O tom, jaké typy lidí stopují a jaké naopak „berou“, by se dala napsat celá socioekonomická studie. Autor článku rozeznává tři typy lidí, kteří berou.

 Když pomineme „úchyly“, první jsou ti, kteří se chtějí něčím pochlubit – většinou autem jako symbolem společenského postavení. Tato skupina byla silná v 90. letech, kdy nastal boom novodobých podnikatelů. Poznají se tak, že jedou rychle, neustále zkoušejí rádio, klimatizaci a další přístroje a na konci rozdávají vizitky.

 Druzí jsou ti, kteří se potřebují vypovídat – ať už jsou to různí pábitelé (jeden řidič kamionu mi hodinu popisoval, jak při cestách do Ruska kvůli mafii nemohl zastavit, a tak konal při 120 km/h ze dveří tiráku velkou potřebu) anebo lidé, kteří chtějí někomu svěřit své problémy. Poznají se tak, že vás nepustí ke slovu.
Třetí a naštěstí nejpočetnější jsou ti, kteří kdysi sami stopovali a chtějí „splatit dluh“, anebo ti, kterým je například zmoklého stopaře líto a chtějí mu prostě pomoci (to bývají i ženy).
 

Babička a muž bez okna
 Když má člověk štěstí, zastaví při stopu různé kuriózní lidi i povozy. Může mezi ně patřit pohřební vůz, auto bez čelního skla nebo maďarský řidič, který omylem dešifruje ceduli s nápisem „HU“ jako Hungary, i když má jít o Humpolec.

 Stopoval jsem před lety u Kostelce. Když se ten wartburg vyřítil ze zatáčky, už na první pohled na něm něco nebylo v pořádku. Řídil ho muž v čepici, rukavicích a se slunečními brýlemi a staženým stínítkem, ačkoli bylo asi 12 °C a pod mrakem. Teprve když zastavil, pochopil jsem: neměl čelní sklo.

 Obličej měl zarudlý a vlasy mu trčely dozadu. „Chvátám pro nový sklo. Dej si taky stínítko, nebo na tebe bude lítat štěrk,“ poručil. Vyjeli jsme. Za jízdy vystrkoval ruku, aby na chybějící sklo upozornil kamionu, a za hukotu větru se omlouval, že nemůže jet rychleji, jinak by mu tlak vzduchu vyvalil i zadní okno.