JUDITA HORVÁTHOVÁ již napsala deset zamilovaných příběhů, které lze označit za červenou knihovnu. Na jejich vydání nemá peníze, proto si je alespoň nechává sama takto sešít. Sešity pak kolují v rodině nebo po přátelích. Foto: Petr Klukan
„Škoda, že tahle není v menu.“ Alexandro Selvaggi pohoršeně stiskl rty. Opřel se a chladně si měřil servírku, která si s někým italsky povídala u vedlejšího stolu. Ruku si opírala v bok a až k němu doléhal její veselý smích. Všiml si, že na tričku má skvrnu od rajčatové šťávy. Ledabylým pohybem si urovnala vlasy, které se vysmekly ze spony.
„Myslím, že jsme se přišli najíst,“ zasmál se Richard Cambel, potencionální klient, který seděl vedle něho. Alexandro se zdvořile usmál a upil si trochu studené minerálky. „Svým způsobem je opravdu hezká. A teď k práci…,“ pozdvihl obočí. I když se stále usmíval, tvářil se přinejmenším zdrženlivě.
Úryvek jako z červené knihovny? Ano, ale román nenapsal žádný z tureckých či venezuelských spisovatelů, ale třicetiletá Judita Horváthová z Jihlavy. Na svůj věk ale nevypadá a když ji člověk spatří poprvé, myslí si, že jí ještě nemohlo být dvacet.
Její rukopisy romantických příběhů s tituly On je ten pravý, Španělovo tajemství atd. nejsou sice bez pravopisných chyb, na červenou knihovnu jsou však překvapivě dobře napsané, s postřehy a výstižnými situacemi. Psané lépe, než dokáží mnozí „spisovatelé“.
Krásná a trochu ostýchavá Romka začala psát básničky už na základní škole. Jak říká, hlavně o lásce… a psala je sama pro sebe. A hodně četla. K tomu ji vedla babička, na kterou nedá dopustit.
„Má velkou knihovnu,“ vysvětluje a dodává, že jsou to hlavně knihy z edice Harlekýn. Takže romány především pro ženy, pro zamilované, pro romantické duše. „Začala jsem je číst a hrozně moc se mi ty příběhy zalíbily.“
A napadlo ji prý otevřít notebook a začít také psát. „Vymyslela jsem si postavy, a pak to šlo samo. Strávila jsem na tom hodně času, až z toho něco vzešlo.“ A vypráví děj o dvou obchodnících a jedné ženě. V románu nechybí zrada, láska, vášeň, usmíření.
Knih již napsala devět a teď dopsala příběh desátý s názvem Hlas z minulosti. Vůbec jí nevadí, když její literaturu někdo označí za červenou knihovnu. Jsou to prostě příběhy o lásce, které není nikdy dost.
Čím začíná? „Vymyslím nejdřív jména,“ prozrazuje a se smíchem dodá, že to je někdy katastrofa. Potom si namyslí, jak by měly jednotlivé postavy vypadat, napíše si pointy a „vrhnu se na začátek příběhu a ono to samo postupně vyplývá“.
„Musím se vžít do situací, které popisuju,“ vysvětluje, „i do pocitů, které ten člověk v tu chvíli cítí. Dokážu si to představit. V tom si věřím!“
Jména v příbězích používá cizokrajná. Proč ne česká? „Přítel mi taky říkal, ať zkusím napsat něco českého, ale psát o cizině mě víc baví, je to takové exotické.“ Snad i proto její šestiletý syn nese jméno Nicolas.
Komu jsou příběhy určeny? „Pro mladé i starší,“ říká jednoznačně. Jejím snem je, kdyby mohla nějaký román vydat. Zatím totiž píše do šuplíku, pokud nepočítáme její vlastní sešité rukopisy.
Chce být slavná? „Slavná?“ zopakuje „o to ani tak nejde, ale aby ty příběhy mohly sdílet i další lidé, aby se jim to líbilo.“
Na vydání ale nemá peníze. Její jméno je neznámé a velká nakladatelství jsou zavalená rukopisy „svých“ spisovatelů. A Judita je nezaměstnaná. Dříve pracovala jako prodavačka v uzeninách. Při hledání práce prý lidé posuzují i to, že je Romka, i když uznává, že „záleží na člověku“.
Stalo se jí, že při prvním setkání k ní měla jedna vedoucí odstup a chtěla ji odbýt. Změnila přístup, až když zjistila, že má praxi a je slušná. Práci přesto nemá. Rekvalifikovala se sice na šičku, to jí ale nebavilo, nehledě na to, že kvůli malému může pracovat jen na jednu směnu.
Věří ale, že její sen není nedostižný. Stejně jako v jejích příbězích, které po večerech píše, když dá malého spát, uvaří si kafe a otevře notebook.
Věří, že se jí podaří vydat aspoň pár desítek kusů některého z románů, které by nabídla jihlavským knihkupcům. A jednu knihu by pochopitelně hned věnovala babičce. A další rodičům, sestrám.
A když by se ty v knihkupectví podařily prodat, mohla by vydat další… a možná by se jí zhmotnil sen v happy end, stejně jako jejím hrdinkám a hrdinům v příbězích, které píše.
Diskuze k článku
BEZ - CHARAKTER ANO-NYMA
Je to náhlá obrátka zbabělce-anonyma o 180 stupňů. Kdyby nečetl
ČTENÁŘE VOLA, ZNÁ CELÁ ŠKOLA,
NA HRUBOU DÍRU HRUBÁ ZÁPLATA,
tak by jeho zlá slina na autorce zůstala.
Motiv jeho textu je jasný paní Horvátová je Romka a "čtenář" z hlouby duše nenávidí, jak zde mnohokrát demonstroval USA.
Je to jeho nenávistný styl, který už předvedl na jiný článek o mladých pisatelích od stejného autora:
Petra Klukana:
"V gotické síni jihlavské radnice ožily příběhy našich sousedů"
Žáci deseti jihlavských škol v rámci projektu příběhy našich sousedů zpracovali pohnuté osudy čtrnácti pamětníků kruté doby komunistického režimu. V pondělí se v zaplněném gotickém sále jihlavské radnice konala prezentace celého projektu.
Tehdy stejně napsal první stejně jako zde "povzbudivý" komentář:
----------------------------------
Nihil novi sub sole !
Nic nového pod sluncem. V padesátých letech minulého století obdobně chodili starci pod rádoby důvěryhodnou značkou Osvětová beseda po školách a vykládali prvňáčkům, jak Masaryk střílel do dělníků.
čtenář | 2015-06-19 16:23:47 | Reagovat
--------------------------
Jsem přesvědčen, že si nepřečetl jedinou knihu paní Horvátové.
Jsem přesvědčen, že si nepřečetl a nezamyslel se nad "pohnuté osudy čtrnácti pamětníků kruté doby komunistického režimu."
Z uvedených komentářů je zřejmá jeho nenávist k Rómům, USA, snaha o zamlčení zvěrstev komunismu a odkazu TGM.
Jeho slovní tanečky, blbost a zbabělost anonyma, který nechápe, že se principielně jako ANONYM vyjadřuje k práci KONKRÉTNÍ OSOBY, v tomto případě Romky paní Horvátové. Je to bohužel u"čtenáře", jak ukazují jeho četné komentáře v JL běžná praxe.
Rasismus je dost ožehavé téma, zrovna tento článek redaktora Klukana o aktivitách paní Horvátové bych v této souvislosti ocenil.
Paní Horvátové bych řekl, že obdivuji její práci, dělám trochu něco podobného, kreslím "do šuplíku" stovky akvarelů. Vysoce si cením práce amatéra.
Je možné, že tyto drsné komentáře upozorní na její snahu a třeba ji pro začátek, nějaký sponzor něco útlého vydá. Každý začátek je těžký, známe malíře, kteří se prodávají za miliony. Za života neprodali nic, jako známý Vincent.
Dost mne zaujalo, když jsem četl:
JUDITA HORVÁTHOVÁ již napsala deset zamilovaných příběhů, které lze označit za červenou knihovnu. Na jejich vydání nemá peníze, proto si je alespoň nechává sama takto sešít. Sešity pak kolují v rodině nebo po přátelích. Autor Petr Klukan, Foto: Petr Klukan,
Safra on i jeho paní toho dost vydali. Je to laskavost napsat něco pěkného a udělat ilustrační foto.
Také jsem si vzpomněl na knihu s ilustracemi, kterou napsala pro mého syna jako dárek k Vánocům 1980 kolegyně Maruška Holoubková: "Tomáškův kouzelnický zápisník",
Maruška je po smrti a já ji nevydal. Něco někomu koupit je jedna věc, ale udělat "vlastními prackami" pro někoho nějaké umělecké dílo, třeba i uplést svetr je něco od srdce. Je to láska, která se nedá koupit a zaplatit.
Přeji si, aby tento článek pohnul osrdím nějakého sponzora.
Byla by to možná v současné zlovolném a rozhádaném světě i dobrá investice.
Je to jiná kolegyně, která když končí večer zprávy ČT, kde je mimo jiné, kolik utečenců se utopilo a kolik jich teroristé zavraždili. Ta se zvedne, odpajdá a říká: "tak a dost! Nyní chci číst pouze o krásných, mladých šťastně zamilovaných lidech, ani bohatství není na závadu".
"čtenáři" doporučuji, aby nestrkal do všeho svůj odporný rypák. Zejména, když neví o co kráčí. Přestal se blbě a zbaběle vytáčet.
Nebude na škodu, když bude chodit nějakou dobu kanálama.
Zdeněk Gryc