Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Nehonosí se žádným titulem, přesto patří k vyhlášeným odborníkům a má za sebou stovky odborných prací.

Pavel Bezděčka je doslova nezmar v tom dobrém slova smyslu. Prošel dvacítkou zaměstnání a bydlel na patnácti místech, zná skoro vše o mravencích a dalších druzích hmyzu, maluje, vystavuje a píše knihy. A dokáže vyprávět jako málokdo.

„Vždycky říkám, že mám první dva ročníky na univerzitě!“ rozesměje se hned na začátku. Nedostudoval? Vyhodili ho? Kdepak.

Na Palackého univerzitě v Olomouci tehdy vytvořili klasickou třídu základní školy. „Měli jsme normální učitelku a vysokoškolští studenti z pajdáku k nám do třídy chodili na náslech a ani nemuseli opustit fakultu,“ vysvětluje se smíchem.

Když se ale ohlédne za svou dosavadní životní cestou, jako by ho první dvě třídy na základní škole v budově univerzity nějak předurčily.

Od brouků k mravencům

„Když mi bylo šest let, zavál jsem sám od sebe do muzea,“ začíná své vyprávění o Olomouci, kde prožil dětství. Tam poprvé uviděl expozici vypreparovaných brouků. Ti ho uchvátili. Půjčil si atlas brouků a přečetl jej. „Četl jsem už ve školce,“ řekne, když spatří můj údiv. „Knihu jsem zhltal, byla od pana Javorka.“

Na podzim už měl krabici od bot plnou brouků. „Tak vznikala moje první sbírka.“ Takže vzorný učenlivý žák? Ne, spíše nezkrotný živel, který stihl lítat s klukama, a o víkendu se ponořit do studia brouků, kteří jej fascinovali.

V devíti letech objevil antikvariát a jeho úžasné knihy. „Vždy jsem býval samouk,“ a dodává veselou historku z patnácti let, kdy slavnostně přebíral občanský průkaz.

„Už když se blížilo mých 15, začal jsem být hodně nervózní,“ vypravuje. „Když jsem jej získal, vyběhl jsem ze třídy a utíkal jako v horečce přes celé město do univerzitní knihovny, abych si vypůjčil řadu knih.“

K výpůjčce v univerzitní knihovně jste totiž museli mít občanský průkaz.

Zájem o brouky mu vydržel až do jeho 26 let. Tehdy v lese z kusu dřeva doloval brouky dlátem. Dřevo bylo zmrzlé a držel je tak nešťastně, že místo chodbiček ve dřevě obnažil svou dlaň. Přesekl si tři šlachy a během čtyř let absolvoval sedm operací.

„Naznal jsem, že jsou brouci nebezpeční a obrátil jsem se k mravencům,“ popisuje dnes se smíchem.

A začal mravenci Olomoucka a okolí. Pročetl vše, co o mravencích bylo napsáno, řadu knih a článků si slovo od slova opsal (kopírky tehdy nebyly), nechal si natisknout koresponďáky a jimi obeslal odborníky na mravence ve světě, aby mu poslali separáty svých prací. „Mravencologové jsou velmi ochotní lidé,“ říká, jak přišel k obrovskému množství informací v časech před internetem.

Listopad 89

Ale vraťme se do jeho náctiletých let. Maturoval v době normalizace v roce 1971. Kam chtěl jít? Na vysokou. To mu ale překazil jeho netřídní původ. Byl totiž synem husitského faráře. Zkusil školu v Nitře, „písomné skúšky spravil, v ústnom pohovore nevyhovel“.

Shodou okolností se mu podařilo získat místo asistenta v olomoucké veterinární nemocnici. „Puberta, peněz málo, o víkendu jsem vykládal vagóny, nebo jsem šel dělat do Prefy…,“ vzpomíná. A k tomu bigbítová kapela, horolezectví a jeho milovaní brouci… nudit se opravdu neměl čas. 

Vojna? „Dva roky zabitého času,“ konstatuje suše. A pak? Ve veterinární nemocnici nevydržel, táhlo ho to ven. Pracoval jako technik polesí, šéf výcvikového střediska u státních lesů, ve výzkumáku lesního hospodářství…

Listopad 89 jej zastihl právě tam. Ze zahradníka se stal asistentem, kterého před listopadem nesměl dělat. Jako odborník později získal místo na referátu životního prostředí okresního úřadu v Uherském Hradišti. Od teď už pokračoval směrem vzhůru. Zoolog a časem i vedoucí Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, šéf střediska Agentury ochrany přírody a krajiny ve Zlíně…

Malba a fotografie

Odmalička maloval. Hlavně tempery či barevné tuše. Maloval i na vojně. „Zabíjel jsem tím čas a získával peníze na jídlo, protože jsem odmítal jíst v jídelně,“ vysvětluje. A tak maloval vojákům obrázky, zejména jejich děvčata podle fotografií.

„Například jsem dostal od jednoho vojáka obrázek dívky, s tím, že má strašně ráda koně. Tak jsem mu ji namaloval, jak stojí s koněm pod stromem. On se pod obrázek podepsal a poslal jí ho.“

Spokojeni nakonec byli oba, vlastně spolu s neznámou dívkou všichni tři. 

Odmalička

také fotografoval. Bílé Karpaty jej ale uchvátily natolik, že začal fotografii pojímat vážněji. A fotil nejen přírodu a krajinu, ale i masopusty, folklorní festivaly, a protože se staral i o propagaci Bílých Karpat, psal řadu textů.  

A dokonce v roce 1994 s kolegy založil časopis Bílé Karpaty, který vychází dodnes, i když Pavel už dávno bydlí na Vysočině. Členem redakční rady je však nadále.

A nezmínit ani nelze další jeho aktivitu. „Vymyslel“ Přírodovědný klub v Uherském Hradišti, v němž mohl být členem i laik, který však musel být odborníkem, byť na kousek přírody.

A ke klubu vymyslel i sborník. A ne ledajaký! Vysoce odborný. „Časopis měl vysoké renomé. Každý článek musel být dvakrát recenzovaný, stejně jako v renomovaných časopisech,“ dodává. Celkem vyšlo deset normálních a deset speciálních čísel. A kromě toho v klubu vyšla i kniha o žížalách v ČR, jediná svého druhu. Takže ne nakladatelství Academia nebo nějaká univerzita, ale jakýsi přírodovědný klub plný nadšenců - a hlavně elánem neutuchajícího vedoucího – Pavla Bezděčky.

Sborníky definitivně skončily, když Pavel odjel na Vysočinu. A jak se sem dostal? Díky své současné manželce Kláře.

Odborník na sekáče

Dnes pracují spolu v jedné kanceláři jihlavského muzea. RNDr. Klára Bezděčková, Ph.D., je vedoucí přírodovědného oddělení muzea, Pavel Bezděčka, zoolog a kurátor sbírek. 

Ona s tituly, on bez. Oba však fundovaní odborníci. „Každý máme jiný přístup práce,“ vysvětluje paní Klára. „Já jsem spíš teoretik, zajímám se hlavně o etologii a ekologii, Pavel je praktik, zabývá se terénním výzkumem, taxonomií…“ Dohromady tvoří dokonalý tým.

A spolu také cestují po světě, kde studují třeba dosud málo známé druhy mravenců…

Pavel k mravencům a broukům přidal vážky a je snad jediným odborníkem v republice na sekáče. Známe je všichni z bílých zdí v létě, kde se jejich malé tělo pohybuje na dlouhých třesavých nohách. „To nejsou pavouci, to jsou sekáči,“ řekne hned.

Není dobré plést si před ním tu „Johanu s dlouhýma nohama“ s pavoukem. „Sekáči na rozdíl od pavouků mají srostlou hlavohruď se zadečkem, nemají snovací žlázy a nestaví sítě!“ řekl by s trochu zdviženým prstem.

Ve výtvarném spolku

Ale zpátky k jeho fotografování. „Jednou mě napadlo fotky trochu upravit. Humorně až surrealisticky, nebo jen s vtipem v popisku fotky.“

A tak vznikl třeba snímek kukuřice v poli, kdy položil fotoaparát na zem a vyfotil kukuřici zespodu proti obloze. Fotografii nazval: Poslední pohled umírajícího krtka. Těžko nalézt člověka, který by se před fotkou po přečtení tohoto názvu nezasmál.

„A pak mne napadlo fotky neupravovat, ale začít s digitální malbou na počítači,“ pokračuje Pavel dál, jak se dostal k až snovým obrazům krajiny, zvířat… Jenom tak mohly vzniknout série působivých obrazů tramvají v různých krajinách.

Výstav digitálně namalovaných obrazů má za sebou mnoho desítek. Ročně jich připraví třeba i deset.

Pavla logicky záhy přijali za člena Spolku výtvarných umělců Vysočiny. A hned na první schůzi byl zvolen i do Rady spolku. Mimo to je také členem surrealistické skupiny Stir up.

Literární činnost

Posledním jeho počinem je vydaná kniha Bajky a pohádky z Vysočiny. Ani se psaním nezačal v posledních letech, ale píše vlastně odjakživa. Jakýsi zlom nastal v jeho padesáti letech, v roce 2002.

„K padesátinám jsem si chtěl vydat knihu, krásnou a kvalitní.“ Dnes bychom řekli popularizační o přírodě. Začal proto zjišťovat, kolik takové vydání stojí. Došel k číslu 200 tisíc korun.

Tolik peněz neměl, ale našel kamaráda, který byl ochoten knihu zafinancovat. Pod podmínkou, že jich vydá hned několik, neboť o broucích nebo žábách takhle nikdy nikdo nepsal. Tak vzniklo nakladatelství Futuro a spolu s ním kouzelník Futuro, medvídek Hamánek. Zde vycházely i popularizační knihy o Chřibech.

Kvůli ilustracím oslovil řadu malířů, a tak se seznámil i s třebíčským výtvarníkem Josefem Kremláčkem. A to v době, kdy ještě netušil, že se mu Vysočina stane za pár let jeho domovem.

Pavel Bezděčka je však podepsán pod mnoha dalšími odbornými knihami, či stovkami odborných článků, které vycházely jinde. Jako autor či spoluautor. Od biologie mravenců přes bibliografii blanokřídlého hmyzu České republiky až třeba po knihu o Kopanicích či životě významného českého entomologa Jana Roubala.

Bajky a pohádky z Vysočiny vydalo Muzeum Vysočiny Jihlava, kde nyní Pavel pracuje. Příběhy mohou překvapit větším začleněním hmyzu do bajek než je obvyklé: O hladové mouše, O mravenci, mouše a střevlíkovi, Pohádka o nespokojené babočce…

Pavel Bezděčka dokáže přiblížit i organismy, které nám nejsou moc milé, třeba klíště. Nevyvolává v nás ale soucit k němu, spíše ozřejmuje, jak takové klíště opravdu žije, a co s tím svým životem má práce…

Jak sám Pavel říká, plánoval vydat knihu veselé zoologie od prvoků až po člověka. S darem vyprávění, který mu byl dán, a znalostmi, kterými je vybaven, by šlo o velmi zajímavou popularizaci přírody. „Problém je v nakladatelství…,“ přiznává sám, protože takové dílo přesahuje regionální možnosti.

Ohlédnutí nazpět? Možná trochu zalituje, že jej rodiče nedali do lidušky na výtvarku, nebo do chovatelského kroužku, byl by rychleji dál… Svou hyperaktivní povahou však vše dohnal, ne-li předehnal, už v útlém věku.

Co miluje nejvíc? „Život sám a všechny jeho formy i projevy a zejména humor.“ Ten rozdává i ve svých obrazech, fotkách, knihách i při vyprávění…

Diskuze k článku