom se někdy v archivu sešli.
Ing. arch. Zdeněk Gryc
 

S architektkou Růženkou Žertovou jsme se nedávno loučili v brněnském krematoriu.
Její vzpomínka na jejího učitele začíná takto:
"On ale musel ty komunisty děsně provokovat tím, že
vypadal pořád tak prvorepublikově, ne? "
--------------------------------
Je signifikantní, že študačka Žertová měla na FA v Praze problémy,
Takže přešla do Rozehnalova atelieru na FA v Brně.
Jak to bylo na FA v Brně by mohl vyprávět
arch. Martin Laštovička
-----------------------------------
Právě nejenom dnes, ale v této hodině
je v átriáku Evy Rozehnalové Mrg. Jindřich Chatrný.
Přebírá Rozehnalovy obrázky na chystanou výstavu
v galerii N. Město s péčí ředitele PhDr.  Josefa Chalupy
----------------------------------
Pro nás, zbytek žáků z Rozehnalova atelieru, je akce:
Jihlavskou vycházku připravila na sobotu 3. října zdejší architektonická kancelář UNArchitekti (architekti Jana Nováková a Petr Ulrich),
Součástí rehabilitace osobnosti našeho laskavého učitele.
ROZEHNAL AUTOR MORAVSKÝCH NEMOCNIC
NEMOCNICE V DOBĚ KORONAVIRU
KRIMINÁLNÍK !
Kolik zdravotnických zařízení mohl ještě vyprojektovat?